ECLI:CZ:US:2022:3.US.1407.22.1
sp. zn. III. ÚS 1407/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Juříčka, zastoupeného Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. 3. 2022, č. j. 40 Co 62/2022-90, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že soudní exekutor Mgr. Libor Cink, Exekutorský úřad Břeclav (dále jen "soudní exekutor") usnesením ze dne 26. 1. 2022, č. j. 123 EX 4091/09-82, zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 200,5 č. j. 50 Nc 7184/2005-6 (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a konečně rozhodl, že soudnímu exekutorovi se další náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). V usnesení soudní exekutor mimo jiné uvedl, že oprávněné (společnost SMART Financial s. r. o.) nelze klást k tíži, že nepředvídala změnu judikatury představovanou zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), a v roce 2005 podala návrh na nařízení exekuce.
3. K odvolání stěžovatele jako povinného krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudního exekutora v odvoláním napadené části, tj. ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud především odkázal na judikaturu Ústavního soudu [příkladmo na usnesení sp. zn. III. ÚS 82/16 ze dne 24. 5. 2016 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)], v níž Ústavní soud dovodil, že vycházel-li oprávněný z existence vykonatelného exekučního titulu, nelze u něj dovozovat zavinění za zastavení exekuce. Rozhodnutí soudního exekutora o nákladech řízení mezi účastníky v případě řízení zahájeného přede dnem 11. 5. 2011 (kdy bylo vydáno shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) tedy nevybočuje z ústavních principů. Na základě tohoto východiska krajský soud v dané věci dodal, že byť byla exekuce zastavena pro vady exekučního titulu, stěžovatel dobrovolně své povinnosti neplnil. Odkazoval-li přitom v rámci svého odvolání na některé nálezy Ústavního soudu, pak podle krajského soudu přehlíží, že v těchto nálezech zmiňovaní oprávnění začasté podali návrh na nařízení exekuce již po vydání shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, když nadto mnohdy obecné soudy podle Ústavního soudu svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je však Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, nicméně pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu ale nyní napadené rozhodnutí nemá.
8. Ke stěžovatelově konkrétní argumentaci Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že v nyní hodnocené věci není sporná otázka výkladu, od jakého okamžiku je nutno považovat exekuční titul - zejména tedy rozhodčí nález - za výkonu nezpůsobilý z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, na základě níž byl vydán. Sám Ústavní soud totiž ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020 výslovně uvádí, že podstatná pro vypořádání nákladů exekučního řízení je okolnost, zda oprávnění v exekučním řízení výkon rozhodnutí zahájili nebo v něm pokračovali i po vydání shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (tedy po datu 11. 5. 2011). Přitom je ovšem nutno podle Ústavního soudu vždy hodnotit též okolnosti konkrétního případu (tedy mimo jiné pasivitu povinného) a těmito okolnostmi toto pokračování v exekučním řízení i po 11. 5. 2011 hodnotit (srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 4031/18 ze dne 14. 6. 2019). Z pohledu oprávněného lze totiž akceptovat poněkud rozdílný přístup, pokud je k jeho návrhu zahájeno exekuční řízení časově o několik let dříve, než obecné soudy dospějí k závěru, že určité typy exekučních titulů nejsou výkonu způsobilé, když ale právě takové skutkové okolnosti je nutno podle přesvědčení Ústavního soudu odlišit od situace, kdy oprávněný v exekučním řízení postupuje buď přímo v rozporu s judikaturou (tedy v daném případě například v rozporu s usnesením sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a rozhodnutími na něj navazujícími) nebo je si vědom minimálně toho, že v právní praxi existují významně rozdílné právní závěry o správnosti jím zvoleného postupu.
9. Přitom právě v pořadí druhá zmíněná situace, tedy kdy účastník řízení (konkrétně oprávněný) musí mít například s ohledem na krystalizující se výsledky rozhodovací praxe obecných soudů pochybnosti o správnosti svého postupu, byla pro Ústavní soud významná, rozhodl-li se usnesením odmítnout jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014 [srov. k tomu stěžovatelem odkazované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014]. Ústavní soud totiž v naposledy citovaném usnesení zohlednil, že sama tehdejší stěžovatelka v postavení oprávněné, jejíž nároky se zakládaly na - z pohledu judikatury - nezpůsobilém exekučním titulu, si spornosti svého postupu byla vědoma, a to s ohledem na relevantní judikaturu Vrchního soudu v Praze pocházející již z roku 2009. Takové konkrétní skutečnosti však stěžovatel ve vztahu k nynější oprávněné ve svém důsledku netvrdí.
10. Naopak z ostatních stěžovatelem v ústavní stížnosti příkladmo zmiňovaných nálezů Ústavního soudu, týkajících se otázky náhrady nákladů řízení při zastavení výkonu rozhodnutí pro neplatnost rozhodčí doložky, vyplývá, že účastníci exekučního řízení v postavení oprávněných návrh na výkon rozhodnutí podali většinově až po dni 11. 5. 2011. Taková situace ale v případě stěžovatele nenastala, jelikož oprávněná podala svůj návrh na nařízení exekuce již v roce 2005, tedy výrazně předtím, než se začala objevovat i shora Ústavním soudem v usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14 zmiňovaná judikatura Vrchního soudu v Praze.
11. I s ohledem na tato východiska proto Ústavní soud, při zohlednění argumentační propracovanosti odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, a při respektování shora zmíněného principu zdrženlivosti při přezkumu rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, hodnocení provedené krajským soudem v ústavní stížností napadeném usnesení akceptoval, neboť je neshledal ústavně excesivním.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu