ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1964.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1964/2021-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce J. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, proti žalované HALALI, všeobecná pojišťovna, a.s. , sídlem v Praze 1, Jungmannova 32/25, PSČ 115 25, identifikační číslo osoby 60192402, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, o zaplacení částky 1 086 783 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 92/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 54 Co 317/2019-231, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Výtkou „absence postupu odvolacího soudu podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř.“, v důsledku které se měl odvolací soud neodůvodněně odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, dovolatel oproti svému přesvědčení nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (srov. §237 o. s. ř.), nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3647/2019, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nad rámec uvedeného lze ostatně poznamenat, že dovolatelova výtka postrádá opodstatnění, neboť odvolací soud se neodchýlil od skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, nýbrž toliko od jeho právního posouzení, co do významu skutečnosti, že finanční hospodář Mysliveckého sdružení Jedlina – Krásná Hora (dále jen „myslivecké sdružení“) převzal od dovolatele peníze, aby za něho zaplatil členský příspěvek u Okresního mysliveckého spolku v Příbrami (dále jen „OMS“), a ten tyto peníze OMS „fakticky“ předal, leč za účelem úhrady členského příspěvku jiných osob. Zatímco právní posouzení soudu prvního stupně je zjevně založeno na názoru, že povinnost zaplatit členský příspěvek byla splněna již předáním příslušné peněžní částky finančnímu hospodáři mysliveckého sdružení, resp. mysliveckému sdružení, odvolací soud vycházel z právního názoru, že povinnost zaplatit členský příspěvek byla splněna až jeho uhrazením OMS. Posouzení, ke kterému okamžiku (jakým způsobem) je splněna povinnost zaplatit členský příspěvek, je otázkou výkladu stanov Českomoravské myslivecké jednoty, tedy otázkou právní, a řešení této otázky dovolatel nezpochybnil.
Závěr o tom, že pokladní doklad OMS byl nesprávný, který mu dovolatel přičítá, soud prvního stupně nevyslovil.
Vedle toho dovolatel namítá „nesprávné posouzení soukromé listiny (příjmového pokladního dokladu OMS), u níž žalobce vytýkal obsahovou nesprávnost a prokazoval toto tvrzení jinými důkazy, jež správnost obsahu takové listiny vyvrátily“. Má jít o „nesprávný přístup k výkladu zásady důkazního břemene při vznesení námitky obsahové nesprávnosti soukromé listiny“, resp. o „nesprávný názor o tom, že nesprávnost předmětné soukromé listiny namítat (prokazovat) nelze, když sama listina je nezpochybnitelná“. Tím se měl odvolací soud odchýlit od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, a rozsudcích ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkou důkazního břemene v případě zpochybnění pravosti a pravdivosti soukromé listiny.
Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. a rozumí se jím procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ve zde souzené věci však rozhodnutí odvolacího soudu ani soudu prvního stupně na závěru o neunesení důkazního břemene (stran toho, za které osoby hospodář příspěvky OMS zaplatil) založeno není a již vůbec se z odůvodnění napadeného rozhodnutí nepodává (ani implicite ) názor, že pravdivost (dle dovolatele správnost) příjmového pokladního dokladu nelze zpochybnit.
Otázku důkazního břemene při zpochybnění pravdivosti soukromé listiny tedy odvolací soud neřešil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Dovolatel ostatně nečiní v té souvislosti nic jiného, než že provádí své vlastní hodnocení provedených důkazů a jeho prostřednictvím zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci. Dovolací přezkum však je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 66/2020).
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani tvrzení dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, a usneseními ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1572/2012, jestliže nezohlednil ve svém právním posouzení to, že žalovaný částečně plnil na dluh (na nárok uplatněný žalobou), čímž dal najevo, že jej uznává. Je-li právním následkem konkludentního uznání dluhu změna pravidel dělení důkazního břemene a běh nové promlčecí doby (srov. dovolatelem citovaný rozsudek sp. zn. 23 Cdo 405/2013), pak odvolací soud dost dobře nemohl nerespektovat označenou judikaturu, jestliže nerozhodoval na základě pravidel dělení důkazního břemene, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu, a současně vůbec neřešil (neměl důvod řešit) otázku promlčení.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu