ECLI:CZ:US:2022:2.US.99.22.1
sp. zn. II. ÚS 99/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného JUDr. Mariem Hanákem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2021, č. j. 11 Tdo 336/2021-4974, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2020, č. j. 5 To 7/2020-4345, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2019, č. j. 50 T 2/2019-3871, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobviněných) napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se ve stručnosti řečeno dopustil tím, že spolu s dalšími spoluobviněnými nejméně od 16. 8. 2017 do 5. 5. 2018 na území České republiky, Španělského království, Spolkové republiky Německo a Slovenské republiky, se společným záměrem získat majetkový prospěch z této činnosti, srozuměni s tím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možno volně nakládat s návykovou látkou kokain využitelnou pro toxikomanii ani s ní dále obchodovat, vědomi si skutečnosti, že příslušným zákonným povolením nedisponují, s cílem maximalizovat úspěch své činnosti a znesnadnit své odhalení a dopadení, vytvořili dobře organizovanou skupinu osob podílejících se každý svou dílčí úlohou ve výsledku společně na opakovaném a pravidelném dovozu této návykové látky ze Španělského království nebo Spolkové republiky Německo do České republiky a jejím následném prodeji, a po předchozí dohodě o způsobu vzájemné kooperace a dělbě úloh se na dosažení společného cíle vědomě jednotlivě podíleli. Stěžovatel přitom upomínal odběratele kokainu o úhradu ceny převzatého kokainu, zajišťoval předání úhrady dalším spoluobviněným, zprostředkovával komunikaci s prodejci kokainu a doprovázel kurýry s drogami.
3. Za toto jednání byl stěžovatel podle §283 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, současně mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci týkající se mobilního telefonu v rozsudku blíže specifikovaného.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem odvolání stěžovatele zamítl.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel primárně rozporoval správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů na podkladě provedených důkazů. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že krajský soud i vrchní soud se zmíněnými námitkami podrobně zabývaly a dospěly k přesvědčivým závěrům, které v odůvodnění rozvedly. Nejvyšší soud se na základě učiněných skutkových zjištění ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že stěžovatel daný trestný čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a že uložený trest není v extrémním rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně (totožně jako v dovolání proti rozsudku vrchního soudu) namítá, že byl využit hlavním odsouzeným k páchání trestné činnosti, aniž by věděl, že se jedná o drogy. Tvrdí, že důkazy, které soudy vyhodnotily jako ty, které jej usvědčují ze zapojení do skupiny, která distribuovala drogy, hodnotí jinak. Odlišné hodnocení provedených důkazů obecným soudům stěžovatel znovu vytýká, jimi provedené hodnocení označuje za extrémní nesoulad s vlastním obsahem provedených důkazů.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Vrchní soud se s názorem krajského soudu o vině stěžovatele ztotožnil. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů, vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
11. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci shledal, že stěžovatel svými uplatněnými námitkami primárně rozporuje správnost učiněných skutkových zjištění, přičemž takové námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Nejvyšší soud se tedy náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu