ECLI:CZ:US:2022:2.US.720.22.1
sp. zn. II. ÚS 720/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Wágnerové, právně zastoupené Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem Sadová 171/40, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. prosince 2021 č. j. 23 Cdo 551/2021-434, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2020 70 Co 27/2020-320, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. října 2019 č. j. 30 C 311/2013-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Řízení před obecnými soudy, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, se zjednodušeně řečeno týkalo výkladu pojistné smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, obchodní společností Generali Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha. Stěžovatelka je vlastníkem (v rámci společného jmění manželů) nemovité věci, pozemku parc. č. st. X1, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, na listu vlastnictví č. X2, pro obec B. a katastrální území Ú. Součástí pozemku je stavba s č. p. X3. Stěžovatelka uzavřela dne 16. 2. 2004 s vedlejší účastnicí pojistnou smlouvu č. XY, o pojištění obytných budov a souvisejících staveb (dále jen "pojistná smlouva"). Pojištěná věc byla ve smlouvě vymezena jako "rodinný dům" a pojistná částka byla stanovena na 1 500 000 Kč. Dne 22. 11. 2012 došlo v budově, konkrétně v kotelně umístněné v hospodářské části budovy, k požáru, který zapříčinil rozsáhlé škody právě na této hospodářské části budovy. Stěžovatelka se proto žalobou domáhala vyplacení pojistného plnění ve výši 700 000 Kč z titulu zmíněné pojistné smlouvy.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 30 C 311/2013-265, žalobu zamítl. Ve svém rozhodnutí uvedl, že na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že pojištěnou nemovitou věcí byl v tomto případě pouze rodinný dům, tj. obytná část výše specifikované budovy, naopak hospodářská část budovy, která byla zasažena požárem převážně, pojistnou smlouvou nebyla kryta, a proto bylo na místě žalobu zamítnout. Obvodní soud při výkladu dotčené pojistné smlouvy přihlédl nejen k samotnému znění smlouvy, ale snažil se také zjistit skutečnou vůli stran smlouvy ve smyslu §35 odst. 2 zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku. Při výkladu smlouvy potom vzal v potaz také další provedené důkazy, přičemž zásadní byly zejména výpovědi dvou svědkyň (pojišťovací poradkyně a její nadřízené) a pojistná smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 26. 2. 1995, ze které mj. dovozoval úmysl stěžovatelky a jejího manžela pojistit pouze obytnou část budovy. V této předchozí smlouvě byl totiž předmět pojištění vymezen jako "obytný dům" a "hospodářská budova" zvlášť, v nyní posuzované pojistné smlouvě byl však vymezen pouze jako "rodinný dům". Proti rozsudku obvodního soudu se stěžovatelka bránila odvoláním.
4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 70 Co 27/2020-320, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a změnil jej pouze v nákladovém výroku. Městský soud se ve svém rozhodnutí ještě blíže věnoval některým provedeným důkazům, dospěl však ke shodným závěrům jako soud prvního stupně, které není třeba opakovat. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka dovolání.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 23. 12. 2021, č. j. 23 Cdo 551/2021-434, dovolání odmítl. Uvedl, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Námitky směřující proti výkladu pojistné smlouvy provedenému soudy prvního a druhého stupně Nejvyšší soud nepřipustil, neboť se jedná o skutková zjištění, která nemůže přezkoumávat. Nejvyšší soud připomněl, že není oprávněn zasahovat do dokazování provedeného soudy prvního a druhého stupně, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, taková pochybení však v dané věci neshledal. Ani poslední námitku stěžovatelky, že soudy nerozhodly o celém jejím nároku, přestože vedlejší účastnice (žalovaná) část nároku nepopírala, nepřipustil, jelikož ta nebyla podle názoru Nejvyššího soudu řádně vymezena, a dovolání proto nebylo v této části přípustné.
6. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že bylo napadenými rozhodnutími zasaženo její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V napadených rozhodnutích pak stěžovatelka spatřuje také porušení ústavního principu zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka napadá především provedené dokazování a dovolává se "selského rozumu" při výkladu pojistné smlouvy, podstatou její stížnosti je však opakovaná polemika především ze závěry rozhodnutí obvodního soudu, přičemž argumenty uvedené v ústavní stížnosti jsou shodné s těmi, které stěžovatelka předkládá po celou dobu řízení.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka vyčerpala ostatní prostředky k ochraně svých práv.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu také vyplývá povinnost stěžovatelky, právě s ohledem na výše uvedené závěry, uvádět v ústavní stížnosti ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud sice není vázán právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však stěžovatelku nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. usnesení ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 632/06 (U 12/43 SbNU 639) nebo usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2650/18].
11. Argumenty stěžovatelky však zřejmě nemají žádný ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka sice odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, argumentace těmito rozhodnutími však není přiléhavá, neboť stěžovatelka dostatečně nevysvětluje, proč by se závěry těchto rozhodnutí měly vztahovat na její případ. Stěžovatelka v první řadě namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně přesvědčivě odůvodněna, a jsou tak projevem libovůle obecných soudů. Stěžovatelka přímo uvádí, že: "rozsah pojištění nemovitosti stěžovatelky definovaný pojistnou smlouvou uzavřenou dne 16. 2. 2004 je modifikován a svévolně měněn v neprospěch stěžovatelky na podkladě zavádějící výpovědi pojišťovací makléřky vedlejšího účastníka, ač je tato výpověď v zásadním rozporu s dalšími provedenými důkazy v řízeních před soudy". Již na základě seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí však Ústavní soud nemůže této výtce přisvědčit. Z napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně je totiž jednoznačné, že soudy dospěly ke svým závěrům na základě provedení řady důkazů, které řádně označily a vyhodnotily. Je sice patrné, že v dokazování "proti sobě" stála výpověď stěžovatelky (a jejího manžela) a výpověď pojišťovací makléřky, a že soudy vyhodnotily výpověď stěžovatelky jako účelovou, a naopak výpověď pojišťovací makléřky jako věrohodnou, přičemž i toho hodnocení soudy odůvodnily (srov. zejména bod 16 rozsudku městského soudu, kde je podrobně vysvětleno, proč shledává městský soud výpověď stěžovatelky nevěrohodnou). Ústavnímu soudu však zcela jistě nepřísluší zasahovat do tohoto hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, a to za předpokladu, že dokazování dostojí požadavkům kladeným judikaturou Ústavního soudu. V nyní projednávané věci přitom Ústavní soud žádné deficity dokazování neshledal. Obecné soudy totiž provedly další listinné důkazy, které, podle jejich vyhodnocení, podporují tvrzení svědkyně - pojišťovací makléřky. Argumentace stěžovatelky tak spočívá pouze v polemice s hodnocením důkazů, které provedly obecné soudy, a z toho vyplývajícím výkladem pojistné smlouvy. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud není další přezkumnou instancí a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti nezávislých soudů, neshledá-li v ní zásadní pochybení ústavněprávního charakteru. Ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces, vyjma situací, zasáhla-li by některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. V nyní projednávané věci přitom Ústavní soud dospěl k závěru, že hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění napadených rozhodnutí popsáno dostatečně srozumitelně a přesvědčivě.
12. Druhá námitka stěžovatelky se vztahuje ke skutečnosti, že obecné soudy podle jejího názoru měly vyhovět jejímu nároku alespoň zčásti, konkrétně měly přiznat pojistné plnění za poškození obytné části domu, jelikož pojištění obytné části domu nebylo mezi účastníky rozporováno. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy prvního a druhého stupně vzaly za prokázané, že vedlejší účastnice se opakovaně pokusila proplatit stěžovatelce škodu způsobenou na obytné části domu (srov. bod 11 rozsudku obvodního soudu nebo bod 16 rozsudku městského soudu), stěžovatelka však odmítla pojistné plnění přijmout. Z toho důvodu soudy posuzovaly nárok stěžovatelky na pojistné plnění pouze v rozsahu poškození hospodářské části budovy. Ústavní soud připouští, že tato část odůvodnění je poněkud nejednoznačná a mohla být v případě obou napadených rozsudků popsána srozumitelněji, tento deficit sám o sobě však nemůže založit neústavnost rozhodnutí.
13. Závěrem Ústavní soud podotýká, že se blíže nezabýval právní otázkou, zda je vůbec právně přípustné pojistit pouze část věci, jak tomu mohlo být v případě stěžovatelky, neboť posouzení takové otázky je čistě výkladem podústavního práva, což jistě není úkolem Ústavního soudu. Nadto Ústavnímu soudu není známo z žádného napadeného rozhodnutí, že by stěžovatelka tuto skutečnost v řízení namítala, ostatně ji nepředestřela k posouzení ani Nejvyššímu soudu, který by případně byl, na rozdíl od Ústavního soudu, povolán takovou právní otázku posoudit.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu