ECLI:CZ:US:2022:2.US.784.22.1
sp. zn. II. ÚS 784/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého náměstí 653, Třeboň, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2019, č. j. 13 Cm 470/2017-462, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 2 Cmo 340/2019-498, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021, č. j. 29 Cdo 1912/2021-530, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a F. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel se jako žalobce domáhal žalobou před krajským soudem po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 17 427 795 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za škodu vedlejšího účastníka jakožto správce jeho konkursní podstaty, již následně vzal zpět co do částky 13 369 780 Kč. Změnu žaloby, jíž se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 500 000 Kč z titulu odpovědnosti za nemajetkovou újmu spočívající v nemožnosti žádat o obnovu trestního řízení, v újmě na pověsti a ve zhoršení zdravotního stavu stěžovatele v důsledku stresu po skartaci dokumentů (viz dále), krajský soud nepřipustil, neboť ani po poučení podle §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nevyhovovala změněná žalobní tvrzení požadavkům §79 odst. 1 občanského soudního řádu, zejména z nich nebylo patrné, jak skartace dokumentů vedla ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele, a nadto podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu dosavadní výsledky nebyly pro řízení o změněné žalobě použitelné.
3. Podstatu sporu lze ve stručnosti vyjádřit následovně: Na majetek stěžovatele byl v roce 2004 prohlášen konkurs, který byl následně v roce 2015 zrušen po splnění rozvrhového usnesení s uspokojením pohledávek za stěžovatelem do 0,3 %. Správcem konkursní podstaty byl původně ustanoven Z. P., který se patrně dopustil protiprávního jednání vůči majetku stěžovatele, pro což byl prověřován policií, v roce 2010 spáchal sebevraždu, přičemž prostředky z konkursní podstaty se nepodařilo dohledat a z dědictví po něm bylo pro tuto podstatu získáno jen 286 611,78 Kč. Po něm funkci správce konkursní podstaty přebral vedlejší účastník. Ten podle stěžovatele řádně nevymáhal jeho pohledávku proti dvěma dlužníkům ve výši 6 602 528 Kč pravomocně mu přiznanou v roce 2002 (dále jen "1. pohledávka"), řádně nevymáhal dvě pohledávky ve výši 10 500 Kč a 246 251 Kč přiznané mu v roce 2006 (dále jen "2. pohledávka" a "3. pohledávka"), a způsobil jejich promlčení; a po skončení konkursu mu nevrátil účetní doklady, uložil je do archivu a nechal skartovat, čímž jej dostal do důkazní nouze v dalším sporu, a tím mu způsobil škodu ve výši nejméně 2 000 000 Kč. Vedlejší účastník uplatnil procesní obranu, že převzal funkci správce konkursní podstaty v situaci, kdy se v ní nenacházel prakticky žádný majetek, 1. pohledávku vymáhal, ale jeden dlužník byl nemajetný a druhý ani neprocházel evidencí obyvatel, přičemž soudní exekutor vyžadoval složení zálohy na náklady exekučního řízení, které nebyly v majetkové podstatě a jak stěžovatel, tak věřitelé je odmítli složit; další pohledávka nebyla nikdy sepsána do konkursní podstaty a poslední byla promlčena ještě předtím, než se stal správcem konkursní podstaty; a konečně uložení dokumentace do archivu považoval za správné.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu ve zbývající části, v níž nebyla vzata zpět, tedy co do částky 4 058 015 Kč s příslušenstvím, zamítl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 240 088,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Krajský soud po provedeném dokazování dospěl ohledně 1. pohledávky k závěru, že vedlejší účastník dodržel požadavek odborné péče podle §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť vyvinul dostatečné úsilí za účelem zjištění vymahatelnosti předmětné pohledávky, přičemž nebylo prokázáno, že by v rozhodné době stěžovatel či vedlejší účastník měli informaci o tom, že dlužnice nastoupila do zaměstnání. Odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu tak vzniknout nemohla. Ohledně 2. a 3. pohledávky krajský soud uzavřel, že vznikly již v letech 1995 až 1996 a jednalo se o pohledávky z obchodních vztahů, které se řídily zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "obchodní zákoník"), podle jeho §261 odst. 1, a tudíž byly podle §408 obchodního zákoníku promlčeny ještě předtím, než se vůbec vedlejší účastník stal správcem konkursní podstaty. Co do archivace a následné skartace účetních dokumentů krajský soud konstatoval pochybení vedlejšího účastníka, neboť tento postupoval v rozporu s §34c odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění k 31. 12. 2007, podle nějž měl vedlejší účastník povinnost vyzvat ty, jimž náležely originály listin, aby si je u něj vyzvedli, a skartovat jejich kopie. Krajský soud však neshledal příčinnou souvislost mezi tímto pochybením a vznikem škody, která podle stěžovatele měla spočívat v nepřiznání další pohledávky soudem, neboť i tato pohledávka podléhala režimu obchodního zákoníku a byla promlčena už v roce 2006, tedy ještě předtím, než se vedlejší účastník ujal funkce správce konkursní podstaty.
5. K odvolání stěžovatele vrchní soud svým napadeným rozsudkem tento rozsudek krajského soudu potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 34 796 Kč. Vrchní soud přisvědčil skutkovým závěrům krajského soudu a zcela se ztotožnil i s jeho právními závěry. K nim doplnil, že nebyla prokázána ani jakákoliv příčinná souvislost mezi skartací dokumentů a zhoršením zdravotního stavu stěžovatele, který byl podlomený již před touto skartací, navíc právo, k jehož uplatnění stěžovatel tyto dokumenty potřeboval, bylo promlčeno ještě předtím, než se vedlejší účastník ujal funkce správce konkursní podstaty.
6. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením a současně rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud neshledal v nynější věci žádný odklon od své předchozí judikatury a podotkl, že obecné soudy zejména správně posoudily počátek běhu a povahu promlčecí doby podle §408 obchodního zákoníku.
III. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí nekonzistentní shluk skutečností, z nichž se mnohé netýkají přímo předmětu řízení před obecnými soudy. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím lze s notnou dávkou benevolence extrahovat, že stěžovatel ohledně 1. pohledávky považuje závěr obecných soudů za nesprávný, a to s odkazem na §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "obč. zák."), z nějž dovozuje, že k promlčení by bylo možno přihlédnout jen tehdy, kdyby je i on sám namítal, a s odkazem na §110 obč. zák., z nějž dovozuje, že promlčecí doba počala plynout dne 3. 12. 2002, a tedy skončila až dne 3. 12. 2012. Odkazuje rovněž v této souvislosti na nález sp. zn. III. ÚS 3358/20, z nějž dovozuje, že se obecné soudy nevypořádaly se skutečností, že na majetek stěžovatele byl prohlášen konkurs, takže stěžovatel pozbyl aktivní legitimaci. Obecné soudy rovněž neaplikovaly ustanovení §113 obč. zák., podle nějž promlčecí doba neběží z důvodu vyšší moci, nadto se nezabývaly skutečností, že dlužnice měla odpovědnost také za dluh svého manžela - druhého dlužníka, který se díky stěžovatelově aktivitě nepromlčel vůbec. Podle stěžovatele rovněž nebylo vyvráceno, že by nebyly dostatečné prostředky na uplatnění exekuce vůči dlužníkovi, neboť nebyl zjišťován jeho majetek.
8. Ani pohledávky 2. a 3. nebyly dle stěžovatelova názoru promlčeny, neboť vůči dlužníkům zahájil soudní řízení, která stavěla promlčecí doby, byly mu i pravomocně přiznány a prohlášením konkursu na jeho majetek vznikla překážka vyšší moci, která mu zabránila v jejich dalším uplatnění, což také promlčecí doby stavělo. Ustanovení §408 obchodního zákoníku na něj nemůže mít účinnost, neboť se váže na situaci, v níž je věřitel nečinný a nemá účinnost při uplatnění protinároku u soudu. Co se týče skartovaných účetních dokladů, namítá stěžovatel, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 65/2021, se předmětný spor s dlužníkem vrací na samý počátek, a on teď bude v důkazní nouzi. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je v rozporu s rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo 2225/2008 a není z něj patrné, proč bylo dovolání považováno za nepřípustné.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost představuje v zásadě jen stěžovatelovy vlastní názory na některé právní otázky, které se jen velmi volně a selektivně vztahují ke skutkovým a právním závěrům obecných soudů v nynější věci, zhusta ignorujíce ty podstatné aspekty případu, které vedly obecné soudy k přesvědčení, že stěžovateli uplatněné nároky nenáleží. Obecné soudy přitom odůvodnily svá napadená rozhodnutí co do skutkových i právních otázek relevantních pro posouzení stěžovatelem uplatněných nároků přehledným, logickým a přesvědčivým způsobem a zejména své právní závěry zasadily do kontextu ustálené rozhodovací praxe způsobem, který je s ní konzistentní. Stěžovatel tyto skutečnosti v zásadě přehlíží a předkládá vlastní skutkové úvahy, které oporu v provedeném dokazování nemají, a vlastní právní závěry, které postrádají návaznost na ustálenou judikaturu.
11. Ústavní soud obecně konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
12. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
13. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
14. V nynější věci obecné soudy provedly výklad i aplikaci podústavního práva v plném souladu s těmito východisky a řádným způsobem své právní úvahy promítly i do odůvodnění svých napadených rozhodnutí. Jejich závěry jsou a priori racionální a souladně zasazené do rámce ustálené rozhodovací praxe. Naopak obsah ústavní stížnosti nepředstavuje kvalifikovanou polemiku s nimi, nýbrž pouhý projev subjektivních přesvědčení a přání stěžovatele o tom, jak by právní řízení, jichž je účastníkem, měla dopadnout, aby byl spokojen. Jakkoliv má Ústavní soud pochopení pro těžkou životní situaci stěžovatele, nevyhovění těmto subjektivním přáním stěžovatele se obecné soudy porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele dopustit nemohly.
15. Stěžovatel zejména opomíjí výklad §408 obchodního zákoníku tak, jak jej obecné soudy uplatnily v souladu s ustálenou dřívější judikaturou, již zhusta ve svých napadených rozhodnutích citovaly. Podle tohoto ustanovení končila promlčecí doba práv z obchodních závazkových vztahů nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, a to bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku, přičemž toliko v řízeních, která byla započata ještě před jejím uplynutí, nebylo možno námitku promlčení uplatnit.
16. To znamená, jak obecné soudy uzavřely s odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. zejména bod 27. napadeného rozsudku krajského soudu, bod 41. napadeného rozsudku vrchního soudu, či bod 30. napadeného usnesení Nejvyššího soudu), že objektivní desetiletá promlčecí doba se uplatněním nároku u soudu nestaví ani nepřerušuje a nemožnost uplatnit námitku promlčecí v řízeních zahájených před jejím uplynutím nemá vliv na promlčení takového nároku, a tedy na možnost úspěšně uplatnit námitku promlčení v jakýchkoliv dalších soudních řízeních, která byla zahájena až po jejím uplynutí, a to bez ohledu na to, zda nějaká soudní či rozhodčí řízení byla ještě před jejím uplynutím zahájena, či nikoliv. Stěžovatel přitom nerozporoval stěžejní závěr obecných soudů, že 1. až 3. pohledávka vznikla v rámci obchodních závazkových vztahů, stejně jako případná odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu, a tedy že §408 obchodního zákoníku se musel uplatnit i na tyto vztahy.
17. Rovněž stěžovatel přehlíží, že přechod práv na správce konkursní podstaty spojený s prohlášením konkursu na jeho majetek nepředstavuje vyšší moc, která mu bránila v uplatnění těchto pohledávek, ale právní nástupnictví, v jehož důsledku se jedinou oprávněnou osobou k jejich uplatnění stal právě správce konkursní podstaty, a tedy pohledávky vůči dlužníkům nebyly objektivně nevymahatelné, jen k tomu stěžovatel neměl aktivní legitimaci. K ochraně jeho zájmů i zájmů věřitele zakotvoval zákon o konkursu a vyrovnání §8 odst. 2 o odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu způsobenou porušením jeho zákonných povinností či povinností uložených mu soudem a povinnost postupovat s odbornou péčí. Tato odpovědnost ovšem mohla vzniknout vedlejšímu účastníkovi až ode dne, kdy se stal správcem konkursní podstaty, tedy nedobytnost jakéhokoliv nároku v důsledku promlčení, k němuž došlo před tímto dnem, vedlejšímu účastníkovi odpovědnost za škodu založit nemohly, byť by byly zaviněny předchozím správcem konkursní podstaty. Ten totiž nesl svou vlastní odpovědnost.
18. Co se týče 1. pohledávky, stěžovatel při svých úvahách o běhu promlčecí doby opomíjí, že ratio rozhodnutí obecných soudů se nezakládalo na promlčení, nýbrž na skutečnosti, že v době, kdy vedlejší účastník začal vykonávat funkci správce konkursní podstaty, učinil všechny kroky, které bylo třeba učinit pro dodržení standardu odborné péče za účelem vymožení této pohledávky, a tedy pokud k jejímu vymožení nedošlo, nevznikla tím jeho odpovědnost za škodu, neboť pro to nebyly splněny objektivní předpoklady jejího vzniku. Polemizuje-li stěžovatel o tom, že pohledávka mohla být uspokojena z majetku dlužnice a že u dlužníka nebyl prokázán nedostatek majetku, pak zjevně přehlíží, že přes výzvu vedlejšího účastníka nesložil ani stěžovatel, ani jeho věřitelé soudním exekutorem požadovanou zálohu na provedení exekuce, na niž nebyl v konkursní podstatě dostatek finančních prostředků v důsledku činnosti předchozího správce, takže neúspěch exekučního vymáhání 1. pohledávky nelze klást vedlejšímu účastníkovi k tíži. Podstatou zálohy na provedení exekuce je totiž právě to, že je skládá oprávněný, tedy k ní nelze použít majetku povinného. Jelikož žádným takovým majetkem z pozice správce konkursní podstaty vedlejší účastník nikoliv vlastní vinou nedisponoval, nelze obecným soudům ničeho vytknout, pokud nedospěly k závěru o vzniku jeho odpovědnosti za škodu podle zákona o konkursu a vyrovnání.
19. Dovozoval-li stěžovatel z nálezu sp. zn. III. ÚS 3358/20 ze dne 1. 6. 2021 pochybení obecných soudů spočívající v tom, že na jeho majetek byl v roce 2004 prohlášen konkurs, není zřejmé, v jakém smyslu má za to, že tento závěr z uvedeného nálezu vyplývá. Nález sp. zn. III. ÚS 3358/20 se totiž týkal sporu zcela odlišných subjektů a odlišného skutkového stavu. To samé platí i pro usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publ. jako Rc 7/2019 SbSRS.
20. Ohledně 2. a 3. pohledávky stěžovatel přehlíží závěry obecných soudů k výkladu §408 obchodního zákoníku předestřené výše. Stěžovatel nepředložil relevantní právně kvalifikovaný argument, který by tento výklad opírající se o ustálenou vnitřně konzistentní judikaturu k této otázce byl způsobilý vyvrátit, toliko projevuje subjektivní nesouhlas opřený o takový výklad podústavního práva, který je zjevně účelový, vytržený z kontextu a v rozporu s obecně uznávanými metodami výkladu a aplikace podústavního práva uplatňovanými aplikační praxí. Takovému stěžovatelovu výkladu Ústavní soud nemůže přiznat ochranu.
21. Obdobný závěr je třeba učinit i ohledně skartace účetních dokladů. I zde obecné soudy stěžovateli přesvědčivým způsobem nevzbuzujícím z ústavněprávního hlediska pochybnost vyložily, že jím uplatňovaný nárok byl promlčen ještě předtím, než se vedlejší účastník stal správcem konkursní podstaty. Na tom ničeho nemůže změnit ani stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 65/2021, neboť není pravdou, že by se jím celé řízení vracelo zpět na začátek, protože toto usnesení bylo vydáno na podkladě dovolání proti usnesení odvolacího soudu, který potvrdil usnesení soudu prvého stupně v rozsahu, v němž tento odmítl stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost, přičemž nosným důvodem Nejvyššího soudu byla skutečnost, že jak o žalobě pro zmatečnost, tak o odvolání proti usnesení ji odmítající rozhodovali zčásti stejní soudci. Rozhodnutí napadená žalobami na obnovu řízení a pro zmatečnost nadto byla vydána v řízeních zahájených v letech 2015 a 2018, tedy zjevně nemohlo jít o řízení, která by byla zahájena ještě před uplynutím desetileté promlčecí doby, takže by v nich nebylo možno vznést námitku promlčení podle §408 obchodního zákoníku, neboť, jak konstatoval krajský soud v bodě 30. napadeného rozsudku, promlčecí doba stěžovatelem uplatňovaného práva, jehož zmaření vedlejšímu účastníkovi vytýká, měla skončit nejpozději v roce 2007, neboť šlo o obchodní závazkový vztah z roku 1996. Ani k tomuto závěru stěžovatel nepředkládá relevantní kvalifikovanou oponenturu, která by byla způsobilá Ústavní soud přesvědčit, že skutkové či právní závěry v této otázce jsou natolik excesivní, že by to mohlo celou věc posunout do ústavněprávní roviny.
22. Konečně nelze dát stěžovateli za pravdu ani v tom, že by napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo nepřezkoumatelné či že by z něj nebylo patrno, proč jeho dovolání považoval Nejvyšší soud za nepřípustné. Nejvyšší soud vyložil přehledně ke každému ze čtyř žalovaných nároků, proč se obecné soudy při rozhodování o nich neodchýlily od dosavadní rozhodovací praxe, jak tvrdil stěžovatel, a reagoval na stěžovatelem uváděná konkrétní rozhodnutí, jež údajně měly obecné soudy popřít, a vyložil v potřebném rozsahu, proč jsou s nimi napadená rozhodnutí krajského soudu i vrchního soudu v souladu. Ústavní soud se s těmito závěry Nejvyššího soudu plně ztotožňuje a v plném rozsahu na ně odkazuje.
V. Závěr
23. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jeho ústavně zaručeného práva či svobody ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu