ECLI:CZ:US:2022:3.US.1361.22.1
sp. zn. III. ÚS 1361/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 5 Tdo 1137/2021-12219 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2020 sp. zn. 3 To 1/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 7. 2019 č. j. 1 T 8/2015-11001 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen podle §240 odst. 2 téhož zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se stanovením zkušební doby v délce čtyř let, dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 téhož zákona uložen peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ nevykonání peněžitého trestu. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestech dalších obžalovaných.
3. O odvoláních stěžovatele, dalších obžalovaných a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnutí krajského soudu částečně zrušil ve výroku o vině ohledně stěžovatele a dalších obžalovaných a ve výroku o trestech a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl o vině a trestu stěžovatele tak, že nově formuloval skutek, jímž se stěžovatel dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku, dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let a dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč a pro případ nevykonání peněžitého trestu náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po citaci podstatných pasáží rozsudku vrchního soudu obsáhle polemizuje s jeho závěry. Uvádí, že pokud měl zkrátit daň nejméně se dvěma osobami, nesouhlasí s tím, že jednou z nich měl být M. B., k čemuž nebyl proveden jakýkoli důkaz. Rovněž pro závěr, že věděl o tom, že v krabicích je uložen řezaný tabák, neexistuje žádný důkaz. Za opomenutý důkaz označuje odborné vyjádření zpracované znalcem Petrem Hakem, které bylo možné na rozdíl od posudku Celně technické laboratoře považovat za nezávislé. Dle stěžovatele vrchní soud nevyvodil důsledky z namítaného nesprávného postupu krajského soudu, který namísto státního zástupce obstarával chybějící znalecké doložky u posudků Celně technické laboratoře. Důrazně také nesouhlasí s vrchním soudem, pokud nepovažoval metodiku v příručce MP-05-02 za závaznou pro policejní orgán. Podle jeho názoru nebyly zákonným způsobem provedené domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor dne 5. 11. 2013, přičemž k prohlídce v objektu vlastníka M. Š., který si stěžovatel pronajímal, a která proběhla bez jeho účasti, nedal souhlas. Zpracování odebraných vzorků bylo svěřeno podjaté Celně technické laboratoři, jejíchž znalecký posudek obsahoval řadu vad, což stěžovatel dovodil z odborného vyjádření znalce Petra Haka, na něhož se obrátil. Podle stěžovatele byla v trestním řízení porušena zásada ne bis in idem uložením majetkové sankce, přestože mu bylo za stejné jednání vyměřeno penále v daňovém řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněností ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudů a právním posouzením věci nastal extrémní nesoulad. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele i dalších obžalovaných. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. Vrchní soud neměl důvod pro změnu skutkových zjištění, s výjimkou těch, která shledal nesprávná ohledně hmotnosti řezaného tabáku a v důsledku toho i ohledně rozsahu zkrácené spotřební daně, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. Pokud částečně změnil výrok o vině a trestu, vysvětlil, jaké úvahy ho k tomu vedly. Jeho řádně odůvodněným závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42).
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy (vedle celního protokolu o sledování osob a věcí šlo zejména o rozsudek v trestní věci již odsouzeného M. B., důkazy potvrzující míru zapojení stěžovatele do vývozu tabáku realizovaného M. B. včetně jeho doznání v trestní věci proti němu vedené, které v zásadě potvrzuje skutečnosti uváděné v celním protokolu o sledování osob a věcí). S námitkami proti znaleckému posudku Celně technické laboratoře, včetně údajné podjatosti této instituce, a nevhodnému způsobu odebrání vzorků tabáku, se dostatečně vypořádal již krajský soud (viz body 4 až 6 jeho rozsudku) a poté i vrchní soud (viz body 57 až 59 rozsudku vrchního soudu), Vrchní soud řešil i schopnosti a odbornosti pracovníků Celně technické laboratoře jako specializovaného pracoviště Generálního ředitelství cel, posoudit otázku, zda šlo o tabák určený ke kouření či tabákový odpad. Případně pak v této souvislosti poukázal také na zjištění pracovníků polské celní správy, kde byla část předmětné komodity zajištěna, že šlo o zboží podléhající spotřební dani, tedy o tabák řezaný, určený ke kouření. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud (viz body 48 až 49 usnesení), který řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný nesoulad, natož rozpor extrémní, a to až na výjimky, jejichž nápravu provedl vrchní soud částečným zrušením rozhodnutí krajského soudu a novým výrokem o vině a trestech. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí.
12. Pokud jde o nepřítomnost stěžovatele při prohlídce prostor, které užíval, není důvod zpochybňovat zjištění soudů, že sám souhlasil s jejím provedením v jeho nepřítomnosti za účasti nezúčastněné osoby. Stěžovatel ostatně ani nezpochybňoval skutečnost, že řezaný tabák byl na tomto místě zajištěn, přičemž pokud jde o jeho hmotnost, bylo jeho odvolacím námitkám vyhověno, když hmotnost zajištěného tabáku byla upravena tak, aby odpovídala čisté hmotnosti, ze které byla vypočítána zkrácená spotřební daň.
13. Nejde o případ, v němž by soudy opomenuly důkazy zásadní povahy, nezbytné pro rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Krajský soud v napadeném rozsudku rozvedl, z jakých důvodů považoval navržené důkazy za nadbytečné a tento postup akceptovaly i vrchní soud a Nejvyšší soud. Nelze tedy v posuzované věci dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu, s nímž se vrchní soud v podstatě ztotožnil, přitom vyplývá přesvědčivý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazy, přičemž důkazy byly hodnoceny jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo též dostatečně reagováno na obhajobu stěžovatele i dalších obžalovaných.
14. Poukazoval-li stěžovatel na porušení zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, ani této námitce soudy důvodně nepřisvědčily. V této souvislosti lze odkázat na zjištění a závěry krajského soudu, který z výpovědi samotného stěžovatele a vyjádření jeho obhájce zjistil, že daňová věc, zahájená později než trestní řízení, dosud nebyla uzavřena, neboť je k návrhu stěžovatele projednávána soudem. V žádném případě tak nelze předjímat konečné soudní rozhodnutí, jak činí stěžovatel.
15. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily a jejich právním posouzením, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
16. Pouze pro úplnost Ústavní soud odkazuje na své usnesení ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1270/22, jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost obžalovaného P. K., podanou proti stejným rozhodnutím vrchního soudu a Nejvyššího soudu.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu