ECLI:CZ:US:2022:2.US.686.22.1
sp. zn. II. ÚS 686/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Olgy Svobodové a 2) Jiřího Svobody, obou zastoupených Mgr. Tomášem Vejsadou, advokátem, sídlem Michalská 39/4, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2021 č. j. 22 Cdo 2570/2021-441, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2021 č. j. 10 Co 210/2020-390 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. června 2020 č. j. 15 C 90/2014-370, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a dále Václava Povy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelé byli majiteli bytové jednotky č. X v J. V roce 2013 došlo k dražbě této nemovitosti v exekučním řízení, kdy novým vlastníkem se stal vedlejší účastník. Stěžovatelé užívali předmětný byt i poté, co k němu pozbyli vlastnictví, a to v rozporu s dohodou s vedlejším účastníkem, že byt vyklidí. Dne 22. 1. 2014 došlo k incidentu mezi účastníky, při kterém zasahovala Policie ČR, která zjistila, že stěžovatel disponuje pistolí s náboji. Stěžovatelé proto byli policií zadrženi a převezeni na služebnu. Vedlejší účastník mezitím předmětný byt uzamkl a následně stěžovatele různými způsoby vyzýval, aby si své věci z bytu dobrovolně vyklidili, což stěžovatelé neučinili, a to s tvrzením, že jim v tom vedlejší účastník bránil (s výjimkou dne 8. 2. 2014, kdy jim byl byt na 30 minut zpřístupněn, aby si odnesli nejnutnější věci). Vedlejší účastník následně věci z bytu vyklidil, umístil ve skladu a později zlikvidoval.
4. Dne 4. 6. 2014 stěžovatelé podali žalobu, jíž se domáhali, aby soud uložil vedlejšímu účastníku povinnost vydat jim movité věci uvedené v soupisu, který k žalobě přiložili, jež se měly nacházet v předmětném bytě, do něhož jim byl znemožněn přístup. Dne 28. 8. 2014 byli stěžovatelé usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") č. j. 15 C 90/2014-29 vyzváni, aby doplnili svou žalobu o přesný popis věcí, které měly být vedlejším účastníkem zadržovány, s označením jejich hodnoty. Zároveň byli poučeni o tom, že stávající "soupis věcí", který byl soudu předložen, je sice rozsáhlý, nicméně nekonkrétní a na některých místech též rozporuplný, a proto nebude-li podání řádně doplněno, nebude možné pro tento nedostatek návrh stěžovatelů projednat. Na tuto výzvu stěžovatelé reagovali podáním, v němž opět uvedli desítky věcí obecného charakteru. Okresní soud následně svým rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 č. j. 15 C 90/2014-229 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelé byli opakovaně vyzváni, aby specifikovali věci, jejichž vydání se domáhají, a to tak, že je popíší takovými znaky, jimiž se odlišují od jiných věcí téhož druhu, což však neučinili, a soudu proto nezbylo, než žalobu zamítnout. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé odvolali. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby opětovně poučil účastníky, vedl je k odstranění vad jejich podání a rozhodl o změně žaloby, kterou stěžovatelé navrhli a o níž dosud nebylo rozhodnuto.
5. Okresní soud proto při jednání dne 8. 2. 2018 opětovně stěžovatele poučil o nutnosti doplnění specifikace části věcí, jejichž vydání bylo stěžovateli žádáno, k čemuž jim stanovil lhůtu třiceti dnů. Následně usnesením ze dne 2. 5. 2018 č. j. 15 C 90/2014-274 připustil změnu žaloby, pokud se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 10 000 Kč (výrok I.), a nepřipustil změnu žaloby, jíž se stěžovatelé domáhali pro případ, že se ukáže, že vedlejší účastník není jakoukoli movitou věc schopen vydat, uložení povinnosti zaplatit jim společně a nerozdílně náhradu škody za nevydání této věci (výrok II.), a dále nepřipustil ani změnu žaloby, jíž se stěžovatelé domáhali zaplacení částky ve výši 977 223 Kč. Toto usnesení stěžovatelé napadli ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2041/18 jako nepřípustná odmítnuta. Poukázal přitom na stanovisko pléna ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933), v němž Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Vyšel z toho, že takové usnesení je sice způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod, přinejmenším do práva na soudní ochranu, současně však shledal, že účastník řízení podle okolností konkrétního případu se proti němu může bránit jednak tím, že podá nový návrh (žalobu), byť nejde stricto sensu o procesní prostředek ochrany práva, jednak je může napadnout v odvolání podaném ve věci samé, současně Ústavní soud nevyloučil ani podání změny návrhu přímo odvolacímu soudu.
6. Okresní soud poté v řízení pokračoval a usnesením ze dne 21. 8. 2018 č. j. 15 C 90/2014-294 odmítl část žaloby co do požadavku na vydání několika stovek věcí (mj. hygienických potřeb, potřeb pro psy, nářadí, nádobí, hraček, potravin apod.), neboť tyto věci nebyly stěžovateli i přes poučení, kterého se jim dostalo, řádně specifikovány, když stěžovatelé svá žalobní tvrzení v tomto ohledu nijak nedoplnili a žaloba tak v této části nebyla pro vady, které se nepodařilo odstranit, projednatelná. Toto rozhodnutí bylo usnesením krajského soudu ze dne 26. 3. 2019 č. j. 10 Co 311/2018-313 jako věcně správné potvrzeno.
7. Okresní soud následně zbývající část žalobního návrhu stěžovatelů (tj. ohledně požadavku na zaplacení částky 10 000 Kč a vydání blíže specifikovaných listin) rozsudkem ze dne 4. 6. 2020 č. j. 15 C 90/2014-370 zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Učinil tak s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že by se částka 10 000 Kč dne 22. 1. 2014, kdy byl stěžovatelům znepřístupněn byt, který v té době protiprávně užívali a odmítali vyklidit, nacházela a že by tuto částku zadržoval vedlejší účastník. Stejný závěr pak okresní soud učinil i ohledně konkrétních dokladů, jejichž vydání stěžovatelé požadovali. Toto rozhodnutí bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 3. 2021 č. j. 10 Co 210/2020-390 potvrzeno.
8. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021 č. j. 22 Cdo 2570/2021-441 odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání je v části, v níž směřuje proti zamítavému výroku ohledně zaplacení částky 10 000 Kč objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ve zbývající čísti, tedy šlo-li o vydání věcí, dovolání přípustným neshledal, neboť přípustnost dovolání stěžovatelé opírali o údajný rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu ohledně specifikace věcí v žalobě. Na této otázce však rozhodnutí odvolacího soudu dle názoru Nejvyššího soudu nespočívalo, neboť bylo založeno na závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by vedlejší účastník jejich věci zadržoval.
III.
9. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. Vyjádřili přesvědčení, že soudy rozhodující o jimi podané žalobě se nesprávně vypořádaly zejména s jejich návrhem na připuštění změny žaloby, jíž se domáhali, aby soud namísto původně uplatněné žaloby na vydání věcí připustil uplatnění nároku na zaplacení peněžní náhrady za věci, které již nebylo možné vydat, a dále na náhradu škody, která stěžovatelům měla neoprávněným zadržením jejich věcí vzniknout, to vše v návaznosti na vyřešení otázky, jakým způsobem je nezbytné specifikovat věci, jejichž vydání je tzv. reivindikační žalobou požadováno, tak, aby tato žaloba byla projednatelná. Soudy však k řešení těchto otázek dle názoru stěžovatelů přistoupily zcela formalisticky a vzhledem ke skutkovým okolnostem věci příliš přísně, přičemž důsledkem tohoto přístupu bylo neposkytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatelů. Podrobně pak zpochybnili důvody, jimiž okresní soud odůvodnil nepřipuštění změn žaloby, namítli, že tyto důvody neobstojí, příp. nemají oporu ve spise či byly zapříčiněny nesprávným postupem soudu, což činí rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nejen nesprávným, ale též nepřezkoumatelným.
IV.
10. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, a byla podána včas. Posledně uvedený závěr pak Ústavní soud učinil nejen ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, ale též jde-li o napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu, a to i v té části týkající se nároku stěžovatelů na zaplacení částky ve výši 10 000 Kč, přestože i proti této části rozhodnutí okresního a krajského soudu stěžovatelé brojili dovoláním, ačkoli toto bylo objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ústavní soud však nemohl odhlédnout od skutečnosti, že se stěžovatelé při podání dovolání řídili nesprávným poučením, kterého se jim v této souvislosti od krajského soudu dostalo. Lhůta pro podání ústavní stížnosti se proto rovněž ve vztahu k rozsudkům okresního a krajského soudu ve všech jejich částech odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto.
V.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelé ústavní stížností brojí v prvé řadě proti tomu, že okresní soud nepřipustil jich návrhy na změnu žaloby ze dne 10. 5. 2016 (jímž byl stěžovateli uplatněn eventuální petit pro případ, že by se ukázalo, že vedlejší účastník není schopen jakoukoliv movitou věc vydat, uložení povinnosti vedlejšímu účastníku zaplatit jim společně a nerozdílně náhradu škody za nevydání předmětné věci) a ze dne 13. 3. 2018 (v němž stěžovatelé uvedli, že nadále nepožadují vydání předmětných movitých věcí, které měl vedlejší účastník neoprávněně zadržovat, ale pouze zaplacení částky ve výši 977 223 Kč představující náhradu škody za tyto věci). O těchto návrzích však bylo okresním soudem řádně rozhodnuto usnesením č. j. 15 C 90/2014-274 ze dne 2. 5. 2018. Byť lze se stěžovateli souhlasit v tom smyslu, že nelze některým důvodům, pro něž se okresní soud rozhodl změnu žalobního návrhu nepřipustit, zcela přisvědčit (např. že ve věci bylo již meritorně rozhodnuto, když toto rozhodnutí okresního soudu bylo následně krajským soudem k odvolání stěžovatelů zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), má Ústavní soud za to, že toto rozhodnutí jako celek obstojí. Okresní soud v předmětném usnesení mj. uvedl, že důvodem, pro který nelze změny žaloby připustit, je též skutečnost, že "výsledky dosavadního řízení by nepostačovaly pro rozhodnutí o takto změněném návrhu". Zde je třeba upozornit na to, že krátce po vydání rozhodnutí o nepřipuštění změn žaloby bylo okresním soudem rozhodnuto rovněž o odmítnutí větší části žaloby, jíž se stěžovatelé domáhali vydání několika set movitých věcí (viz usnesení okresního soudu ze dne 21. 8. 2018 č. j. 15 C 90/2014-294), neboť žalobu v této části okresní soud shledal neprojednatelnou, když stěžovatelé ani přes opakovanou výzvu předmětné věci potřebným způsobem nespecifikovali. Toto rozhodnutí bylo jako věcně správné následně potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 26. 3. 2019 č. j. 10 Co 311/2018-313. Krajský soud v něm dle názoru Ústavního soudu správně poukázal na to, že aby se stěžovatelé s úspěchem mohli domoci připuštění změny žalobního návrhu, kdy by namísto reivindikačního návrhu uplatnili návrh na náhradu škody, "muselo by se jednat o řádný a dostatečně určitý návrh, vycházející (krom jiného) z řádné specifikace věcí, která by byla dostatečným východiskem pro určení jejich hodnoty." Je tedy zřejmé, že stěžovatelé se nemohli s úspěchem domoci připuštění změny žaloby dle §95 odst. 1 občanského soudního řádu za situace, kdy od podání původně reivindikačního návrhu v roce 2014 do roku 2018, kdy bylo rozhodnuto o (ne)připuštění jejich žalobních návrhů a odmítnutí větší části žaloby, řádně nespecifikovali podstatnou část věcí, jejichž navrácení se původním návrhem domáhali. Bez řádné specifikace zadržovaných věcí by totiž nebylo možno dále postupovat ani v řízení o žalobě na náhradu škody, neboť by nebyl dostatečně určitě vymezen předmět takového řízení, tedy jaké věci byly neoprávněně zadržovány, jaká byla jejich hodnota a v jaké výši měla stěžovatelům vzniknout škoda. Pokud za této situace okresní soud změnu návrhu s poukazem na §95 odst. 2 občanského soudního řádu nepřipustil, nelze uzavřít, že by pochybil, natož pak takovým způsobem, který by vyžadoval kasační zásah Ústavního soudu.
13. Ve spojitosti s (ne)připuštěním změny žalobního návrhu okresním soudem a následným odmítnutím větší části vindikační žaloby stěžovatelé vznesli též otázku, jakým způsobem je nezbytné konkretizovat věci, jejichž vydání je (rei)vindikační žalobou požadováno, tak, aby tato žaloba byla věcně projednatelná. V této souvislosti namítli, že soudy vyložily §1041 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který zakotvuje požadavek na náležitou individualizaci věcí, které jsou předmětem vindikační žaloby, příliš striktně a formalisticky, přičemž poukázali jak na komentářovou literaturu, tak na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 č. j. 22 Cdo 4088/2014 a rozsudku téhož soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 447/2004, které však soudy v nynější věci neměly respektovat. S tímto tvrzením se však Ústavní soud neztotožnil. Jak plyne z rozhodnutí, která stěžovatelé k ústavní stížnosti přiložili, soudy se otázkou individualizace věcí v řízení náležitě zabývaly, přičemž stěžovatelům se dostalo též náležitého poučení, jakým způsobem je třeba věci, jejichž vydání bylo žalobou žádáno, konkretizovat. Soudy též opakovaně vysvětlily, že v nyní posuzovaném případě nelze na věci, které se měly ke dni 22. 1. 2014 nacházet v bytě č. X v J., nahlížet jako na věc hromadnou, neboť jde o věci, které jsou spojeny toliko jejich místním uložením a netvoří ve svém souhrnu jeden jediný celek. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 447/2004, který se týkal právě možnosti reivindikace hromadné věci, proto není případný. Přiléhavý není dle názoru Ústavního soudu ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 č. j. 22 Cdo 4088/2014, s nímž pracuje též stěžovateli odkazovaná komentářová literatura. V tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že v mnoha případech nebude možno hromadně vyráběnou a prodávanou věc identifikovat takovým způsobem, aby byla odlišena od všech ostatních výrobků stejného druhu. V takovém případě však dle Nejvyššího soudu nelze po žalobci žádat, aby takovou věc odlišil od všech existujících výrobků stejného druhu, ale postačí, popíše-li ji obecněji (např. televizor určité značky a průměru obrazovky). Pokud by žalovaný za tohoto stavu tvrdil, že má v držbě více věcí, které by odpovídaly takto obecně specifikované věci, bylo by na něm důkazní břemeno, že je tomu tak; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně je, musel by žalobce popis věci upřesnit. Jak však již uvedl krajský soud v usnesení ze dne 26. 3. 2019 č. j. 10 Co 311/2018-313, v nynější věci vedlejší účastník (žalovaný) netvrdil, že by držel některé z předmětných věcí nebo věcí jim podobných, povinnost dostatečné individualizace všech jednotlivě požadovaných věcí tak ležela na stěžovatelích, když důkazní břemeno na vedlejšího účastníka v tomto ohledu nepřešlo.
VI.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu