ECLI:CZ:US:2022:2.US.3483.21.1
sp. zn. II. ÚS 3483/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 5 Tdo 736/2021-402, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 10. února 2021 č. j. 14 To 289/2020-363 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 2. října 2020 č. j. 2 T 38/2019-328, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 čj. 5 Tdo 736/2021-402, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 10. 2. 2021 čj. 14 To 289/2020-363 a rozsudku Okresního soudu Písek z 2. 10. 2020 čj. 2 T 38/2019-328, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva"), čl. 39 Listiny, princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo dle čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Stěžovatel byl v trestním řízení společně s druhým pachatelem stíhán za to, že měl v místě bývalého romského tábora, kam byly v době Protektorátu Čechy a Morava (v období od 1. 8. 1942 do 6. 8. 1943) umisťovány osoby zejména romského etnika, které byly posléze eskortovány do vyhlazovacího tábora Osvětim II Březinka, vylepit na informační tabule umístěné v památníku této události text ve znění: "Památník věnovaný posledním pracujícím romům na území České republiky" a na strom připevnit tabuli s textem: "Památník věnovaný historicky posledním pracujícím romům na území České republiky".
3. V předmětné době byl stěžovatel spolu s druhým obviněným v záhlaví nadepsaným rozsudkem Okresního soudu v Písku nejprve uznán vinným přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle §405 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl prvostupňovým soudem stěžovatel odsouzen podle §405 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, přičemž Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 14 To 289/2020, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť se úmyslně společným jednáním dopustili na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti spočívající ve výše specifikovaném skutku. Stěžovatel tak byl odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
5. Stěžovatel následně brojil proti rozhodnutí dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dospěl k závěru, že stěžovatel i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, přičemž dovolací soud zdůraznil, že shodnými námitkami se již zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí.
6. Nyní podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Jeho stížnost lze stručně shrnout tak, že nesouhlasí s konkrétním posouzením důkazů obecnými soudy. Za extrémně nesouladné považuje stěžovatel jak vyhodnocení znaleckého posudku znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., tak vyhodnocení obsahu odposlechů (pokud by byly pořízeny legálně), nebo určení času, kdy mělo k vytýkanému jednání dojít, jakož i dalších důkazů. Ve věci nebylo prokázáno, že by skutek spáchal skutečně stěžovatel. Stěžovatel navíc kontrárně k posudku znalce předložil vlastní posouzení, z něhož mohly obecné soudy naznat, že na záznamech nemohl být konkrétně stěžovatel. Stěžovatel rovněž rozporuje hodnověrnost záběrů z kamerových záznamů. Nadto stěžovatel konstatoval, že odvolací soud sice změnil právní kvalifikaci jeho jednání na takovou, v jejímž případě nelze přistoupit k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, leč takto získaný důkaz i nadále sloužil jako jeden z článků řetězce nepřímých důkazů vedoucích k závěru o vině. Poznatky získané odposlechy jsou v tomto světle poznatky získané protizákonně.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
11. K tomu je vhodné dále uvést, že stěžovatelem zmíněné pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
12. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je proto namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
13. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje v podstatě jen opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se však s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat.
14. S ohledem na repetitivní povahu stěžovatelových námitek považuje Ústavní soud další opakování toho, co již bylo správně řečeno obecnými soudy, za nadbytečné. Stěžovatelem i druhým obžalovaným bylo již v průběhu řízení před odvolacím soudem namítáno, že mělo v přípravném řízení dojít ke změně kvalifikace skutku dle §355 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob) na §405 trestního zákoníku (popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia) z důvodu, aby mohly být povoleny odposlechy a záznam telekomunikačního provozu dle §88 trestního řádu. Již odvolací soud však k této námitce konstatoval, že obě kvalifikace shodně naplňují podmínku §88 odst. 1 trestního řádu, neb se jedná o úmyslné trestné činy, k jejichž stíhání zavazuje Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace vyhlášená pod č. 95/1974 a Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu vyhlášená pod č. 116/1976 Sb., přičemž skutek ve svém rozsudku překvalifikoval dle §355 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
15. Rovněž je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Jak již bylo řečeno, není úlohou Ústavního soudu, aby výsledek dokazování zpochybňoval, když rozsah a způsob provedeného dokazování plně odpovídá §2 odst. 5 trestního řádu. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i krajského a okresního jsou logická, řádná a srozumitelná a závěry obecných soudů v žádném ohledu nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními ani judikaturou Ústavního soudu, načež na ně Ústavní soud odkazuje. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Písku nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiných osob.
17. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu