ECLI:CZ:US:2022:2.US.486.21.2
sp. zn. II. ÚS 486/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., právně zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou se sídlem Stroupežnického 20, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 163/2020-918 ze dne 16. 11. 2020, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, M. B., právně zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, a nezl. M. B. a B. B., obou zastoupených opatrovníkem - městskou částí Praha 4, právně zastoupeným Mgr. Barborou Velázquezovou, advokátkou se sídlem Na Kozačce 1212/4, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Dne 22. 2. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu v opatrovnické věci, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 3, čl. 5 a čl. 7 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatel ke skutkovým okolnostem věci v ústavní stížnosti uvedl, že rodiče nezletilých se rozešli, přičemž matka bránila stěžovateli v péči. Stěžovatel proto dne 27. 11. 2018 požádal opatrovnický soud, kterým je Obvodní soud pro Prahu 4, o vydání předběžného opatření, kterým by byl zaručen stejný podíl péče obou rodičů o nezletilé. Tento návrh byl zamítnut s odkazem, že by jím bylo prejudikováno rozhodnutí ve věci samé. Dne 19. 12. 2018 stěžovatel podruhé požádal o vydání předběžného opatření, a to o úpravu zajišťující stejný podíl v péči o nezletilé a rovněž úpravu na vánoční prázdniny. Ani tomuto návrhu nebylo soudem vyhověno. Následně podala návrh na předběžnou úpravu matka, která navrhovala svěření dětí do její péče, úpravu styku s otcem a hrazení výživného. Obvodní soud pro Prahu 4 matce vyhověl. Stěžovatel se následně opakovaně domáhal zrušení zatímní úpravy. Jeho návrhy byly zamítány s odůvodněním, že styk dětí s otcem je dostatečný a že otcem navrhované rovnoprávné postavení po dobu řízení by předjímalo rozhodnutí ve věci samé.
3. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2020 č. j. 0 P 420/2018-654 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též "soud prvního stupně") oproti nastolené předběžné úpravě rozhodl o svěření nezletilých do péče stěžovatele. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že oba rodiče jsou výchovně schopni, proti střídavé péči svědčí vady v komunikaci rodičů, na straně matky byla zjištěna závažná známka manipulace s dětmi proti stěžovateli, matka vykazuje dlouhodobě chování snižující její rodičovskou kompetenci a tímto chováním výchovně selhává, snaží se stěžovatele dehonestovat, naprosto nepřispívat k podpoře vztahů nezletilých ke stěžovateli, u něhož nebyla zjištěna žádná překážka v jeho rodičovských kompetencích. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud by nezletilí nebyli svěřeni do výchovy stěžovatele, zcela jistě by do budoucna hrozilo nebezpečí úplného zavržení stěžovatele ze strany nezletilých, a proto s ohledem na výchovné schopnosti každého z rodičů, s ohledem na citovou orientaci stěžovatele k dětem a budoucí zázemí nezletilých, považoval jejich svěření do výlučné výchovy stěžovatele za nejvhodnější řešení. Soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel má pro výchovu dětí zajištěno i odpovídající bydlení, zároveň je schopen nezletilé i finančně a materiálně zajistit, za účelem možnosti být s nimi opustil možnost pracovního působení ve Velké Británii. Při stanovení výživného vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že matka dosahuje příjmu cca 20 000 Kč měsíčně, náklady matky na bydlení činí cca 12 000 Kč měsíčně. Otec dosahuje příjmu 22 000 Kč měsíčně, otcovy náklady na bydlení činí 6 000 Kč a 2 000 Kč měsíčně, otec disponuje úsporami cca 15 000 GBP, je vlastníkem nemovitosti v P., je schopen hradit hypotéku ve výši 13 000 Kč měsíčně, řádně hradí výživné na oba nezletilé stanovené předběžným opatřením ve výši 10 000 Kč měsíčně a vlastní dále nemovitost v K. v odhadní ceně cca 800 000 Kč. Zároveň soud prvního stupně rozhodl o úpravě běžného styku matky s nezletilými v rozsahu necelých 7 dnů ve čtrnáctidenním cyklu (5 dnů od pátku sudého týdne až do úterý lichého týdne a zároveň další 2 dny v sudém týdnu) s místem předávání nezletilých mezi rodiči ve školním zařízení, které navštěvují; soud upravil styk matky s nezletilými i v režimu všech prázdnin v rovnocenném poměru střídání obou rodičů.
4. Na základě odvolání matky Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a nezletilé svěřil do péče matky, a to v rozporu s návrhem opatrovníka nezletilých, a stěžovateli upravil styk prakticky shodně, jako jej upravil soud prvního stupně matce. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že péče matky představuje ukotvenější a stabilnější výchovné prostředí pro obě nezletilé děti, a to jak pokud jde o bydlení u matky, její stálé zaměstnaní, které je fixováno na stávající poměry nezletilých dětí, jejich bydliště a školní docházku, tak pokud jde o příjmové a osobní poměry matky, jež jsou stabilní, jasné a zdokumentované. Naopak výchovné prostředí u otce představuje podle názoru soudu větší míru nejistoty vzhledem k rozložení životních, obchodních a dalších aktivit mezi Českou republiku a Anglii. Otec nemá jasný, jednoznačný a dokumentovaný zdroj příjmů.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, na čí straně je větší či dokonce rozhodující podíl na obtížích v komunikaci, která podle jeho závěru vylučuje střídavou péči. Odvolací soud podle názoru stěžovatele vyvodil odlišné skutkové závěry zcela v protikladu s provedenými důkazy. Žádná míra nejistoty ohledně stěžovatele nebyla v řízení prokázána, naopak bylo prokázáno, že aktivity v Anglii dávno ukončil (2018). Zdroj jeho příjmů byl detailně zdokumentován a doloženy úspory, z nichž stěžovatel dočasně hradí hypotéku a ostatní potřeby včetně výživného po dobu, kdy svou výdělečnou aktivitu nahradil vlastní prací na stavbě domu, na kterou postupně čerpá úvěr k rekonstrukci. Tento úvěr pokrývá jak materiální náklady, tak náklady na realizaci prací, což je pro stěžovatele, osobně vykonávajícího tyto práce, pravidelným zdrojem příjmů. Toto soud prvního stupně zohlednil ve své úvaze, kdy stěžovatel explicitně uvedl, jakou hodnotu má tato práce (místo aby ji hradil dodavateli prací při zajištění stavby externím dodavatelem) a tato hodnota práce byla pro účely hodnocení možností a schopností stěžovatele posuzována jako dosahovaný příjem, navíc adekvátní potenciálu stěžovatele na pracovním trhu dle vzdělání a praxe. Na základě takto zcela opačně vyvozených skutkových závěrů, bez opory v důkazech a bez zopakování důkazů před soudem, odvolací soud dospěl ke zcela protikladným právním závěrům a rozhodl o svěření dětí do péče matky.
6. Stěžovatel ve vztahu k zásadě předvídatelnosti soudního rozhodnutí v případě, že odvolací soud zaujme jiný právní názor, než soud prvního stupně, uvedl, že na tuto změnu měl soud účastníky řízení upozornit a umožnit jim se k ní vyjádřit, případně i navrhnout důkazy, které ve vztahu k dosavadnímu právnímu názoru mohly být zatím nevýznamné. Odvolací soud na toto účastníky neupozornil. S ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu se opíralo o skutková zjištění, k nimž nebylo prováděno ani opakováno dokazování, vyjma výslechu znalců, který ovšem jen potvrdil skutková zjištění soudu prvního stupně, stěžovatel vůbec neměl ponětí o odlišných závěrech, ale ani o tom, že by soud v této oblasti jakákoliv jiná skutková zjištění mohl učinit. Stěžovateli tedy byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat vůči odlišně posouzenému skutkovému stavu a případnou "nejistotu" ohledně svých osobních poměrů objasnit s odkazem na důkazy provedené soudem prvního stupně či na důkazy nové. V další části ústavní stížnosti argumentuje stěžovatel nejlepším zájmem nezletilých dětí a zpochybňuje výši stanoveného výživného.
II.
7. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, matka nezletilých dětí a opatrovník nezletilých, který jim byl Ústavním soudem ustanoven usnesením ze dne 29. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 486/21.
8. Městský soud v Praze uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a své rozhodnutí považuje za souladné s Ústavou i Listinou. O úpravě poměrů k nezletilým dětem rozhodl odvolací soud v nejlepším zájmu nezletilých, své rozhodnutí v písemném vyhotovení rozsudku řádně odůvodnil a vysvětlil, z jakých důvodů nebyly splněny předpoklady pro svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů a proč shledal jako stabilnější výchovné prostředí matky. Právo stěžovatele na soukromý a rodinný život porušeno nebylo, neboť odvolací soud upravil styk otce s nezletilými v rozsahu blížícím se střídavé výchově. Stanovením výživného ve výši 5 000 Kč na každého nezletilého pak nebylo porušeno právo stěžovatele vlastnit a pokojně užívat majetek, neboť byť se nezletilí fakticky budou nacházet u každého z rodičů polovinu doby, bude to matka, která bude rozhodovat o jejich běžných záležitostech, a bude to také ona, která bude mít povinnost hradit náklady spojené s péčí o nezletilé, zatěžující pouze rodiče, který má nezletilé děti ve své péči. O úpravě poměrů k nezletilým rozhodl odvolací soud v nejlepším zájmu nezletilých.
9. Matka nezletilých ve svém vyjádření poukázala na to, že otec, aniž by čekal na výsledek této ústavní stížnosti, podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na změnu poměrů k nezletilým dětem, a to ani ne dva měsíce poté, co nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze, do kterého je podávána tato ústavní stížnost. Matka to považuje za šikanózní jednání ze strany otce, kdy se na ni otec snaží veškerými právně dostupnými způsoby vyvíjet nátlak. Dle názoru matky v této věci nejde o práva dětí, ale o domnělé právo otce na pomstu partnerce - matce dětí, a to i za cenu poškození dětí. Otec není schopen a ochoten se smířit s tím, že by soudy mohly zastávat jiné stanovisko, než to, které zastává on sám. Podaná ústavní stížnost je žádostí stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil již obecnými soudy provedené důkazy, a na tomto základě dospěl k jinému rozhodnutí než soud odvolací; to ovšem tak, aby hodnocení Ústavního soudu odpovídalo názorům a žádosti otce. Stěžovatel se tedy fakticky obrací na Ústavní soud jako na další odvolací instanci, přičemž opomíjí skutečnost, že Ústavní soud, jak se opakovaně již vyjadřoval, není v postavení soudů obecných a nemůže jejich činnost v tomto směru suplovat. K výši výživného pak matka připomíná, že otec je povinen hradit na děti po pěti tisících měsíčně, což v žádném případě nelze považovat za přehnané výživné. Pokud toto výživné otec považuje za protiústavní zásah do svých majetkových práv, pak je možno konstatovat, že tímto svým tvrzením otec odhalil pořadí svých životních priorit.
10. Opatrovník nezletilých dětí se zcela ztotožňuje s obsahem ústavní stížnosti, a to především s námitkou, že ze strany odvolacího soudu se jedná o naprosto překvapivé a nečekané rozhodnutí, které bylo vydáno na základě nedostatečného dokazování, a je proto nepřezkoumatelné. Za situace, kdy odvolací soud provedl výslech soudem ustanovených znalců, kteří setrvali na svých závěrech, a při své výpovědi opakovaně potvrdili, že matka naprosto nepřiměřeně ovlivňuje obě nezletilé děti proti otci, dehonestuje jeho osobu v přítomnosti dětí a především obě nezletilé děti každý den zatěžuje rozebíráním jejích problémů s otcem, jeví se pak jako skutečně nepochopitelná a nepředvídatelná změna rozhodnutí ve věci samé. Právě takové jednání ze strany rodiče prokazuje jeho nevyzrálost a další pokračování v tomto způsobu jednání je zcela nepřijatelné a děti psychicky dlouhodobě poškozuje. Opatrovník si je vědom, že situace v rodině je skutečně složitá s ohledem na trvající konflikty obou rodičů a neschopnost jejich komunikace. Úlohou opatrovnických soudů je, aby účastníky vedly k dohodě a schopnosti si uvědomit, že svým chováním a postojem ubližují svým dětem. Opatrovník v každém případě doporučuje návštěvu odborníků, kteří se pokusí oba rodiče vést k vzájemnému respektu a schopnosti komunikovat s ohledem na zájem obou dětí. Na základě shora uvedeného opatrovník navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, v němž by vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze byla porušena základní práva stěžovatelů a tento rozsudek zrušil.
11. Vyjádření vedlejších účastníků a soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Ten svého práva využil a podrobně se vyjádřil. Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat argumentaci stěžovatele, neboť je shodná s již obsaženou v ústavní stížnosti.
III.
12. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu a je řádně zastoupen advokátkou.
13. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel podal ústavní stížnost i za obě nezletilé děti jako jejich zákonný zástupce. Takový postup je však možný pouze v případech, ve kterých nehrozí kolize zájmů rodiče s nezletilým, což však není případ rozhodování o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem. V těchto případech dospěl Ústavní soud k závěru, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého. Vzhledem k nastalé kolizi Ústavní soud považoval za stěžovatele jen otce nezletilých, kteří však v řízení mají postavení vedlejších účastníků, přičemž jim ustanovil pro toto řízení opatrovníka - městskou část Praha 4.
IV.
14. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí z ústavněprávní perspektivy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita tu nedopadá jen na samotné účastníky, ale především na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při přezkumu rozhodnutí v těchto případech přitom Ústavní soud postupuje zvlášť zdrženlivě s ohledem na to, že soudní rozhodnutí v rodinně právních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Přesto nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem, či práva procesní povahy; v takových případech je pak Ústavní soud povinen zasáhnout.
15. O takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná a Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. V souvislosti s námitkami stěžovatele, které se vztahují k napadenému rozhodnutí, je třeba připomenout, že s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska svěření nezletilých dětí do výchovy rodiče posuzovaly v návaznosti na konkrétní skutková zjištění projednávané věci. Obecné soudy v těchto věcech postupují s ohledem na princip oficiality, tedy provádějí nejen důkazy navržené účastníky řízení, pokud jsou pro řádné zjištění skutkového stavu zásadní, ale i další, které jsou v souvislosti s projednávanou věcí relevantní.
17. K námitce překvapivosti rozhodnutí městského soudu a s tím souvisejícího tvrzení o porušení zásady dvojinstančnosti řízení Ústavní soud předesílá, že za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek nalézacího soudu, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí prvoinstančního soudu, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí nalézací soudu, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. Porušení ústavně zaručených práv však nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93), sp. zn. II. ÚS 523/02 (N 12/29 SbNU 95) a další]. V posuzované věci však dospěl ústavní soud k závěru, že deficit tohoto typu nenastal v takové míře, aby zakládal kasační zásah Ústavního soudu. V řízení se jednalo o úpravu práv a povinností rodičů k jejich nezletilým dětem, o jejichž svěření do své péče od počátku usilovali oba rodiče a oba argumentovali ve svůj prospěch, kromě jiného též svými majetkovými a výdělkovými poměry.
18. Z celkového kontextu odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, kladl ve svém rozhodování větší důraz na stabilitu ekonomického zajištění nezletilých, než na názor znalců a opatrovníka, což také podrobněji rozvedl, přičemž připomněl, že se nemusí jednat o uspořádání konečné s ohledem na možné nežádoucí chování matky. Je třeba zejména připomenout, že nezletilé děti byly sice svěřeny do výchovy matky, čímž byl potvrzen i současný faktický stav, rozsah styku se stěžovatelem byl však stanoven dostatečně široce, v podstatě blížící se střídavé výchově. Takové uspořádání zaručuje stěžovateli výrazně zasahovat do výchovy nezletilých dětí, podílet se na jejich školních povinnostech i na organizování jejich volného času. Odmítnutím této ústavní stížnosti tak zůstane zachováno status quo, kdy nezletilí jsou sice v péči matky, ale otec se na jejich výchově velkou mírou podílí.
19. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelem namítaný postup a rozhodnutí odvolacího soudu nevedly k porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu