ECLI:CZ:US:2022:3.US.1131.22.1
sp. zn. III. ÚS 1131/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. D., zastoupeného opatrovníkem statutárním městem Pardubice, sídlem Pernštýnské náměstí 1, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 2. 2021 č. j. 15 C 245/2020-62, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 7. 2021 č. j. 27 Co 114/2021-93 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022 č. j. 26 Cdo 3527/2021-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím opatrovníka a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených výše uvedených rozhodnutí, stěžovatel se u obecných soudů neúspěšně domáhal vyslovení neplatnosti výpovědi smlouvy o poskytování sociální služby. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
4. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž protiprávnost dosahuje míry protiústavnosti, znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, v podstatné intenzitě. Doktrína přezkumu soudních rozhodnutí Ústavním soudem, založená na principu sebeomezení, nacházela již od počátku typové skupiny vad spočívajících například v nedostatku ústavní konformity výkladu norem podústavního práva, v aplikaci nesprávně vybrané normy či ve svévolné aplikaci normy podústavního práva, při níž je právní závěr v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Judikatura Ústavního soudu postupně precizovala tyto tzv. kvalifikované vady, znamenající porušení ústavnosti, v rovině materiální i procesní. V první jde kupříkladu o nezohlednění dopadu některého základního práva či svobody na posuzovanou věc, o nepřijatelnou libovůli spočívající v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy, o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu odpovídajícího uznávanému (doktrinálnímu) pojetí právního institutu (pojmu), nebo též o interpretaci, která se ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus). Ve druhé rovině se jedná, v rámci principů (komponentů) spravedlivého procesu, například o absenci řádného, srozumitelného a logického odůvodnění rozhodnutí, o odklon obecného soudu od konstantní judikatury bez dostatečného vyložení důvodů a mnohé vady další (ke všemu viz nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, III. ÚS 269/99, Pl. ÚS 85/06, III. ÚS 3397/17 a další).
5. V posuzované věci se stěžovatel cestou určení neplatnosti výpovědi smlouvy o poskytování sociálních služeb fakticky domáhá toho, aby mu byly sociální služby poskytovány v určitém specifickém sociálním zařízení, které však v současné době není pro poskytování takového typu služeb dostatečně vybaveno. Ústavní soud se odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 2637/17, z nějž vyplývá, že je povinností kraje zajistit osobě se zdravotním postižením dostupnost vhodné služby sociální péče. Konkrétně Ústavním soud v citovaném nález uvedl, že:
"z §95 písm. g) ve spojení s §38 zákona o sociálních službách vyplývá povinnost kraje v samostatné působnosti zajišťovat, aby oprávněným osobám na jeho území, které se nachází v nepříznivé sociální situaci, byly dostupné vhodné služby sociální péče, a tato povinnost odpovídá veřejnému subjektivnímu právu dotčených oprávněných osob, včetně osob se zdravotním postižením, na zajišťování takové pomoci, tedy na zajišťování dostupnosti vhodných služeb sociální péče; toto právo je zakotveno jako součást §38 zákona o sociálních službách (aby služby sociální péče mohly být poskytovány, musí nejdříve vůbec existovat, respektive být dotčeným osobám k dispozici)."
6. Zároveň však Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, že ze strany kraje nejde o povinnost zajistit, "aby dotčené osoby měly přístup k sociální péči v konkrétní podobě přesně podle svých ideálních představ, například u konkrétního poskytovatele sociálních služeb; jde o to, aby existovaly a byly jim dostupné takové služby, které jsou adekvátní jejich stavu a situaci ...".
7. V posuzované situaci je jasně patrné, že stěžovatel má k dispozici možnost čerpat adekvátní sociální službu a že jeho námitky směřují proti konkrétnímu poskytovateli, resp. vznáší požadavek na to, aby mu sociální služby poskytoval určitý konkrétní poskytovatel. Z obsahu spisu se však podává, že poskytovatel preferovaný stěžovatelem není schopen adekvátní sociální službu poskytnout, protože pro to není dostatečně vybaven, a zároveň existuje jiný poskytovatel, který pro poskytování takové služby vybaven je a takovou službu poskytuje. Z hlediska závěrů prezentovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 2637/17 tak byly v plném rozsahu naplněny pozitivní závazky kraje. Zároveň Ústavní soud konstatuje, že ve své ústavní stížnosti stěžovatel neformuloval žádné přesvědčivé důvody, proč by se měl Ústavní soud od citovaných závěrů odchýlit.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu