ECLI:CZ:US:2022:2.US.2897.21.1
sp. zn. II. ÚS 2897/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Hojakové, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021 č. j. 36 Co 54/2020-100 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021 č. j. 30 Cdo 1728/2021-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodu, rovnost a důstojnost dle čl. 1 Listiny a dle čl. 1 a 90 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se v soudním řízení neúspěšně žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), kterou utrpěla v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené době ve správním řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelce přiznal částku ve výši 135 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu do částky ve výši 81 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a náhradu nákladů uložil žalované (výrok III.). Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu změnil ve výroku I. tak, že žalobu co do částky 135 000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů. Následné dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu absence vymezení hlediska přípustnosti dovolání s tím, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), není dostačující předpoklad přípustnosti dovolání. Stěžovatelka podle něj "nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání", aniž by "pro jí zvolený dovolací důvod konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný".
4. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, který neuznal požadavek stěžovatelky na nemajetkovou újmu za období let 2007-2017. Důvodem pro neuznání nároku bylo posouzení stěžovatelkou tvrzeného kontinuálního správního řízení o odstranění stavby, jako dvou samostatných správních řízení. První správní řízení skončilo nejpozději 21. 1. 2014 (řízení u Městského soudu v Praze bylo pravomocně skončeno), proto nebyl nárok uznán z důvodu námitky promlčení (nárok byl uplatněn až 31. 12. 2018). Délka druhého správního řízení o odstranění stavby byla dle názoru odvolacího soudu přiměřená, odpovídající s ohledem na charakter řízení, nutnosti místního šetření správním úřadem, rozhodování ve dvou stupních správních úřadů a s ohledem na následný přezkum dvou žalob ve správním soudnictví. Stěžovatelka namítá, že výklad právních norem učiněný odvolacím soudem je v rozporu s §2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
5. V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné (soudní) řízení. Ústavní soud nemůže "obcházet" pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012). Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
6. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16)].
7. Z obsahu dovolání stěžovatelky je patrné, že k vymezení předpokladu přípustnosti dovolání toliko citovala příslušnou část §237 o. s. ř. a ve zbytku se zcela zaměřila na zpochybnění právního posouzení věci učiněného odvolacím soudem (bez toho, že by se vůči §237 o. s. ř. jakkoli vymezila). Usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje nedostatečné či nesrozumitelné odůvodnění, projev svévole nebo jiný exces, který by vyžadoval jeho zrušení.
8. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, a to pro vadu nepřípustnosti ze zákona (nikoli po posouzení podle §237 o. s. ř.), má nevyhnutelné procesní důsledky též pro posouzení podmínek ústavní stížnosti. Bylo-li dovolání odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů "závisejících na uvážení" Nejvyššího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy nutno považovat též ústavní stížnost za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
9. Právě z důvodu nepřípustnosti dovolání - pro jeho zásadní procesní vadu vytknutou Nejvyšším soudem - se dovolací instance, ale ani Ústavní soud, nemohly zabývat meritem věci (vlastními námitkami stěžovatelky). Ústavní soud ex lege není oprávněn se vyjádřit k právním otázkám (ne)naplnění nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. co do titulu nesprávného úředního postupu.
10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj