ECLI:CZ:US:2022:2.US.3022.21.1
sp. zn. II. ÚS 3022/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Paluse, zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem Mariánské údolí 126, Příbram II, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019 č. j. 54 Co 317/2019-231 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 23 Cdo 1964/2021-309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se v soudním řízení domáhal zaplacení částky ve výši 1 086 783 Kč včetně příslušenství, jakožto regresního nároku vůči pojišťovně HALALI, všeobecná pojišťovna, a. s. (dále jen "pojišťovna"). Jedná se o částku, kterou stěžovatel uhradil Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, jako náhradu škody vzniklé v souvislosti se škodnou událostí ze dne 9. 5. 2008. Nalézací soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2019 č. j. 30 C 92/2016-178 uložil povinnost pojišťovně zaplatit požadovanou částku stěžovateli, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel prokázal, že byl v inkriminované době pojištěncem pojišťovny (platba příspěvku proběhla již předáním peněžní částky finančnímu hospodáři mysliveckého sdružení Jedlina).
3. Městský soud v Praze změnil rozhodnutí nalézacího soudu výše citovaným rozsudkem s tím, že žalobu stěžovatele zamítl. Ve svém odůvodnění se neodchýlil od skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, nýbrž od právního posouzení (ne)existence členství stěžovatele v Českomoravské myslivecké jednotě, které zakládá existenci pojištění odpovědnosti u pojišťovny (povinnost zaplatit členský příspěvek byla splněna až jeho uhrazením Okresnímu mysliveckému spolku Příbram). Nejvyšší soud následně stěžovatelovo dovolání odmítl z důvodu nepřípustnosti dle §243c odst. 1 o. s. ř.
4. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k jinému právnímu názoru než nalézací soud a dovolací soud následně dovolání odmítl z formalistických důvodů.
5. Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny z práva na soudní a jinou právní ochranu plyne jen garance určitého postupu či procesu (cesty), nikoliv garance výsledku, který by se jevil tomu kterému účastníkovi jako vhodný či spravedlivý.
7. Uvedená východiska je třeba vztáhnout i na projednávanou věc, kdy předmětem řízení u civilních soudů byl spor, jehož klíčovou otázkou bylo prokázání zaplacení členských příspěvků stěžovatelem Českomoravské myslivecké jednotě.
8. Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, které soudům umožňovalo na základě zjištěného skutkového stavu vyvodit odpovídající právní závěry. Ze skutečnosti, že odvolací soud, v souladu s §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., prvostupňové rozhodnutí změnil, neboť soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, nelze dovozovat porušení ústavnosti. Závěry odvolacího soudu, tedy že povinnost zaplatit členský příspěvek byla splněna až jeho uhrazením Okresnímu mysliveckému spolku Příbram a ne již předáním finančnímu hospodáři mysliveckého sdružení Jedlina, Ústavnímu soudu přehodnocovat nepřísluší.
9. Ústavní soud dále ověřil, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě rozvedl, proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. Zejména uvedl, že stěžovatel neformuluje žádnou právní otázku, ale vytýká dovolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, a tím tato námitka nemůže zakládat přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. Dále také stěžovatel zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, provádí své vlastní hodnocení důkazů a jeho prostřednictvím zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci. V posuzovaném případě jde již o druhé usnesení Nejvyššího soudu, které bylo v dané věci odmítnuto pro nepřípustnost (první usnesení ze dne 7. 12. 2015 č. j. 32 Cdo 2643/2015). V prvním případě Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu nesplnění náležitostí dle §237 o. s. ř., přičemž stěžovatel vymezil příslušné právní otázky, avšak neuvedl, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při jejich řešení odklonit.
10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16)].
11. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu