ECLI:CZ:US:2022:2.US.670.22.1
sp. zn. II. ÚS 670/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele O. E., zastoupeného Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. srpna 2020, č. j. 1 T 42/2020-1092, dále proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2021, č. j. 10 To 312/2020-1143, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 11 Tdo 1065/2021-1273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jelikož mělo byt zasaženo do principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a z něj vyplývající principu rozhodování in dubio pro reo, dále bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a z něj vyplývající principu kontradiktornosti trestního řízení, práva na rovnost stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na obhajobu a práva slyšet svědky za stejných podmínek, za nichž jsou slyšeni svědci obžaloby dle čl. 38 odst. 2 Listiny a dle čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy, současně byl dotčen i princip, že jen zákon stanoví co je trestným činem zakotvený v čl. 39 Listiny.
2. Konkrétně byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 8. 2020, č. j. 1 T 42/2020-1092, shledán vinným za to, že neoprávněně jinému zprostředkoval omamnou látku (marihuanu) přesto, že není držitelem příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví k zacházení s návykovými látkami, a čin spáchal ve značném rozsahu (1,004 g konopí). Tím spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, přičemž za tento skutek byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že při vydání napadeného rozsudku postupoval prvostupňový soud zcela jednostranně v neprospěch stěžovatele a nehodnotil skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2021, č. j. 10 To 312/2020-2243, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že vina stěžovatele byla i přes jeho obhajobu prokázána bez důvodných pohybností a rovněž, že trest, který mu byl uložen, je v souladu se zákonem.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l), neboť napadená rozhodnutí měla spočívat na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve svém podání stěžovatel uvedl, že oba soudy postupovaly zcela jednostranně v jeho neprospěch a rovněž porušily presumpce neviny a ústavněprávní zásady in dubio pro reo. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 2021, č. j. 11 Tdo 1065/2021-1273, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Dovolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se v poměru mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž vycházel také odvolací soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových závěrů.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel první řadě poukazuje na to, že nalézacími soudy byla učiněna nesprávná právní kvalifikace, která byla způsobena porušením zásady in dubio pro reo. Stěžovatel má za to, že z provedeného dokazování nebylo možné dospět k závěru, že by se stěžovatel mohl dopustit kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přičemž pro takovou právní kvalifikaci nebyl zjištěn nezbytný rozsah jednání stěžovatele. Podle stěžovatele soudy vycházely z nesprávně uvedené hodnoty zajištěného množství sušiny a čin měl být kvalifikován jako přečin. Stěžovatel dále poukazuje na to, že během hlavního líčení byl porušen princip kontradiktornosti trestního řízení, práva na spravedlivý proces, práva na účinnou obhajobu a právo nechat vyslýchat svědky. K tomu stěžovatel uvádí, že obžaloba byla vystavěna na důkazních prostředcích, které spolu souvisí, ale skutkový stav zachycují odděleně a autonomně a nemají tedy vzájemnou podpůrnou povahu. Dle stěžovatele je celkový postup soudu neslučitelný s právním řádem a jedná se tedy o zcela netransparentní a nepřezkoumatelný postup. Ve své stížnosti stěžovatel dále opakuje argumentaci uvedenou i ve svých předchozích podáních v řízení před obecnými soudy. Namítá, že soudy důkazy hodnotily jednostranně a k tíži stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že z provedených důkazů nebylo bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že stěžovatel byl pachatelem skutku uvedeného v obžalobě.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Vzhledem k argumentaci stěžovatele nutno zejména upozornit na to, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
7. K tomu je vhodné dále uvést, že stěžovatelem zmíněné pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je proto namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
8. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje v podstatě jen opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se však s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat.
9. Námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, jsou v zásadě jen opětovným vylíčením jeho obhajoby, na kterou již stěžovateli bylo spolehlivě odpovězeno obecnými soudy, přičemž v zásadě jde jen o polemiku skutkovou. Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti předesílá, že podstatná část námitek, kterými dále v této ústavní stížnosti brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, byla již předestřena v rámci jeho dřívějších podání. Nejvyšší soud ve svém usnesení, napadeném ústavní stížností, podrobně reagoval na veškeré námitky stěžovatele a objasnil, proč není možné dovolání vyhovět. Není proto nutné ani vhodné, aby Ústavní soud tuto rozsáhlou právní argumentaci znovu jen poněkud jinými slovy opakoval. Je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu nepochybily. Námitka porušení práva na obhajobu rovněž představuje jen pokračující polemiku s obecnými soudy, která opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
10. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Okresního soudu v Jičíně, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu České republiky nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu