ECLI:CZ:US:2022:2.US.3283.21.1
sp. zn. II. ÚS 3283/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Ladislava Jiráska a Mgr. Roberta Šupa, právně nezastoupených, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2021 č. j. 30 Cdo 2346/2021-281 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 70 Co 348/2020-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 9. prosince 2021 navrhli stěžovatelé postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno stěžovatelům ústavně garantované právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Přestože z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti se jeví, že napadeným rozhodnutím je toliko výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, v petitu stížnosti jsou již jako napadená rozhodnutí označena obě výše uvedená rozhodnutí a je navrženo jejich celkové zrušení (tj. ve všech výrocích). Při posuzování ústavní stížnosti stěžovatelů vycházel Ústavní soud z jejího petitu.
3. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelům známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že každý ze stěžovatelů se domáhal na vedlejší účastnici, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, IČO: 00025429, zaplacení peněžní částky 300 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky původního soudního řízení (restitučního sporu) vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 98/2004, v němž stěžovatelé byli mnoho let v pozici vedlejších účastníků na straně žalované a později v pozici žalovaných. V principu spočívala žalobní argumentace stěžovatelů na tezi, že oba byli prokazatelně natolik intenzivně svými právními a hospodářskými zájmy zaangažováni do výsledku původního (restitučního) řízení, že by jim za tvrzené průtahy v něm mělo náležet zadostiučinění za celou dobu jeho trvání, jakoby byli bývali jeho (hlavními) účastníky již od samého počátku. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 10. června 2020 č. j. 25 C 148/2019-223 žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá (výrok II). Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") stěžovateli podané dovolání částečně odmítl postupem dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné, jelikož ve vztahu k jedné z předestřených otázek nemělo obsahovat způsobilé vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ohledně dvou předestřených otázek jej odmítl jako nepřípustné ve smyslu §237 o. s. ř. a v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, jej odmítl jako nepřípustné ex lege dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu předně dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností.
5. U otázky včasnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že v rozsahu, ve kterém tato směřuje proti odmítavému usnesení dovolacího soudu a meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu (výrok I.), byla ústavní stížnost podána včas. Vzhledem k tomu, že proti nákladovému výroku II rozsudku odvolacího soudu bylo podání dovolání (objektivně) vyloučeno ze zákona, je v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost napadá tento výrok, nepřípustná pro opožděnost, když dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti proti tomuto výroku stěžovatelům nepočala běžet doručením usnesení dovolacího soudu, nýbrž již v důsledku doručení rozsudku soudu odvolacího.
6. Podmínku povinného zastoupení advokátem stanovenou v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stěžovatelé s přihlédnutím k jejich profesní kvalifikaci, kdy jsou sami advokáty, splňovat nemusí [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].
7. I přestože dovolací soud částečně odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu pro vady (ohledně otázky počítání doby trvání původního soudního řízení), přičemž toto odmítnutí Ústavní soud shledává, jak bude vyloženo níže, za ústavě konformní, dospěl Ústavní soud s přihlédnutím k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které bylo opřeno přinejmenším zčásti také o řešení právních otázek, jejichž přípustnost dovolací soud posoudil (otázka formy účastenství stěžovatelů v původním řízení a otázka možného nároku vedlejších účastníků na odškodnění za případné průtahy) k názoru, že nelze bezpečně učinit závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti (meritornímu) výroku I. rozsudku odvolacího soudu z důvodu řádného nevyčerpání všech dostupných procesních prostředků, které stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto nahlížel na ústavní stížnost jako na procesně přípustnou rovněž v části, ve kterém tato směřovala proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu. K požadavku na řádné vyčerpání opravných prostředků podmiňující přípustnost ústavní stížnosti odkazuje Ústavní soud zejména na sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb., dostupné též na http://nalus.usoud.cz).
III. Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především detailně popisují genezi a časovou osu celého souzeného sporu; uvádějí i řadu podrobností týkajících se původního (restitučního) řízení. Jde převážně o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. V ústavní rovině se stěžovatelé ve stížnosti vůči napadenému usnesení dovolacího soudu domáhají zejména práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Věcně namítají, že dovolací soud ve skutečnosti při učinění závěru o částečné vadnosti dovolání nerespektoval smysl a podstatu zákonných kautel určujících (minimální) požadavky na jeho obsah. Vyhodnocení náležitostí dovolání provedené dovolacím soudem mělo být v dané věci přehnaně restriktivní a mělo v důsledku vést k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Stručně řečeno stěžovatelé trvají na tom, že jejich dovolání veškeré zákonné náležitosti splňovalo, a to v plném rozsahu ohledně všech předestřených otázek, a jako takové mělo být dovolacím soudem řádně projednáno. Proti závěrům dovolacího soudu ohledně samotné nepřípustnosti dovolání a proti napadenému rozsudku odvolacího soudu žádnou kvalifikovanou, tj. ústavněprávní, argumentaci stěžovatelé nepředkládají. Stěžovatelé s těmito závěry polemizují v rovině podústavního práva, nastiňují vlastní právní názor na věc a přitom setrvávají toliko na argumentaci založené na nesprávnosti napadených rozhodnutí, která mají vycházet z nedostatečného zohlednění mimořádných skutkových okolností údajně svědčících ve prospěch žalobních tvrzení stěžovatelů o nepřiměřené délce původního (restitučního) sporu a zvlášť závažných dopadů vlekoucího se sporu do jejich právní a hospodářské sféry.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, seznámil se s napadenými rozhodnutími obecných soudů a také s obsahem dovolání stěžovatelů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém je přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Kompetence Ústavního soudu by tedy byla dána, pouze pokud by namítané porušení procesních norem dovolacím soudem resultující v porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, vč. přístupu k soudu, bylo zjištěno v rovině nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž v intenzitě flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, nebo v případě zjevného vybočení ze standardů v soudní praxi ustálené intepretace či aplikace dané normy.
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Každý dovolatel je v dovolání povinen vylíčit relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu a uvést, v čem se odvolací soud od této relevantní rozhodovací praxe odchýlil, nebo v čem je tato praxe rozporná, popř. v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Dovolatel je ze zákona povinen uvést a popsat jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (popř. prozatím absentující), tak tuto nesprávnost, jde-li o případ nesprávnosti, konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností dovolacího soudu. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.). Pokud dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči dovolacímu soudu nesplní, dovolací soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (dovolací soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Dovolací soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu - jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné.
12. V případech odmítnutí vadného dovolání se Ústavní soud omezuje na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu. Ústavní soud si prostudoval dovolání, jehož kopii stěžovatelé k ústavní stížnosti připojili, a je toho názoru, že dovolacímu soudu nelze v otázce vyhodnocení částečné vadnosti dovolání nepřitakat. Dovolání stěžovatelů obsahuje na řadě míst dokonce výslovné odkazy na již mnoho let neúčinná ustanovení o. s. ř. (viz např. body 3 a 6 dovolání). Svým obsahem proto logicky neodpovídá požadavkům kladeným na tento mimořádný opravný prostředek od roku 2013, kdy došlo k výrazné změně jeho koncepce, a je i vlastně do určité míry překvapením, že (alespoň) v rozsahu dvou otázek stěžovateli v dovolání prezentovaných byl dovolací soud za tohoto stavu schopen přistoupit k posouzení přípustnosti dovolání. Jak přiléhavě uvedl v napadeném usnesení dovolací soud: "Právní zástupce žalobců jednak formuluje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, jednak přípustnost dovolání vymezuje tak, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 již přípustnost dovolání nezakládá. Je s podivem, že právní zástupce žalobců při formulaci základních náležitostí dovolání zjevně vycházel ze znění občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012, tedy z právního předpisu v době podání dovolání již více než osm let neúčinného". Závěru dovolacího soudu ohledně vadnosti dovolání v rozsahu, ve kterém toto brojilo proti způsobu výpočtu trvání soudního sporu obecnými soudy v předchozím řízení, nemá tudíž Ústavní soud cokoli vytknout. Ostatně i obsah ústavní stížnosti naznačuje, že stěžovatelé ne zcela důsledně rozlišují mezi odmítnutím dovolání pro vady oproti odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
13. Ani k závěrům dovolacího soudu ohledně řešení otázek vznesených stěžovateli, které dovolací soud posoudil tak, že přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládají, nemá Ústavní soud jakožto garant ústavnosti cokoli podstatného dodat. Přípustnost dovolání v prvé řadě zkoumá právě dovolací soud, kterému tuto pravomoc výslovně přiznává zákon (§239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se pak podává, že až na naprosté výjimky Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12). Dovolací soud v souzené věci svůj závěr ohledně nepřípustnosti dovolání dostatečně a racionálně, byť poměrně stručně, vyložil, a odkázal přitom na relevantní prejudikaturu (viz zejm. rozsudek ze dne 27. dubna 2016 sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Ústavní soud nespatřuje žádnou nelogičnost v závěru dovolacího soudu, že napadený rozsudek odvolacího soudu nespočíval na řešení otázky, zdali měli být stěžovatelé (hlavními) účastníky celého původního (restitučního) sporu či nikoli, a že tedy řešení této otázky nemůže založit přípustnost dovolání bez ohledu na její eventuální odpověď. A pokud dovolací soud neshledal ani za důvodné přehodnotit jeho dosavadní právní názor na otázku, že vedlejším účastníkům civilních řízení zásadně náhrady nemajetkových újem způsobených případnou nepřiměřenou délkou daných řízení nenáleží, je i tento závěr v nyní souzené věci z pohledu Ústavního soudu nutno respektovat.
14. Následně se Ústavní soud zaměřil na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že šlo o rozsudek potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, seznámil se Ústavní soud pro úplnost rovněž s tímto (ústavní stížností nenapadeným) rozsudkem. Při absenci relevantní (tj. ústavněprávní) argumentace stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu se Ústavní soud soustředil zejména na základní posouzení v tom směru, zdali tento rozsudek není projevem nedovolené soudní libovůle. Dle názoru Ústavního soudu však lze i napadený rozsudek odvolacího soudu považovat za dostatečně kvalitně zpracovaný a zcela přiměřeným způsobem odůvodněný, zejm. co do přesvědčivosti a podrobnosti argumentace (skutková zjištění ve věci jsou precizně popsána již v rozsudku soudu prvního stupně, na který rozsudek odvolacího soudu jen navazoval). Právní závěry soudu prvního stupně, které odvolací soud potvrdil, vychází z výše zmiňované ustálené judikatury dovolacího soudu, kterou dovolací soud neuznal za důvodnou měnit (viz zejm. body 15 až 17 rozsudku soudu prvního stupně a bod 6 in fine rozsudku odvolacího soudu). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není výrazem soudní libovůle, zejména nepředstavuje žádný interpretační či aplikační exces, ani se nejeví jako nikterak (natož neústavně) extrémní z pohledu obecných požadavků spravedlnosti, což by byl stav, kdy by Ústavní soud mohl být i při zohlednění zásady minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů povolán ke kasačnímu zásahu.
15. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelé v dovolání nevznesli námitku závislosti rozsudku odvolacího soudu na řešení jakékoli právní otázky vztahující se k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, jejíž řešení by se mělo odchylovat od judikatury Ústavního soudu (která by též případně mohla založit přípustnost jimi podaného dovolání - viz výše citované usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
16. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci nezjistil, že by dovolací soud přílišně formalistickým či restriktivním výkladem zákonných náležitostí dovolání porušil při odmítnutí dovolání ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů. Neobsahuje-li dovolání dostatečnou specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání tak, jak vyžaduje §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ani v ostatních ohledech Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádný deficit, který by zakládal porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelů. Napadená rozhodnutí jsou výrazy nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém byla přípustná, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu