ECLI:CZ:US:2022:3.US.1589.22.1
sp. zn. III. ÚS 1589/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kubína, zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, sídlem Mariánské údolí 126, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2022 č. j. 22 Cdo 479/2022-693 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2021 č. j. 28 Co 140/2020-659, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Věry Kubínové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Příbrami (dále jen ,,okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2019 č. j. 11 C 68/2018-265 přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele bytovou jednotku č. X1 a pozemek p. č. st. X2, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. - garáž (I. výrok), do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice přikázal byt č. X3 (II. výrok), zamítl návrh na vypořádání bytové jednotky č. X4 (III. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (IV. - VI. výrok).
3. Krajský soud v Praze (dále jen ,,krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 8. 2021 č. j. 28 Co 140/2020-659 rozsudek okresního soudu změnil mimo jiné tak, že do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice přikázal bytovou jednotku č. X1, do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázal jednotku č. X4 a pozemek p. č. st. X2, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. - garáž, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání podílů 385 000 Kč. Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že aktiva společného jmění manželů účastníků tvoří pozemek p. č. st. X2 v obvyklé ceně 135 000 Kč a dvě bytové jednotky (č. X1 v obvyklé ceně 1 520 000 Kč a č. X4 v obvyklé ceně 2 155 000 Kč), tedy nemovité věci v hodnotě 3 810 000 Kč. Při zachování rovnosti podílů, když účastníky nebyla tvrzena (a krajským soudem ani zjištěna) žádná skutečnost odůvodňující odchylku od této zásady, by se každému z nich mělo dostat majetku v hodnotě 1 905 000 Kč. Při přikázání jednotlivých nemovitých věcí vycházel krajský soud jednak z požadavku účastníků a zároveň ze snahy, aby vypořádací podíl byl co nejnižší, a aby se každému z účastníků dostalo nějaké nemovité věci. Stěžovateli proto přikázal bytovou jednotku č. X4 a pozemek v hodnotě 135 000 Kč, o které měl zájem a o něž neměla zájem vedlejší účastnice, tedy majetkové hodnoty v celkové výši 2 290 000 Kč, tím se mu dostalo majetku, který o částku 385 000 Kč přesahuje hodnotu vypořádacího podílu, na který by měl nárok (1 905 000 Kč - 2 290 000 Kč = - 385 000 Kč). Vedlejší účastnici krajský soud přikázal bytovou jednotku č. X1, o kterou měli zájem oba účastníci, tedy majetek v hodnotě 1 520 000 Kč.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť stěžovatel řádně nekonkretizoval předpoklady přípustnosti dovolání, a i když uvádí judikaturu, se kterou má být napadené rozhodnutí v rozporu, nevymezil v této souvislosti jasně otázky procesního práva, které mají být předmětem přezkumu, pouze polemizoval s rozhodnutím odvolacího soudu. Námitky stěžovatele směřující proti postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů či představující tvrzení o vadách řízení samy o sobě bez vymezení právní otázky, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, jednak nemohou založit přípustnost dovolání, jednak jim ani podle závěru Nejvyššího soudu nelze přisvědčit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že závěry dovolacího i odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, přičemž řízení jako celek před těmito soudy bylo nespravedlivé. Stěžovatel má za to, že krajský soud postupoval nelegitimním způsobem, neboť nahrazoval nedostatečnou procesní aktivitu vedlejší účastnice. Taktéž způsob, jakým odvolací soud zhodnotil zopakované či nově doplněné důkazy, je v extrémním nesouladu s objektivně zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud hodnotil důkazy, konkrétně jde o výpovědi svědků (matky a sourozenců vedlejší účastnice), které okresní soud měl za nepravdivé a nevěrohodné, avšak krajský soud z nich učinil skutkový závěr, že vedlejší účastnice zaplatila byt č. X3 ze svých výlučných prostředků darovaných matkou. Ohledně bytu č. X4 okresní soud skutkově uzavřel, že vedlejší účastnice učinila v roce 2011 prohlášení, že daný byt nabude do svého výlučného vlastnictví stěžovatel, zatímco krajský soud po doplněném dokazování uzavřel, že bytová jednotka č. X4 byla zaplacena prostředky ze společného jmění manželů. Nepřisvědčil sice vedlejší účastnici, že její prohlášení bylo neplatné a ovlivněné jejím nepříznivým zdravotním stavem, nicméně poučil ji podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") o možnosti označit nové důkazy k jejímu tvrzení o tom, že inkriminovaný byt byl pořízený ze společných finančních prostředků. Stěžovatel má za to, že krajský soud jednal aktivisticky, v rozporu se zásadou rovnosti stran, a také v rozporu s právem na soudní ochranu, když věc hodnotil po skutkové i právní stránce jinak, než okresní soud, aniž by se stěžovatel mohl ke změněnému stavu vyjádřit a reagovat na něj po poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. Uvedeným postupem porušil krajský soud zásadu zákazu překvapivých rozhodnutí, současně krajský soud porušil zásadu poučování účastníků pouze procesním právem. Krajský soud porušil poučovací povinnost také vůči stěžovateli, když nepřistoupil k poučení podle §5 o. s. ř. a rozhodl zcela překvapivě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
9. Podstatou věci je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o vypořádání společného jmění stěžovatele a vedlejší účastnice. Stěžovatel a vedlejší účastnice se shodli, že pozemek p. č. st. X2 a bytová jednotka č. X1 jsou součástí jejich společného jmění, spor byl o bytové jednotky č. X3 a č. X4.
10. Krajský soud provedl ohledně skutečnosti, zda jsou tyto jednotky součástí společného jmění manželů, rozsáhlé dokazování (body 10 - 52 rozsudku krajského soudu), na základě kterého učinil skutkový závěr, že kupní cena za bytovou jednotku č. X4 byla zaplacena ze společných prostředků (šlo o příjmy z podnikání stěžovatele za trvání manželství a z pronájmu dvou jeho bytů), a že bytová jednotka č. X3 byla sice koupena za trvání manželství stěžovatele a vedlejší účastnice v roce 2001, ale za výlučné prostředky vedlejší účastnice (za částku 61 600 Kč, kterou získala darem od své matky).
11. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud provedl důkazy, které účastníci řízení nenavrhovali, a naopak neprovedl důkazy, které navrhoval stěžovatel, Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu, ve které konstatoval, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; naopak je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, neboť skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) či nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339) dostupné stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
12. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy krajský soud přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny (body 54 a 55 rozsudku) a vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Krajský soud přitom vysvětlil, že doplnil dokazování e-maily předloženými svědkem JUDr. Tomášem Průšou, ač je nikdo z účastníků nenavrhl k provedení důkazu, a to za použití §120 odst. 2 o. s. ř., neboť byly potřebné ke zjištění skutkového stavu ohledně toho, zda vedlejší účastnice před zahájením řízení považovala při jednáních se stěžovatelem bytovou jednotku č. X3 za svůj výlučný majetek či za součást společného jmění manželů, a provedení tohoto důkazu vyplynulo z obsahu spisu. Krajský soud zdůraznil, že sám nijak nepátral po těchto důkazech, ty vyplynuly z výpovědi vedlejší účastnicí navrženého svědka JUDr. Tomáše Průši, který je k doplnění a potvrzení své výpovědi krajskému soudu předložil (dopis s novým návrhem dohody o vypořádání společného jmění manželů).
13. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým krajský soud hodnotil provedené důkazy, Ústavní soud nemůže než uvést, že ve své konstantní judikatuře setrvává na stanovisku, že mu s ohledem na ústavní princip nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) a zásadu volného hodnocení důkazů, obsažené v §132 o. s. ř., nepřísluší zasahovat do volného uvážení obecného soudu, zjišťuje pouze, zda je rozhodnutí soudu přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se jeho volná úvaha pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
14. Takový stav v posuzované věci shledán nebyl. Zpochybňuje-li stěžovatel hodnověrnost svědecké výpovědi vedlejší účastnice, jejích bratrů a matky, krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že si je vědom rozporů ve výpovědích uvedených svědků a vedlejší účastnice nejenom ve vztahu mezi nimi, ale i rozporů jejich výpovědí před okresním soudem a krajským soudem, to však nemění nic na tom, že všichni jednoznačně před okresním soudem a krajským soudem vypověděli, že stěžovatelce dala její matka peníze na koupi bytové jednotky č. X3. Krajský soud zdůraznil, že při hodnocení výpovědí zohledňoval nejen obsah toho, co svědci a vedlejší účastnice vypověděli, ale přihlédl i k jejich chování při výpovědi a jejich reakcím, z nichž dovodil, že výpovědi o darování peněz na koupi bytové jednotky nebyly naučené, ale spontánní a bezelstné až naivní, což dále blíže vysvětlil.
15. Krajský soud při hodnocení důkazů přihlédl i ke stěžovatelem v ústavní stížnosti zdůrazňované skutečnosti, že v dopise JUDr. Tomáše Průši ze dne 20. 6. 2017 se uvádí, že vedlejší účastnice navrhuje převedení bytové jednotky č. X3, která je ve společném jmění manželů, do jejího výlučného vlastnictví, a je ochotna vzdát se nároku na vypořádání bytové jednotky č. X4. Krajský soud konstatoval, že je evidentní, že v dopise došlo k záměně bytových jednotek, neboť v přiloženém návrhu dohody o bytové jednotce č. X3 není žádná zmínka a jako součást společného jmění je označena pouze bytová jednotka č. X1, ohledně níž je uvedeno, že by měla připadnout do vlastnictví vedlejší účastnice. Krajský soud vzal v úvahu i výpověď svědka JUDr. Tomáše Průši, potvrzenou e-mailem vedlejší účastnice ze dne 4. 7. 2017, v němž vedlejší účastnice upozornila JUDr. Tomáše Průšu na chybné označení bytové jednotky v dopise adresovaném stěžovateli dne 20. 6. 2017. Svědek JUDr. Tomáš Průša poté sepsal nový návrh dohody, v němž uvedl, že do společného jmění manželů patří bytová jednotka č. X1, u níž navrhuje, aby připadla do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, a pokud jde o bydlení, že vedlejší účastnice bude nadále bydlet v bytové jednotce č. X3, která je v jejím výlučném vlastnictví, a stěžovatel v bytové jednotce č. X5, která je v jeho výlučném vlastnictví.
16. Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že vedlejší účastnice v řízení před okresním soudem o existenci druhé verze dohody nikdy nehovořila a předložila uvedený "nový" návrh dohody až v odvolacím řízení, je nutno konstatovat, že z rozsudku krajského soudu se podává, že si návrh této dohody vyžádal od vedlejší účastnice krajský soud, a to s ohledem na obsah odvolání vedlejší účastnice a obsah dopisu JUDr. Tomáše Průši ze dne 20. 6. 2017, v němž je poznamenáno, že jeho přílohou je návrh dohody. K uvedenému přistupuje skutečnost, že, jak konstatoval krajský soud, uvedená listina byla již ve spise okresního soudu dříve založena (na č. l. 40 - 43). Tvrdí-li stěžovatel, že mu nebyl druhý návrh dohody nikdy doručen, a že mu nebylo umožněno tuto skutečnost prokázat, nelze než odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu, v němž se v bodě 65 výslovně opakovaně uvádí, že tento návrh nebyl stěžovateli doručen. Nepochybně krajský soud z obsahu dohody, respektive srovnáním obou jejich verzí bez ohledu na to, zda byly stěžovateli doručeny, dovozoval nesrovnalosti mezi označením bytových jednotek v návrhu dohody a v dopise, dokazování prováděl taktéž se záměrem ověřit pravdivost tvrzení vedlejší účastnice uvedených v odvolání.
17. Má-li stěžovatel za to, že vedlejší účastnice byla v tomto smyslu nesprávně (tedy nikoli nestranně) poučena, aby "označila důkazy na prokázání tvrzení, že návrh dohody, který byl přílohou dopisu JUDr. Průši z 20. 6. 2017 odeslaného žalobci, obsahoval to vyhotovení návrhu dohody, které žalovaná předložila v odvolacím řízení" či aby "označila důkaz na prokázání svého tvrzení, že ze společných peněz za manželství byl koupen byt č. X4 v P.", Ústavní soud neshledal v tomto postupu soudu žádné pochybení. Postup podle §118a odst. 3 o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Jinými slovy, toto poučení slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení), a ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní) tak, aby byl skutkový stav řádně zjištěn.
18. Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že jedním z projevů pojetí, podle kterého soud není jen pasivním činitelem a nese odpovědnost za spolehlivé zjištění skutkového stavu spolu se stranami sporu, je poučovací povinnost, která se týká procesních práv a povinností účastníků řízení (§5 o. s. ř.); nepatří do ní návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě činit, aby dosáhl úspěchu ve věci [srov. např. usnesení ze dne 5. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 480/97 (U 18/10 SbNU 403)]. Uvedená zásada je částečně prolomena poučením podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř., kdy soud účastníka poučí o tom, že neunáší své břemeno tvrzení nebo důkazní. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3681/18 uvedl, že: "Poučení účastníka podle §118a o. s. ř., zejména podle prvního a třetího odstavce tohoto ustanovení (výzva k dotvrzení rozhodujících skutečností a k označení dalších důkazů při neunášení procesních břemen), navíc zastoupeného advokátem, do značné míry koliduje se stěžejní zásadou ovládající kontradiktorní řízení - principem rovnosti stran (čl. 37 odst. 3 Listiny). Tato disbalance je na samé hranici přípustnosti a nemá v jiných zemích (například ve Slovenské republice) obdoby. Je tomu tak proto, že soud poučuje účastníka, který neplní své základní povinnosti podle §101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. - povinnost tvrdit pro rozhodnutí významné skutečnosti a povinnost důkazní, dává mu prostor pro "nápravu", čímž znevýhodňuje druhou stranu. Zároveň proto musí v řízeních sporných platit, že soud přenáší odpovědnost za dostatečné objasnění skutkového stavu a procesní aktivitu na účastníky, aby si uvědomili, že mají tvrdit ještě další skutečnosti, chtějí-li být ve věci úspěšní. Soud nesmí plnit povinnost tvrzení (či důkazní) za účastníky, či dokonce tvrzení domýšlet podle toho, co vyjde v řízení najevo". Tak tomu v nyní posuzované věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nebylo, když krajský soud vyzval vedlejší účastnici, aby navrhla či předložila důkazy potřebné k prokázání jejích tvrzení ohledně pořízení bytové jednotky č. X3 z peněz její matky či tvrzení o existenci další nové verze dohody o vypořádání.
19. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí krajského soudu je překvapivé. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak učiní tak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví při tom právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla zruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací [srov. např. nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65)]. V posuzované věci krajský soud po doplnění dokazování vyhodnotil provedené důkazy a rozhodl o meritu věci odlišným způsobem než okresní soud, avšak vzhledem ke skutečnosti, že se stěžovatel vyjadřoval k odvolání vedlejší účastnice, mimo jiné i ke v něm uvedeném tvrzení, že bytová jednotka č. X3 je v jejím výlučném vlastnictví (a z jakých důvodů), a ohledně bytové jednotky č. X4 uvedl, že peníze na její koupi měl ze svých úspor, nelze hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak je má na mysli výše uvedená judikatura Ústavního soudu, neboť stěžovatel měl možnost na tvrzení vedlejší účastnice reagovat, což také učinil.
20. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné.
21. Nejvyšší soud taktéž řádně vypořádal konkrétní námitky stěžovatele, když odůvodnil, že rozhodnutí krajského soudu není překvapivé, neboť stěžovatel znal námitky vedlejší účastnice proti rozsudku okresního soudu a mohl na ně reagovat; musel si tedy být vědom toho, že odvolací soud je může shledat důvodnými. Namítal-li stěžovatel překročení mezí poučovací povinnosti soudu vůči vedlejší účastnici, Nejvyšší soud vysvětlil, že zjevně nešlo o poučení o hmotném právu, ale o povinnosti tvrzení, tedy o plnění procesních povinností. Je-li stěžovatel nespokojen s tím, že odvolací soud poučil o výše zmíněných procesních povinnostech jen vedlejší účastnici, neuvádí, ohledně čeho měl být poučen; nicméně vzhledem k tomu, že krajský soud nerozhodoval na základě toho, že by stěžovatel neunesl důkazní břemeno či nesplnil povinnost tvrzení, nebylo třeba jej takto poučovat. Také těmto závěrům nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
22. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, při svém rozhodování aplikovaly platnou právní úpravu včetně judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a jejich skutková zjištění vycházela z řádně provedeného dokazování. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu