ECLI:CZ:US:2022:3.US.1290.22.1
sp. zn. III. ÚS 1290/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem, sídlem Švehlova 1900/3, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 5 Tdo 1137/2021-12219, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2020 sp. zn. 3 To 1/2020 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. července 2019 č. j. 1 T 8/2015-11001, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným trojnásobným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 4 písm. b) téhož zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §66 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku označeného ve výroku o trestu, podle §70 odst. 2 písm. a) téhož zákona trest propadnutí věci - mobilního telefonu a podle §73 odst. 1 a 3 téhož zákona trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech zabývajících se obchodem s tabákem, tabákovými výrobky a jejich výrobou na dobu deseti let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obžalovaných.
3. O odvoláních stěžovatele, dalších obžalovaných a státního zástupce v neprospěch stěžovatele a obžalovaného P. K. rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnutí krajského soudu částečně zrušil ve výroku o vině ohledně stěžovatele a dalších obžalovaných a ve výroku o trestech a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl o vině a trestu stěžovatele tak, že nově formuloval skutek, jímž se stěžovatel dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, dále mu podle §66 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil trest propadnutí 3/4 jeho majetku a podle §73 odst. 1 a 3 téhož zákona mu uložil trest zákazu činnosti na dobu deseti let.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel shledává napadená rozhodnutí nesprávná v důsledku právních pochybení a pro jejich vnitřní rozpornost. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu zabývající se rámcem zásady volného hodnocení důkazů a principem presumpce neviny vyslovuje přesvědčení, že celé řízení postrádá úvahy o úmyslu odsouzených zkrátit spotřební daň. Podle jeho přesvědčení mu postupem nalézacího soudu byla ztížena možnost účinné obhajoby. Poukazuje na absenci nestrannosti znalců Celně technické laboratoře, kteří posuzovali kvalitu zajištěného tabáku, i celní správy jako takové, mající na případu odsouzených svůj osobní zájem. Rozlišení jednotlivých druhů tabáku bylo přitom zásadní otázkou, na niž nebyli znalci ani soudy schopny odpovědět. Podle jeho názoru měl být k posouzení, zda šlo o tabák určený ke kouření nebo o tabákový odpad, přizván nezávislý znalecký ústav. Tvrdí, že se zadrženým tabákem nakládal zákonným způsobem, důkaz, který by jeho tvrzení potvrzoval, však nebyl připuštěn. Soudy tak flagrantně porušily práva obhajoby a řízení zatížily kromě jiného tzv. opomenutými důkazy. Provedly přitom rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy, čímž porušily základní zásady trestního řádu, což vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces a ve svém důsledku k zásahu do práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 Listiny. Soudy obou stupňů přitom nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněností ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudů a právním posouzením věci nastal extrémní nesoulad. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. Vrchní soud neshledal důvod pro změnu skutkových zjištění, s výjimkou těch, která shledal nesprávná ohledně hmotnosti řezaného tabáku a v důsledku toho i ohledně rozsahu zkrácení spotřební daně, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele, včetně jeho tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, z něhož byl obžalován. Pokud částečně změnil výrok o vině a trestu, odůvodnil, jaké úvahy ho k tomu vedly. Jeho řádně odůvodněným závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42).
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. S námitkami proti znaleckému posudku Celně technické laboratoře, včetně údajné podjatosti této instituce, se dostatečně vypořádal již krajský soud (viz body 4 až 6 jeho rozsudku) a poté i vrchní soud (viz body 57 až 59 rozsudku vrchního soudu), Vrchní soud řešil i schopnosti a odbornosti pracovníků Celně technické laboratoře jako specializovaného pracoviště Generálního ředitelství cel, posoudit otázku, zda šlo o tabák určený ke kouření či tabákový odpad, jak namítal stěžovatel. Případně pak v této souvislosti poukázal také na zjištění pracovníků polské celní správy, kde byla část předmětné komodity zajištěna, že šlo o zboží podléhající spotřební dani, tedy o tabák řezaný, určený ke kouření. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud (viz body 48 až 49 usnesení), který řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný nesoulad, natož rozpor extrémní, a to až na výjimky, jejichž nápravu provedl vrchní soud částečným zrušením rozhodnutí krajského soudu a novým výrokem o vině a trestech. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí.
12. Nejde ani o případ, v němž by soudy opomenuly důkazy zásadní povahy, nezbytné pro rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Krajský soud v napadeném rozsudku rozvedl, z jakých důvodů považoval navržené důkazy za nadbytečné a tento postup akceptovaly i vrchní soud a Nejvyšší soud. Nelze tedy v posuzované věci dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty.
13. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily a jejich právním posouzením, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
14. Pouze pro úplnost Ústavní soud odkazuje na své usnesení ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1270/22, jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou obsahově obdobnou ústavní stížnost spoluobžalovaného P. K., podanou proti stejným rozhodnutím vrchního soudu a Nejvyššího soudu.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
16. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu