ECLI:CZ:US:2022:2.US.781.22.1
sp. zn. II. ÚS 781/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Zemana, právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. srpna 2020, č. j. 5 C 2/2019-106, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. 72 Co 89/2021-166, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2022, č. j. 30 Cdo 2923/2021-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl účastníkem kompenzačního řízení vedeného podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 1/2011, v němž se domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, konkrétně policejní silniční kontrolou. Nyní stěžovatelem napadená rozhodnutí byla vydána rovněž v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., ve kterém se však domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za příliš dlouhé původní kompenzační řízení. Konkrétně stěžovatel požadoval omluvu a odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 1/2011, jelikož toto řízení trvalo sedm let a šest měsíců. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 4. 8. 2020, č. j. 5 C 2/2019-106, tak, že žalobu zamítl v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 140 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a v části, ve které žalobce požadoval omluvu (výrok II.), dále konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 1/2011 bylo porušeno základní právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok III.), dále zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatel domáhal konstatování, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 1/2011 bylo porušeno jeho základní právo na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem zaručené článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok IV.) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
3. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud uvedl, že vzhledem ke skutkové i právní složitosti věci je délka řízení v trvání sedmi let a šesti měsíců nepřiměřená. Zároveň však uvedl, že z jednání stěžovatele nelze shledat jeho vyšší zájem na rychlosti řízení. Z vyjádření žalované (České republiky - Ministerstva spravedlnosti) vyšlo najevo, že žalovaná shledává význam řízení pro stěžovatele (žalobce) nepatrným, na základě čehož žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva žadatele na přiměřenou délku řízení, avšak neshledala důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se v dané věci jevilo žalované jako dostačující. Ohledně požadavku stěžovatele na konstatování porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obvodní soud shledal, že stěžovatel neunesl v řízení břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Pro posouzení ústavní stížnosti je zejména významné, jak se obvodní soud vypořádal s kritériem významu řízení pro poškozeného (stěžovatele) ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. K tomuto obvodní soud uvedl, že význam předmětu řízení se posuzuje s přihlédnutím k objektivním okolnostem, nikoli k subjektivnímu pohledu poškozeného, který musí prokázat újmu. V daném případě nebylo podle obvodního soudu prokázáno, jaký faktický význam má kompenzace pro stěžovatele, přičemž není povinností soudu zjišťovat okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného nad rámec tvrzení účastníků. Význam řízení pro stěžovatele snižuje i fakt, že nežádal o kompenzaci za meritorní řízení, nýbrž za kompenzační řízení, jinými slovy, že žádá "kompenzaci za kompenzaci". S ohledem na výjimečné okolnosti dané téměř nepatrným významem řízení pro poškozeného obvodní soud vyhodnotil, že postačí morální satisfakce formou konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy za porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě dle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Proto rozhodl tak, jak je popsáno výše. Proti rozhodnutí se odvolali oba účastníci řízení.
4. Městský soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 72 Co 89/2021-166, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a IV., zrušil výrok III. a řízení v tomto rozsahu zastavil, a dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v projednávané věci byly splněny předpoklady odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu, jež byla stěžovateli způsobena nepřiměřenou délkou řízení. Dále městský soud zrekapituloval relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem se zásadně odčiňuje v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Pouhé konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Současně připomněl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou zákonem č. 82/1998 Sb. Právě v případě stěžovatele shledal, shodně jako obvodní soud, městský soud výjimečnou okolnost spočívající v nepatrném významu řízení pro stěžovatele. Městský soud dovodil význam řízení pro stěžovatele z obdobných skutečností jako obvodní soud. Zdůraznil, že původní kompenzační řízení, za jehož nepřiměřenou délku se stěžovatel domáhal další kompenzace, se týkalo zásahu do práv stěžovatele spočívajícího v tom, že měl hlídce Policie České republiky předložit občanský průkaz a podrobit se dechové zkoušce na přítomnost alkoholu. Podle mínění městského soudu je třeba vzít v potaz, že v tomto kompenzačním řízení stěžovatel požadoval pouze morální satisfakci, tj. konstatování porušení práva a omluvu, nikoliv peněžité zadostiučinění. Městský soud shledal, že pokud byl stěžovatel udržován posuzovaným kompenzačním řízením v nejistotě "pouze" ohledně toho, zda se mu za uvedené situace dostane požadovaného morálního odškodnění, pak délka řízení zjevně nemohla nikterak významně zasáhnout jeho psychickou sféru a význam posuzovaného řízení nemůže být vyšší než nepatrný. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem také v závěru ohledně namítaného porušení čl. 13 Úmluvy. Uvedl, že účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem ve smyslu článku 13 Úmluvy je v českém právním řádu garantován právě aplikovanou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí obvodního soudu tedy meritorně změnil pouze ve výroku týkajícím se konstatování porušení práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a řízení v tomto rozsahu zastavil, jelikož zadostiučinění ve formě konstatování porušení uvedeného práva bylo již stěžovateli poskytnuto žalovanou v rámci předběžného projednání nároku, pročež vzal stěžovatel v tomto rozsahu žalobu zpět. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatel bránil dovoláním.
5. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením ze dne 23. 2. 2022, č. j. 30 Cdo 2923/2021-185, odmítl. Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, neboť se žádný stěžovatelem napadený závěr nepříčí ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. K námitce stěžovatele týkající se údajného aktivismu městského soudu v otázce posuzování významu řízení pro stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že skutečnosti, ze kterých městský soud vycházel, jsou obsaženy ve spise, o aktivismus se tedy nejedná. Stejně tak Nejvyšší soud nepřipustil argumentaci domněnkou standardního významu řízení pro stěžovatele, neboť městský soud učinil závěr o nepatrném významu na základě provedeného dokazování, pročež se domněnka neuplatní.
6. Ke své ústavní stížnosti stěžovatel připojil také vyjádření žalované ze dne 15. 1. 2019. Vedle rekapitulace průběhu původního kompenzačního řízení a shrnutí relevantní judikatury se žalovaná vyjádřila rovněž k významu řízení pro stěžovatele, tedy ke stěžejní otázce nyní posuzované ústavní stížnosti. Uvedla, že z procesního postupu stěžovatele nebylo možné dovodit jeho zájem na rychlejším projednání věci, když např. trval na formální neúčinnosti doručení rozsudku, přestože se již s rozsudkem seznámil a odvolání již podal. Dále výslovně uvedla, že shledává význam věci pro stěžovatele nepatrným. Svůj závěr odůvodnila tím, že stěžovatel v původním kompenzačním řízení žádal pouze morální satisfakci, a dále tím, že soudy v předchozím řízení neshledaly nesprávný úřední postup při provedené silniční kontrole. Na základě těchto skutečností se žalované jevilo jako dostačující odškodnění ve formě konstatování porušení práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a písemná omluva za porušení téhož práva.
7. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces vyplývající z 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva vyplývající z principu rovnosti v právech a principu rovnosti zbraní zakotvená v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to zejména ve vztahu k již výše uvedené právní domněnce z této judikatury vyplývající, která zakotvuje standardní význam řízení pro poškozeného v kompenzačním řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. V ústavní stížnosti stěžovatel také cituje judikatorní závěry Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k přiměřenému zadostiučinění v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Stěžovatel dále uvádí, že na písemnou omluvu, která mu byla v řízení poskytnuta, je nutno vztáhnout závěry, které Nejvyšší soud vyslovuje ohledně konstatování porušení práva. Porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu pak spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že dle jeho názoru obecné soudy nerespektovaly relevantní judikaturu, přičemž Nejvyšší soud nerespektoval ani svou vlastní judikaturu. Hlavní námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že obecné soudy svým přílišným aktivismem "prolomily" judikaturou založenou domněnku standardního významu řízení pro poškozeného v kompenzačním řízení. Namítá, že žalovaná sice tvrdila nepatrný význam řízení pro stěžovatele, nicméně toto tvrzení nijak dále neprokazovala. Tento soudní aktivismus pak podle mínění stěžovatele porušuje princip rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel nadto uvádí, že z jeho postupu v řízení muselo být obecným soudům zřejmé, že mu na řízení záleželo. Svá tvrzení stěžovatel opět doplňuje četnými odkazy na příslušnou judikaturu. S ohledem na vše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a příloh a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním nepřímo nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva či svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 tohoto článku odkazuje na zvláštní zákon (zde zákon č. 82/1998 Sb.), který upravuje podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Účelem institutu zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. je kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové újmy vzniklé porušením typicky základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 2124/20). Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 5/96 (N 116/6 SbNU 335), nález ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98 (N 140/12 SbNU 303) či nález ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)]. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů; v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro stěžovatele v řízení v sázce [srov. např. nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707) a nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)].
13. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) judikoval, že ve sporech o určení výše přiměřeného zadostiučinění posuzuje, zda obecný soud vycházel z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. V takových případech by mohl být postup obecných soudů shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, zásadně nemůže posunout věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny [shodně též nález ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449)].
14. Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se primárně aplikuje podústavní právo, k čemuž je v první řadě povolán příslušný správní úřad (jednající za stát), u něhož je nutno takový nárok uplatnit, a posléze obecné soudy při rozhodování o případné žalobě proti státu (při nespokojenosti s rozhodnutím o uplatněném nároku příslušným správním úřadem) podle zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení existence vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností [srov. např. nález ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449) nebo rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, či ve věci Martins Castro a Alves Correia de Castro proti Portugalsku ze dne 10. 6. 2008, č. 33729/06]. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se posouzení konkrétního případu nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [např. svévolná interpretace, tj. argumentace nepodložená přesvědčivým a konzistentním racionálním odůvodněním - srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205), či judikatura uvedená v bodě 10 usnesení ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 1110/20].
15. Prizmatem těchto ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů v nyní posuzované věci a dospěl k závěru, že obecné soudy výše popsaným požadavkům dostály. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s posouzením skutkového stavu a výkladem podústavního práva obecnými soudy. Stěžovatel sice ve svém návrhu obsáhle argumentuje odkazy na judikaturu vrcholných soudů, podstatou jeho argumentace je však ve skutečnosti opakované polemizování se závěry napadených rozhodnutí. Obecné soudy totiž jednoznačně a přesvědčivě odůvodnily svá rozhodnutí, vysvětlily, jaké důkazy je k jejich přesvědčení vedly a vypořádaly se s relevantní judikaturou, respektive odůvodnily, proč je případ stěžovatele výjimečný, tedy představuje výjimku, kterou judikatura předpokládá. Z napadených rozhodnutí je tak jednoznačné, proč se v případě stěžovatele neaplikuje domněnka standardního významu řízení pro poškozeného.
16. Judikatura ohledně soudního aktivismu týkajícího se vyvracení domněnky standardního významu je v dané věci rovněž nepřiléhavá, neboť vychází z odlišných skutkových okolností. Soudy prvního i druhého stupně totiž při hodnocení významu řízení pro stěžovatele vycházely z podkladů, které byly součástí spisu. Oproti tomu např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 2948/2020-453, na které stěžovatel odkazuje, se přímo uvádí, že: "Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí dospěl k závěru o zanedbatelném a nepatrném významu kompenzačního řízení pro dovolatele, ačkoli z obsahu spisu nikterak nevyplývá tvrzení žalované o nižším významu předmětu řízení pro stěžovatele." Je tak zřejmé, že stěžovatelem citovaná judikatura skutečně vychází z odlišných skutkových okolností, na což stěžovatele ostatně upozornil již dovolací soud. Obecné soudy v posuzování významu kompenzačního řízení pro stěžovatele vyšly primárně z vyjádření žalované, současně však i z dalšího provedeného dokazování, a na základě všech těchto důkazů učinily odůvodněný závěr. Pro posouzení významu řízení pro stěžovatele považuje Ústavní soud, shodně jako obecné soudy, vedle dalších důkazů za zásadní, že stěžovatel žádal "kompenzaci za kompenzaci", tedy že původní řízení bylo rovněž řízením kompenzačním, ve kterém navíc stěžovatel žádal pouze morální zadostiučinění, nikoliv odškodnění v penězích. Lze tedy přisvědčit obecným soudům v tom ohledu, že zátěž pro psychickou sféru stěžovatele způsobená nepřiměřeně dlouhým kompenzačním řízením byla za těchto specifických okolností minimální.
17. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečného rozsahu provedeného dokazování, správně zjistily skutkový stav věci, a na něj aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jakož i relevantní judikaturu vztahující se k nim. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, že stěžovatelem v dovolání předkládaná otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a dovolání je proto nepřípustné; v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech obecných soudů nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu