ECLI:CZ:US:2022:2.US.3382.22.1
sp. zn. II. ÚS 3382/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Hejzlara, zastoupeného Alexanderem Petričkem, advokátem, se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č. j. 35 Co 192/2022-229 ze dne 19. září 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a to pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel byl úspěšným žalobcem před obecnými soudy v řízení o určení vlastnického práva, ústavní stížností brojí proti stanovení nákladů řízení. Okresní soud výrokem I určil, že stěžovatel (žalobce) je vlastníkem předmětného pozemku. Výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit státu u okresního soudu do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů ve výši 6 008 Kč. Výrokem III uložil žalované povinnost v téže lhůtě zaplatit státu u okresního soudu náhradu nákladů řízení ve výši 11 008 Kč. Konečně výrokem IV žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Nákladový výrok mezi účastníky odůvodnil tak, že by nebylo spravedlivé aplikovat v čisté podobě zásadu úspěchu ve věci. Šlo v daném případě o specifický spor, kdy spornou se stala hranice mezi pozemky na základě chybně zapsaného stavu v katastru nemovitostí. Určena pak byla až na základě znaleckého posudku zpracovaného v řízení, přičemž do té doby účastníci důkazy o jejím průběhu nedisponovali. Znalec dospěl k závěru o jiné výměře, než tvrdili účastníci. S určením hranice podle posudku pak souhlasili oba. Žalovaná (vedlejší účastnice), které by se jinak dal přičítat neúspěch ve věci, nezavinila vznik sporu porušením svých povinností. S ohledem na výrok o nákladech mezi účastníky soud uložil povinnost nahradit státu vynaložené náklady rovným dílem. Stěžovateli proto uložil při zohlednění zaplacené zálohy 5 000 Kč z částky ve výši 22 016 Kč uhrazené na znalečném zaplatit státu 6 008 Kč, žalované 11 008 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku, výslovně jen proti výrokům o nákladech řízení II a IV, se odvolal stěžovatel a navrhl, aby napadený výrok byl změněn tak, že mu bude přiznána náhrada nákladů řízení a pro případ, že bude ponechána jeho povinnost k náhradě nákladů státu, aby o tuto částku byla náhrada zvýšena. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 9. 2022 byl výrokem I. potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku IV o nákladech řízení. Další změny doznal rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II a III o nákladech státu, neb dle odvolacího soudu má hradit náklady ve stanovené výši jen vedlejší účastnice, nikoliv stěžovatel. Krajský soud tedy změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice u Okresního soudu v Liberci, náhradu nákladů řízení placených státem ve výši 17 016 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Za situace, kdy nebylo vyhověno původnímu žalobnímu petitu a při sporu o skutečný průběh hranice bylo vyhověno až žalobě po změně opírající se teprve o závěry znaleckého posudku zpracovaného v řízení v roce 2021, s jehož výsledkem (odlišným od žalobního požadavku) souhlasila bez dalšího i žalovaná, bylo by krajně nespravedlivé zavázat žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobci, byť formálně byla po změně žaloby ve věci neúspěšnou. Proto okresní soud ve smyslu §150 o. s. ř. žalobci odepřel náhradu nákladů řízení s tím, že každý z účastníků si ponese své náklady sám. Proto krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku IV o nákladech mezi účastníky jako věcně správný podle §219 o. s. ř., ale ohledně rozhodnutí o nákladech placených státem zdůraznil, že podle §148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Výsledkem řízení se přitom rozumí úspěch účastníků ve věci samé. Jestliže tedy byla žalovaná v řízení neúspěšná, podle výsledků řízení je to ona, která musí státu nahradit jím hrazené náklady. Bez významu pro rozhodnutí o nákladech státu naopak je, že ve vztahu mezi účastníky byly shledány důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření náhrady žalobci. Aplikace §150 o. s. ř. mezi účastníky totiž ničeho nemění na výsledcích řízení, jako skutečnosti rozhodné pro stanovení osoby povinné k náhradě nákladů vynaložených státem.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěr odvolacího soudu, že při sporu o skutečný průběh hranice bylo vyhověno až žalobě po změně opírající se teprve o závěry znaleckého posudku. Jedná se o zanedbatelnou změnu a stěžovatel měl o průběhu hranice od počátku jasno. Stěžovatel uplatnil množství úkonů, jedná se o částku přes 60 000 Kč, což jsou náklady, které si nyní musí nést sám. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že nelze pojmově určit úspěch ve věci, a proto není možno aplikovat §142 o. s. ř. To odporuje meritornímu výroku o určení vlastnického práva. Aplikace §150 o. s. ř. oběma soudy je zcela zjevně překvapivá.
II.
Posouzení Ústavním soudem
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
8. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti ve vztahu k majetkové výši sporu omezující podání odvolání nebo dovolání. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné zcela přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Na druhou stranu Ústavní soud v minulosti rovněž dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Ústavní soud přijal argumentaci stěžovatele, že fakticky brojí proti celkovému (ne)přiřknutí nákladů, které by činily dle obsahu stížnosti přes šedesát tisíc korun, a věc tak neodmítl (bez dalšího) pro bagatelnost.
9. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" - srov. např. nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda závěr týkající se otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Ačkoliv stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými námitkami stěžovatele se odvolací soud vypořádal způsobem, který nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu a Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná, ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Stěžovatelovo přesvědčení, že mu měly být přiznány náklady, protože hranice pozemků byla od počátku jasně daná, neodpovídá právním závěrům obecných soudů. Zcela správně proto okresní soud ve smyslu §150 o. s. ř. žalobci "odepřel" náhradu nákladů řízení s tím, že každý z účastníků si ponese své náklady sám.
10. Ani ostatní otázky nadnesené v ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž nepovažoval za důvodné. Za situace, kdy vše podstatné již bylo uvedeno v napadených rozhodnutích, se Ústavní soud omezuje na konstatování, že v těchto rozhodnutích neshledal svévoli ani jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
11. Proto rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu