ECLI:CZ:US:2022:2.US.862.22.1
sp. zn. II. ÚS 862/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, sídlem Horova 180/10, 502 06 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 20 C 350/2021-65 ze dne 17. 2. 2022, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím byla porušena její základní práva, konkrétně právo na rovnost před soudem podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a také právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí se podává, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 20 C 350/2021-65 ze dne 17. 2. 2022 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky v řízení o zaplacení částky 8 546 Kč s příslušenstvím (výrok I) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok II).
Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení před nalézacím soudem a stručně řečeno namítá to, že ačkoliv se spor týká bagatelní částky, je stěžovatelka toho názoru, že je zde dán přesah do ústavněprávní roviny, a to právě porušením shora označených ústavně garantovaných práv, proti čemuž je stěžovatelka (příslušná hospodařit s majetkem státu) povinná dbát toho, aby nedocházelo ke snižování majetku státu a výnosu z něho, a je nucena využít podle §14 zákona o majetku státu všech opravných prostředků při uplatňování a hájení práv státu. Nalézací soud podle stěžovatelky pochybil v mnoha ohledech: odepřel stěžovatelce právo na vydání náhrady za bezesmluvní užívání pozemku, nevypořádal se dostatečně s právní otázkou, že majetek stěžovatelky nemůže být zatížen právním institutem výprosy (§2189 zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s §27a zákona č. 219/2000 Sb.), žalovaní neusnesli povinnost tvrzení a povinnost důkazní, čímž de facto neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní, nalézací soud svévolně a v rozporu s §5 o. s. ř. poučil žalované o hmotném právu, ačkoliv ti byli zastoupeni advokátkou, navíc nalézací soud den před jednáním vyjevil svůj předběžný právní názor atd. Tím tak nalézací soud porušil práva stěžovatelky zaručená čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Ústavní soud dále konstatuje, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Ačkoliv úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. V dané věci totiž ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí okresního soudu v tzv. bagatelní částce, proti níž není přípustné ani odvolání (srov. ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3600/18 ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 3244/17 ze dne 17. 4. 2018 a zejména usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/18 ze dne 9. 1. 2019 (U 1/92 SbNU 356)], že v případech tzv. bagatelních sporů - s výjimkou zcela extrémních situací - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. Ostatně nejedná se o žádné judikaturní či právní novum, již v římském právu platila zásada minima non curat praetor (D. 4, 1, 4).
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu