ECLI:CZ:US:2022:2.US.3297.21.1
sp. zn. II. ÚS 3297/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. P. T., právně zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 3 T 63/2016, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. 5 To 222/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2021 č. j. 6 Tdo 659/2021-3385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen, k peněžitému trestu ve výměře 110 denních sazeb, přičemž výměra denní sazby činila 500 Kč a k trestu propadnutí věci, a to za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a za zločin podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o vině a trestu za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a změnil tento rozsudek v části výroku o trestu za zločin podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tak, že uložil stěžovateli trest odnětí svobody ve výši 15 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil, peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, přičemž denní sazba činila 500 Kč, trest propadnutí věci a trest zákazu činnosti - zákaz poskytování a provozování taxislužby na dobu tří let. Nejvyšší soudu poté odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že jako člen organizované skupiny taxikářů poskytoval prostřednictvím třetí osoby úplatu úředníku Magistrátu hl. města Prahy za poskytování informací o probíhajících a plánovaných kontrolách.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že celé trestní řízení bylo od počátku politicky vykonstruované ze strany tehdejší primátorky Adriany Krnáčové, která již od počátku, bez ohledu na zásadu presumpce neviny, veřejně uváděla, že tito taxikáři kradou a podvádí a že ukáže veřejnosti, že s "problematikou" taxikářů něco "provede". V rámci celého trestního řízení docházelo ze strany orgánů činných v trestním řízení k zjevnému účelovému jednání a podstatným a opakovaných procesním vadám záměrně činěných v neprospěch stěžovatele s cílem dosáhnout odsouzení stěžovatele a jeho kolegů za každou cenu a toto odsouzení využít jako "odstrašující případ". Obecné soudy vycházejí a poukazují pouze na jakousi obecnou formu kolektivní odpovědnosti všech obžalovaných, včetně stěžovatele, aniž by zkoumaly, zda existuje úmyslné zavinění konkrétně na straně stěžovatele ve vztahu k podplácení, a aniž by uvedly, z jakých důkazů, odposlechů a výslechů se dá usoudit, že stěžovatel věděl, že peníze budou sloužit jako úplatek a že chtěl toto protiprávní jednání spáchat. V rozhodnutích obecných soudů subjektivní stránka trestného činu není zkoumána a s argumentací stěžovatele ohledně absence úmyslu kohokoliv podplatit se obecné soudy nijak nevypořádaly.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
7. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
8. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se řádně zabýval všemi uplatněnými námitkami stěžovatele týkajícími se tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů. S těmito námitkami stěžovatele se v napadeném usnesení vypořádal, ačkoli dovolání odmítal podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy pro absenci relevantních námitek ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu. O jeho podrobně rozvedených závěrech nemá ústavní soud důvod pochybovat.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu