ECLI:CZ:US:2022:3.US.1267.22.1
sp. zn. III. ÚS 1267/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti GoodRemont s. r. o., sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. března 2022 č. j. 49 EXE 206/2022-31, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a 1) Lenky Vepřekové a 2) Mgr. Martina Horáka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Tábor, sídlem Bílkova 960, Tábor, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 11. 3. 2022 č. j. 49 EXE 206/2022-31 zamítl námitky povinné (stěžovatelky) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Martina Horáka (druhého vedlejšího účastníka řízení) ze dne 18. 2. 2022 č. j. 173 EX 50/22-31, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 80 380,30 Kč sestávající z odměny soudního exekutora snížené na 50% z důvodu dobrovolného plnění stěžovatelky a daně z přidané hodnoty. Obvodní soud vyšel mj. z usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2038/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož se podává, že plnil-li povinný poté, co byl soudní exekutor pověřen provedením exekuce a vykonal nezanedbatelnou část své práce, náleží soudnímu exekutorovi odměna v souladu s §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů. Námitky stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce tak obvodní soud posoudil jako nedůvodné. Stěžovatelka plnila totiž až poté, co do její datové schránky bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce spolu s výzvou ke splnění vymáhané povinnosti. Podle obvodního soudu bylo zřejmé, že soudní exekutor, který sepsal protokol o soupisu movitých věcí a obeslal bankovní ústavy se žádostí o poskytnutí součinnosti, učinil kroky k vymožení pohledávky oprávněné (první vedlejší účastnice řízení). Věděla-li stěžovatelka o probíhající exekuci, nebylo možné plnění považovat za dobrovolné, nýbrž za plnění vynucené, tj. plnění vymožené podle §46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud neshledal ani žádný důvod pro přiznání odměny soudnímu exekutorovi pouze v minimální výši podle §6 odst. 3 exekutorského tarifu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti vedoucí k zahájení exekučního řízení i jeho samotný průběh. Vyslovuje přesvědčení, že druhému vedlejšímu účastníkovi řízení vůbec nevznikl nárok na odměnu, nicméně připustila, že by nepovažovala za nespravedlivé, kdyby mu byla přiznána odměna určená podle §6 odst. 3 exekutorského tarifu. Stěžovatelka polemizuje především se závěrem obvodního soudu, že z její strany nešlo o dobrovolné plnění. Opírá se přitom o nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175) a ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1061/10 (N 164/58 SbNU 409). Nesouhlasí naopak s odkazem na výše uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2038/21, na kterém postavil obvodní soud svoje rozhodnutí. Zmiňovaná rozhodnutí považuje stěžovatelka za nesouladná, resp. poukazuje na to, že v usnesení sp. zn. III. ÚS 2038/21 jde o skutkově individualizované závěry, které nelze ve stávající věci aplikovat. Závěry obvodního soudu pokládá za nepřiléhavé, popř. dokonce za svévolné. K tomu připomíná okolnosti, které nastaly v jejím případě a které se týkají nabytí její vědomosti o existenci exekučního řízení, jakož i další skutečnosti, které by měly ospravedlnit závěr o dobrovolnosti jejího plnění. Závěrem shrnuje, že přiznání odměny druhému vedlejšímu účastníkovi řízení ve výši přesahující 80 000 Kč, když v podstatě žádné plnění nevymohl, extrémně narušuje spravedlivou rovnováhu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatelka především polemizuje s usnesením sp. zn. III. ÚS 2038/21, na němž postavil obvodní soud svoje rozhodnutí. Ústavní soud stejně jako v citovaném usnesení vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení (exekuce) může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 16 usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4120/19]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k základním ústavně zaručeným právům a svobodám. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14). Námitka věcné nesprávnosti (nezákonnosti) rozhodnutí tak zásadně není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
7. Je zřejmé, přinejmenším to vyplývá z napadeného usnesení, jakož i ze samotných tvrzení stěžovatelky, že náklady exekuce uhradila až poté, co jí byla doručena výzva ke splnění vymáhané povinnosti (stěžovatelka sama uvádí, že byla 17 dní v prodlení). Jakkoliv se může jevit stěžovatelce nespravedlivé, že musí hradit náklady exekuce (dlužno přitom podotknout, že snížené na 50%), není pochyb o tom, že svoji povinnost k plnění uloženou rozsudkem obvodního soudu ze dne 12. 1. 2018 č. j. 15 C 238/2016-66 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021 č. j. 35 Co 259/2018-152 nesplnila řádně a včas. Za dané situace nevidí Ústavní soud žádný důvod, pro který by se měl od svého shora uvedeného usnesení sp. zn. III. ÚS 2038/21 odchylovat. Smysl a účel exekučního řízení spočívá především ve vymožení pohledávky oprávněného a nikoliv v tom, aby se povinný (v daném případě tedy stěžovatelka) snažil vyhnout platebním podmínkám, které s nesplněním jemu pravomocným rozsudkem uložených povinností souvisejí. Nálezy, na které stěžovatelka odkazovala, pak nejsou s ohledem na výše uvedené (tzn. úhrada exekuované částky až po podání exekučního návrhu) přiléhavé.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu