ECLI:CZ:US:2022:2.US.545.22.1
sp. zn. II. ÚS 545/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti, kterou podal B. K., zastoupeného Mgr. Vilémem Vránou, advokátem se sídlem Štefánikova 16/29, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2021, č. j. 11 Tdo 1222/2020-2619, dále proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2020, č. j. 15 To 15/2020-2381 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020, č. j. 57 T 9/2019-2277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jelikož jimi mělo být zasaženo do jeho práva na právní jistotu a legitimní očekávání, které vychází z čl. 1 odst. 1 Ústavy a dále do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č. j. 57 T 9/2019-2277 uznán vinným z toho, že se dopustil jako člen organizované skupiny s dílčí dělbou práce jednání bezprostředně směřujícího k výrobě a k přechovávání omamné a psychotropní látky pro jiného (konkrétně stěžovatel docházel a podílel se na provozu pěstíren v pronajatých bytech), přičemž takový čin spáchal ve velkém rozsahu, a rovněž u sebe držel padělané osobní doklady, tedy přechovával padělanou listinu v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé. Za tyto skutky byl obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku a z přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dle §348 odst.1 tr. zákoníku, přičemž byl odsouzen mj. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 5 let.
3. Proti tomuto rozsudku podali spoluobvinění a státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodnul rozsudkem ze dne 3. 4. 2020, č. j. 15 To 15/2020-2381 tak, že napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně a obžalovaného F. H. zrušil ve výroku o vině obžalovaných pod bodem I. a ve všech výrocích obsahově navazujících, a dále při nezměněném výroku o vině stěžovatele pod bodem II. napadeného rozsudku uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a stěžovateli zpřísnil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na délku 8 let.
4. Vrchní soud při posouzení nalézacím soudem zjištěného skutkového stavu zjistil, že krajský soud provedl ve věci úplné dokazování v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí. Při právním posouzení však nalézací soud pochybil, jestliže jednání obžalovaných právně posoudil jako pokus trestného činu. Podle odvolacího soudu nalézací soud řádně opatřil veškeré podklady pro výrok o trestech, stanovení jejich druhu a výše a ve svém rozhodnutí pečlivě zvažoval všechna obecná ustanovení a obecné zásady pro ukládání trestních sankcí. Při stanovení uložených trestů odnětí svobody však v důsledku pochybení v právním posouzení věci pochybil, jestliže u obžalovaných (mj. i stěžovatele) shledal podmínky pro užití a aplikoval zmírňovací ustanovení §58 odst. 5 trestního zákoníku, které umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Aplikace tohoto ustanovení je možná pouze tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu nebo za pokus nebo za pomoc k trestnému činu. V daném případě pak nebyly nalézacím soudem oprávněně a rovněž tak i odvolacím soudem při následném ukládání trestu shledány podmínky pro užití zmírňovacího ustanovení §58 odst. 1 trestního zákoníku, které umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby za situace, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísné, přičemž soud má za to, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Při výkladu a aplikaci tohoto ustanovení dospěla soudní praxe k logickému a správnému závěru, s nímž se ztotožňuje i odvolací soud, a sice že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být výjimečné a neobvyklé do té míry, že se musí vymykat typově podobným případům natolik, že postih pachatele v rámci zákonem stanovené trestní sazby by byl nepřiměřený společenské škodlivosti trestného činu nebo poměrům pachatele v době ukládání trestu. Postup podle §58 odst. 1 proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující polehčující okolnosti a skutečnosti jako tomu bylo v daném případě (vedení řádného života před spácháním trestného činu, doznání apod.).
5. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, přičemž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 10. 2021, č. j. 11 Tdo 1222/2020-2619 toto dovolání odmítl. Dle dovolacího soudu stěžovatelem uplatněné dovolací námitky, byť odpovídající užitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neshledal jako opodstatněné. Proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel v první řadě poukazuje na to, že bylo porušeno jeho právo na právní jistotu a legitimní očekávání dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a dále právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Stěžovatel svá tvrzení dále rozvádí tím, že nebylo soudy řádně odůvodněno neužití moderačního ustanovení §58 odst. 1 a odst. 5 trestního zákoníku, přičemž má za to, že se soudy nezabývaly dostatečně jeho osobními a rodinnými poměry a jeho pohnutkami k spáchání trestné činnosti. Stěžovatel dále uvádí, že soudy porušily svou povinnost ukládat přiměřené sankce. Stěžovatel rovněž namítá, že došlo k nesprávnému posouzení zásadní otázky, resp. vyhodnocení rozdílu mezi pojmem "pěstování" a "vypěstování", resp. odůvodnění rozhodnutí je v tomto ohledu nedostatečné.
II. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94].
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
10. Námitky stěžovatele směřují téměř výhradně proti výši trestu odnětí svobody, který stěžovatel považuje za nepřiměřeně přísný. Ústavní soud tak předně poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19).
11. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výměře osmi let odpovídající samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené za příslušný zvlášť závažný zločin podle §283 odst. 3 tr. zákoníku. Aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku je toliko na volné úvaze soudu (oproti postupu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, ve znění od 1. 10. 2020), jde o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení využít. Odvolací soud se k otázce nemožnosti použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku náležitým způsobem vymezil, a to na podkladě správně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž jeho závěr odpovídá stanoviskům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, a ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, uveřejněná pod číslem 28/2020 Sb, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb.). Jelikož došlo ke změně kvalifikace (nešlo o přípravu, pokus, ani pomoc), aplikace odst. 5 téhož ustanovení již nebyla možná.
12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu nepochybily. Napadená rozhodnutí netrpí ani jinými nedostatky, které stěžovatel ve své stížnosti vytýká, přičemž v tomto ohledu se jedná toliko o repetitivní obhajobu stěžovatele, které opodstatněnost stížnosti nezakládá.
13. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu