ECLI:CZ:US:2022:3.US.150.22.1
sp. zn. III. ÚS 150/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. Č., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, sídlem nám. Republiky 202/28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2021 č. j. 7 Tdo 891/2021-359, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2021 č. j. 50 To 13/2021-325 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. září 2020 č. j. 6 T 61/2019-294, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá, aby po vrácení Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), případně Okresnímu soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud"), byl těmito soudy Nejvyšší soud vyzván k doplnění rozhodnutí o výrok, týkající se viny, trestu a náhrady škody vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně.
2. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 6 T 61/2019 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců. Současně mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých možností nahradil způsobenou škodu. Dále bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto o nárocích poškozených P. H. a Všeobecné zdravotní pojišťovny.
3. Odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Na jeho podkladě Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265k odst. 1 a 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody a nemajetkové újmy poškozenému P. H. a ve výroku, jímž byl tento poškozený odkázán se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, a dále zrušil usnesení krajského soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání stěžovatele proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozenému P. H., a podle §265m odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím §265 tr. řádu tohoto poškozeného odkázal s celým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má v prvé řadě za to, že Nejvyšší soud meritorně nerozhodl o celém jeho dovolání, když je měl patrně odmítnout či zamítnout, k čemuž však nedošlo.
6. Podle názoru stěžovatele porušily soudy jeho právo na spravedlivý proces, neboť se nevypořádaly se všemi jeho námitkami a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Krajský soud se k otázce zavinění nevyjádřil vůbec, když pouze odkázal na krátkou a naprosto nepostačující argumentaci v rozhodnutí okresního soudu. Rovněž odůvodnění Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za naprosto rozporné se skutečností a polemizuje s ním, přičemž tvrdí, že Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, zcela chybně interpretuje provedené důkazy. Podle přesvědčení stěžovatele všechny soudy bagatelizují důsledky jeho trestního stíhání, odmítají provést řádné dokazování a činí ničím nepodložené závěry. Tvrdí, že fotografie, z nichž soudy vycházely, nezobrazují místo činu a nejsou procesně využitelným důkazem, podklady pro vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví označuje za zcela nepostačující a z tohoto důvodu považuje znalecký posudek rovněž za nezákonný důkaz. Za zásadní považuje postup okresního soudu, který z provedených důkazů vyvodil chybné skutkové i právní závěry. Zdravotní příznaky poškozeného označuje za čistě subjektivní a objektivně nepřezkoumatelné. Odkazuje na zásadu "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného", kterou soudy porušily, stejně jako zásady dokazování uvedené v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněností ústavní stížnosti
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
10. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že daný skutek nespáchal, a v této souvislosti namítá, že soudy zjištěné skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
11. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Krajský soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele, včetně jeho tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, z něhož byl obžalován. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
12. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Především z věrohodné výpovědi poškozeného, podpořené výpovědí svědka L. K., je jednoznačně zřejmé, že se stěžovatel vůči poškozenému dopustil jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku okresního soudu a právně kvalifikovaného podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. S těmito důkazy pak plně korespondují závěry znalce z oboru zdravotnictví o mechanismu vzniku zranění poškozeného a jeho povaze. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů; v otázce trestní odpovědnosti stěžovatele však neshledal žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí, byť stěžovatel vyslovuje opačný názor.
13. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
14. Stěžovateli je možné přisvědčit pouze v tom, že Nejvyšší soud patrně opomněl do svého rozhodnutí zahrnout výrok, kterým by patřičně reagoval na zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele proti výrokům o vině a trestu a o náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně. Rozhodl totiž pouze o částečném zrušení napadených rozhodnutí ve výrocích o náhradě škody poškozenému P. H. a tohoto poškozeného sám odkázal s celým uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
15. Ústavní soud již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního pochybení nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby a zjištění, že jde o zásah, který nelze v průběhu řízení před soudy odčinit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/15).
16. V posuzované věci Ústavní soud zohlednil, že v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je vedle zjištění určitých pochybení stran vyslovené náhrady škody poškozenému P. H. patřičně reagováno i na námitky, kterými stěžovatel zpochybňoval svoji trestní odpovědnost a jimiž brojil i proti přiznání náhrady škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně. Tyto námitky neshledal Nejvyšší soud s ohledem na své závěry důvodnými. V této souvislosti označil dovolání stěžovatele za podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu (viz jeho závěr v bodě 34 usnesení). Z uvedeného musí být stěžovateli naprosto zřejmé, jak bylo s jeho dovoláním naloženo. Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do ústavně zaručených práv. Nadto nejde o pochybení, které by nebylo možno napravit samotným Nejvyšším soudem.
17. Požaduje-li stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, aby po vrácení věci krajský soud, případně okresní soud, vyzval Nejvyšší soud k doplnění rozhodnutí o výrok, týkající se viny, trestu a náhrady škody vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně, k takovému rozhodnutí není Ústavní soud příslušný.
18. Pravomoci Ústavního soudu, vycházející v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jsou v případě návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti konkretizovány v §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z předmětného ustanovení vyplývá, že stížnostní návrh může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je v návaznosti na to oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí (kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele), Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud s odkazem na shora vymezené pravomoci uzavírá, že v oblasti ústavních stížností nemůže vydávat jiná rozhodnutí, než předpokládá shora citované ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu, které rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně.
19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona ji odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu