ECLI:CZ:US:2022:3.US.1636.22.2
sp. zn. III. ÚS 1636/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Spokojené Díly z. s., se sídlem Foglarova 1817/57, Kuřim, zastoupeného Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou se sídlem Kopečná 241/20, Brno, a 2) Česká komora architektů, se sídlem Josefská 34/6, Praha 1, zastoupená Mgr. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem Jana Želivského 2385/11, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 3 As 129/2021-62, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 3 A 5/2021-110, usnesení dozorčí rady České komory architektů č. 756 č. j. DR 2020-05 ze dne 17. 11. 2020 a usnesení dozorčí rady České komory architektů č. 757 č. j. DR 2020-05 ze dne 16. 11. 2020, spojené s návrhem na zrušení §31 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu České komory architektů a s návrhem na zrušení části čtvrté zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České komory architektů, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti se odmítají.
II. Návrh na zrušení §31 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu České komory architektů a části čtvrté zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byly doručeny ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shora jmenovaní stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (respektive jejich jednotlivých výroků), když stěžovatel 1) svoje stížnostní námitky směřuje částečně též proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
2. Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1626/22 ze dne 19. 7. 2022 spojil obě ústavní stížnosti ke společnému projednání.
3. Z ústavních stížností a z jejich příloh se podává, že stěžovatel 1) podal k Městskému soudu v Praze ("městský soud") žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Tvrdil totiž, že stěžovatel 2) nevyřídil řádným způsobem jeho podnět směřující k zahájení disciplinárního řízení s architekty Jakubem Kynčlem a Jiřím Kneslem (usnesením dozorčí rady České komory architektů č. 756 č. j. DR 2020-05 ze dne 17. 11. 2020 došlo k opětovnému zastavení disciplinárního zjišťování s Jakubem Kynčlem a usnesením dozorčí rady České komory architektů č. 757 č. j. DR 2020-05 ze dne 16. 11. 2020 došlo k opětovnému zastavení disciplinárního řízení s Jiřím Kneslem). Stěžovatel 1) měl za to, že jeho podnět nebyl řádně vyřízen, a tím byl dotčen ve svém základním právu na příznivé životní prostředí, a to kvůli možné nezákonné aktualizaci zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje, k němuž mělo dojít v důsledku střetu zájmů jmenovaných architektů jako zpracovatelů aktualizace těchto zásad. Stěžovatel 2) však podnětu stěžovatele 1) nepřisvědčil a shora citovanými usneseními dozorčí rady opětovně zastavil příslušnou fází disciplinárního řízení ve vztahu ke jmenovaným architektům, čímž de facto potvrdil svá předchozí rozhodnutí, jimiž rovněž zastavil disciplinární řízení proti těmto architektům, když obdobným podnětem se již zabýval.
4. Stěžovatel 1) se žalobou, jež vyústila ve vydání rozhodnutí napadených touto ústavní stížností, domáhal toho, aby městský soud zakázal stěžovateli 2) pokračovat v porušování jeho práv, jež spočívá v nevyřízení podnětu a navazující stížnosti. Současně měl městský soud stěžovateli 2) přikázat obnovit stav před nezákonným zásahem tím, že zruší jeho usnesení o zastavení disciplinárního řízení. Městský soud však ústavní stížností napadeným usnesením žalobu stěžovatele 1) odmítl, neboť dospěl k závěru, že jednání popsané v žalobě nemůže být nezákonným zásahem ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s." nebo "soudní řád správní"). Stěžovatel 1) totiž svojí žalobou napadal toliko způsob, jakým stěžovatel 2) jeho podnět vyřídil, což nemůže představovat nezákonný zásah ve shora uvedeném smyslu. Stěžovateli 1) podle městského soudu nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo na zahájení disciplinárního řízení se členy České komory architektů, a protože není ani jeho součástí, nemohou rozhodnutí stěžovatele 2) zakládat, měnit či rušit práva nebo povinnosti stěžovatele 1). Smyslem podnětu je iniciace dozorové pravomoci příslušných orgánů profesní komory, nikoliv rozhodování o právech a povinnostech stěžovatele 1) nebo třetích osob. Chce-li se ostatně stěžovatel 1) bránit proti aktualizaci zásad územního rozvoje kraje, právní řád mu k tomu poskytuje zvlášť určené nástroje v oblasti územního plánování s možností následného soudního přezkumu. Pokud však k tomuto účelu chce použít disciplinární řízení s autory příslušné územně plánovací dokumentace, míjí se s obsahem disciplinárního řízení.
5. Následná kasační stížnost stěžovatele 1) byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta (výrok I.) a výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Městský soud totiž podle Nejvyššího správního soudu řádně vyložil důvody svého rozhodnutí a učiněné závěry jsou podepřeny srozumitelnou a logickou argumentací. Jeho rozhodnutí je ostatně plně souladné s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4.2021 č. j. 1 As 394/2020-53 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod https://vyhledavac.nssoud.cz), který se týkal shodné právní otázky, kdy tehdejší žalobce byl zastoupen stejnou advokátkou jako nyní stěžovatel 1) a jeho tehdejší podnět směřoval k zahájení kárného řízení se shora jmenovanými architekty s tím, že v nyní zahájeném řízení se stěžovatel 1) snaží jen de facto zvrátit původní rozhodnutí stěžovatele 2). Nejvyšší správní soud však nemá důvod se od závěrů vyslovených v rozsudku č. j. 1 As 394/2020-53 odchylovat, když tento rozsudek byl podroben v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkumu ze strany Ústavního soudu a ústavní stížnost tehdejšího stěžovatele byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1571/21 jako zjevně neopodstatněná (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz). V naposledy citovaném usnesení přitom Ústavní soud zdůraznil, že ani podle jeho názoru nebylo v řízení zjištěno nic, co by věrohodně zpochybňovalo zjištění stěžovatele 2) jako samosprávné profesní komory, když již tehdy Ústavní soud zdůraznil, že stěžovateli nesvědčilo žádné veřejné subjektivní právo na zahájení disciplinárního řízení vůči jmenovaným architektům. Smyslem podnětu je toliko iniciace dozorové pravomoci příslušných orgánů profesní komory, nikoliv rozhodování o právech a povinnostech podatele podnětu nebo třetích osob. Ani v rámci správního řízení podle Ústavního soudu neexistuje žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby byla jiná osoba stíhána.
6. Nadto v nyní napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud zdůraznil, že i kdyby stěžovatel 2) shledal podnět stěžovatele 1) důvodným, nevedlo by to ke vzniku nároku na jakýkoliv další konkrétní postup. Nákladový výrok pak Nejvyšší správní soud odůvodnil tak, že stěžovateli 1) jako procesně neúspěšnému právo na náhradu nákladů řízení nenáleží a toto nenáleží ani stěžovateli 2) jako úspěšnému žalovanému, neboť - zjednodušeně řečeno - hájení jeho práv ve správním (soudním) řízení nepředstavovalo překročení agendy, kterou se zabývá v rámci své běžné úřední činnosti. Pokud se přesto k obraně svých zájmů nechal v rámci řízení zastoupit advokátkou, pak takto jemu vzniklé náklady nelze podle Nejvyššího správního soudu považovat za účelně vynaložené. Stěžovatel 2) totiž má v daném řízení postavení orgánu veřejné správy v oboru své působnosti a za takové situace není zpravidla důvodné vynakládat prostředky za právní zastoupení.
II. Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatel 1) petitem ústavní stížnosti žádá zrušit v záhlaví citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu a usnesení městského soudu, když zároveň má Ústavní soud konstatovat, že se stěžovatel 2) nevypořádáním se s jeho podnětem ze dne 14. 5. 2020 a s navazující stížností ze dne 20. 10. 2020 dopustil jiného zásahu orgánu veřejné moci. Uvedenými rozhodnutími, respektive právě popsaným zásahem orgánu veřejné moci, pak bylo podle stěžovatele 1) zasaženo do jeho práv a ústavněprávních principů garantovaných čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. V návaznosti na výše specifikovaný jiný zásah orgánu veřejné moci by měl Ústavní soud zakázat pokračovat stěžovateli 2) v zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele 1). Konečně stěžovatel 1) spojil ústavní stížnost ve smyslu §74 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení ustanovení §31 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu druhého stěžovatele a s návrhem na zrušení části čtvrté zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 360/1992 Sb.").
8. Stěžovatel 1) se domnívá, že daný případ je jen vyústěním nedostatečnosti kontroly nad stovkami či tisíci architekty a celá ústavní stížnost tak značně přesahuje jeho vlastní zájmy. Samotné disciplinární pochybení shora jmenovaných architektů stěžovatel 1) spatřuje v tom, že tito paralelně na jedné straně vykonávali činnost pro Jihomoravský kraj a město Kuřim a na straně druhé pro soukromé investory (zejména stavební firmy), kteří mají v dané oblasti své investiční zájmy. V dané souvislosti stěžovatel 1) odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 3048/16 ze dne 28. 5. 2019 (kdy stěžovatel toto rozhodnutí Ústavního soudu nesprávně označuje jako nález), v němž měl Ústavní soud údajně připustit, že teoreticky nelze vyloučit, že v řízení před orgány České lékařské komory zabývajícími se úmrtím pacienta, tedy matky tehdejší stěžovatelky, mohla být porušena některá stěžovatelčina práva nebo svobody, nicméně Ústavní soud se tehdy uvedeným případem nemohl zabývat, neboť vzhledem k dané fázi řízení porušení práv tehdejší stěžovatelky nebylo postaveno najisto. To ovšem v případě stěžovatele 1) podle jeho názoru neplatí, neboť jeho členové mají v lokalitě, přes kterou má nyní díky dokumentaci zpracované jmenovanými architekty vést rychlostní komunikace, své domovy a tato komunikace tak zejména naruší jejich právo na životní prostředí a sníží hodnotu jimi vlastněných obydlí.
9. Dále stěžovatel 1) uvádí, že by se měl Ústavní soud oprostit od závěrů uvedených v jeho výše citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1571/21, jímž byl přezkoumán rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 394/2020, neboť toto rozhodnutí je nyní předmětem stížnosti před Evropským soudem pro lidská práva. V dané souvislosti stěžovatel 1) tvrdí, že jmenovaní architekti vyvolali situaci, kdy se na základě dokumentů jimi zpracovaných již nezvažovala varianta vedení severního obchvatu obce Kuřim a dále se počítá pouze s variantou jižního obchvatu, která je ale od domů jeho členů vzdálena pouhých 125 metrů. Nejvyšší správní soud prý dochází k nelogickému závěru, že případná jím zmiňovaná existence jiných institutů k ochraně práv stěžovatele 1) má znamenat, že k zásahu do jeho práva na příznivé životní prostředí údajně nemohlo dojít. Odůvodnění rozhodnutí České komory architektů o zastavení disciplinární řízení se jmenovanými architekty považuje za svévolné, když jejich popsaným střetem zájmů je narušena zákonnost celého dalšího procesu plánování a výstavby uvedené komunikace.
10. Tím, že stěžovatel 2) řádně nevyřídil podnět stěžovatele 1) bylo rovněž porušeno jeho právo na spravedlivý proces; navíc údajně hrozí, že takto svévolně bude k obdobným podnětům stěžovatel 2) přistupovat i v budoucnu. Stěžovatel 1) přitom odmítá, že se de facto domáhá jen toho, aby o jeho podnětu bylo rozhodnuto konkrétním (rozuměj vyhovujícím) způsobem, když ve skutečnosti pouze žádá, aby o jeho podnětu bylo rozhodnuto řádně. Učinil-li pak stěžovatel 1) v ústavní stížnosti návrh na zrušení shora specifikovaných právních předpisů (jejich jednotlivých částí), učinil tak především proto, že daná právní úprava umožňuje, aby kárné řízení před stěžovatelem 2) stálo mimo jakoukoliv soudní kontrolu. Orgány veřejné moci tak nad uvedeným řízením nemají žádnou kontrolu, kdežto Česká komora architektů nad ním má veškerou kontrolu. Navíc uvedené řízením před stěžovatelem 2) není důsledně dvouinstanční.
11. Stěžovatel 2) v ústavní stížnosti namítá, že nepřiznal-li mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení, ač byl jako žalovaný ve správním řízení soudním zcela úspěšný, porušil tím jeho právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny. Odůvodňuje-li Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí odkazem na rozsudek ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006-87, pak přehlíží, že v daném soudním řízení vystupovala v pozici žalovaného Česká advokátní komora, tedy z povahy věci subjekt, který sám zaměstnává dostatek právnicky vzdělaných osob, které jej mohly zastupovat. Česká komora architektů však není profesní organizací v oboru právo a v daném soudním řízení nevystupovala v oboru své působnosti, jak uvádí Nejvyšší správní soud v odůvodnění výroku II. Působnost stěžovatele 2) je totiž dána §23 odst. 6 zákona č. 360/1992 Sb. a v tomto zákonném ustanovení není do jeho působnosti zahrnuto vystupování před soudy. Nadto stěžovatel 2) upozorňuje, že v řízení o kasační stížnosti je pro stěžovatele stanoveno povinné zastoupení advokátem, neboť v řízení před Nejvyšším správním soudem jsou často řešeny velmi složité právní otázky; proto je zastoupení právním profesionálem potřebné. Byť tedy stěžovatel 2) nevystupoval jako stěžovatel v řízení o kasační stížnosti, má za to, že nutnost zastoupení právním profesionálem se vztahuje i na něj, ač mu tato povinnost není uložena přímo zákonem. Stěžovatel 1) by měl být ostatně za své chování proti němu potrestán právě alespoň uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí (resp. jejich jednotlivé výroky) napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Jak uvedeno výše, stěžovatel 1) se petitem ústavní stížnosti domáhá mj. toho, aby Ústavní soud zakázal pokračovat stěžovateli 2) v zásahu do jeho ústavně zaručených práv; tento zásah má přitom spočívat v tom, že stěžovatel 2) řádným způsobem nevyřídil podnět stěžovatele 1) směřující k zahájení disciplinárního zjišťování s Jakubem Kynčlem a Jiřím Kneslem, kdy shora citovanými usneseními dozorčí rady České komory architektů došlo k opětovnému zastavení disciplinárního řízení s uvedenými architekty. Stěžovatel 1) tedy petit ústavní stížnosti ve svém důsledku formuluje tak, že je namířen proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Zde ovšem stěžovatel 1) zjevně přehlíží, že podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3835/11 ze dne 8. 4. 2013 nebo přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu §72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu, je-li způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele. Protože v daném případě dozorčí rada České komory architektů vydala výše citovaná usnesení o opětovném zastavení disciplinárního zjišťování, vyhodnotil Ústavní soud tato usnesení tak, že to byla právě tato rozhodnutí (resp. tvrzené nedostatky v jejich odůvodnění) a nikoliv stěžovatelem 1) uváděný jiný zásah orgánu veřejné moci, kterými mělo být zasaženo do jeho právní sféry. V souladu s uvedeným proto vyšel Ústavní soud z toho, že stěžovatel 1) ústavní stížností napadá též zmiňovaná usnesení o opětovném zastavení disciplinárního zjišťování ve vztahu k oběma jmenovaným architektům.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
16. K argumentaci stěžovatele 1) Ústavní soud v daném kontextu především uvádí, že podle jeho přesvědčení není důvodu, aby se jakkoliv odchyloval od právních závěrů, které vyjádřil již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1571/21 v takřka identické věci, když závěry v tomto usnesení uvedené zcela odpovídají i východiskům konstatovaným v judikatuře Nejvyššího správního soudu.
17. Stěžovatel 1) podle mínění Ústavního soudu i v nyní podané ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se zejména správní soudy v předchozích fázích řízení, jakož i Ústavní soud ve shora citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1571/21, řádně a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Neobstojí tak tvrzení stěžovatele 1), že není jeho cílem, aby o jeho podnětu k disciplinárnímu řízení bylo rozhodnuto vyhovujícím způsobem, ale že se domáhá toliko řádného rozhodnutí o svém podnětu. V dané souvislosti totiž stěžovatel 1) zejména přehlíží, že ani orgány České komory architektů, které opakovaně obsahově obdobné podněty posuzovaly, neměly důvod své argumenty obšírně znovu a znovu opakovat, a proto (podobně jako Nejvyšší správní soud v záhlaví označeném rozhodnutí) odkázaly na své předchozí závěry.
18. Odkazuje-li pak stěžovatel v rámci své argumentace mimo jiné na rozsudek Stavovského soudu České komory architektů ve věci Jaroslava Dokoupila, u něhož bylo shledáno, že se dopustil disciplinárního provinění, pak Ústavní soud - aniž by mu příslušelo hlouběji věcně přezkoumávat rozhodnutí uvedené profesní komory (resp. jejího orgánu) ve vztahu k Jakubu Kynčlovi a Jiřímu Kneslovi - v obecné rovině konstatuje, že odkazovaný případ Jaroslava Dokoupila se od nyní posuzovaného případu liší minimálně v tom, že architekt Dokoupil v tehdy hodnocené věci přijal pro jím ovládanou společnost zakázku statutárního města Brna na zpracování studie, která měla prověřit přípustnost zatížení v tomto rozsudku profesní komory specifikovaného území, a to stavbou tam vymezeného polyfunkčního objektu, když ovšem zároveň stejná společnost architekta Dokoupila byla generálním projektantem uvedeného polyfunkčního objektu. Takto zřetelný konflikt zájmů ovšem stěžovatel 1) v ústavní stížnosti vůči Jakubu Kynčlovi a Jiřímu Kneslovi nevymezuje, když v podkladových materiálech přiložených k ústavní stížnosti se k eventuálnímu střetu zájmů architektů jmenovaných shora namítá toliko okolnost, že tito pracovali v rámci své profesní historie jak na projektech pro Jihomoravský kraj nebo město Kuřim, tak pro vymezené soukromé subjekty (např. pro společnost Imos Development, a. s.). Pokud ale v rámci těchto skutkových okolností orgány České komory architektů dospěly k závěru, že oba případy nejsou srovnatelné, pak takový závěr ani podle Ústavního soudu nevykazuje žádnou podstatnou diskrepanci, tím méně dosahující ústavněprávní intenzity.
19. Nepřiléhavý je taktéž odkaz stěžovatele 1) na usnesení sp. zn. III. ÚS 3048/16. Uvedl-li totiž Ústavní soud v tomto usnesení, že nelze vyloučit zásah do základních práv tehdejší stěžovatelky jako pozůstalé dcery po své matce, která zemřela v důsledku nesprávné lékařské péče, pak toto východisko je nutno číst právě také v kontextu naznačených skutkových okolností a na ně navazující judikatury Ústavního soudu. Judikatura Ústavního soudu (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1220/22 ze dne 7. 6. 2022 a tam citovaná další rozhodnutí) totiž připouští právo poškozeného na účinné vyšetřování, ovšem toto se týká jen orgánů činných v trestním řízení, když navíc předmětem trestními předpisy chráněného veřejného zájmu musí být hodnota nikoliv menší než je lidský život, zdraví a v širším kontextu také lidská důstojnost. Takové podmínky nicméně v případě stěžovatele 1) zjevně dány nejsou.
20. Není rovněž pravda, že by snad Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že existence institutů k ochraně práv stěžovatele 1) v rámci územního a stavebního řízení má znamenat, že v nyní posuzované věci nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelova práva na příznivé životní prostředí. Žádný takový závěr totiž Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí neformuluje. Neobstojí rovněž stanovisko stěžovatele 1), že rozhodování disciplinárních orgánů samosprávných komor stojí mimo jakoukoliv kontrolu veřejné moci, neboť omezení v tomto ohledu spočívá toliko v tom, že zákon přesně vymezuje podmínky (to znamená mimo jiné i procesní legitimaci), za nichž je možno eventuální rozhodnutí samosprávné stavovské organizace nechat přezkoumat soudem. Ostatně i odkazovaný rozsudek stavovského soudu ve věci arch. Dokoupila podle Ústavního soudu nesvědčí pro (poněkud spekulativní) závěr stěžovatele 1), že se orgány České komory architektů v budoucnu obdobnými případný nebudou v důsledku svévole zabývat.
21. Co se pak týká argumentace stěžovatele 2), Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí nemá, když stěžovatel 2) okolnosti svědčící o opaku v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí.
22. K vlastní stížnostní argumentaci směřující proti výroku II. v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu proto Ústavní soud uvádí, že byť je odůvodnění tohoto výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu stručné, Ústavní soud je hodnotí jako výstižné a přesvědčivé. Důvod, proč Nejvyšší správní soud mimo jiné odkazuje na svůj rozsudek sp. zn. 6 As 40/2006, spočívá zejména na v tomto rozhodnutí zdůrazněném východisku, že součástí řádného výkonu veřejné správy - který byl v rozsahu působnosti stanovené zákonem svěřen stěžovateli 2) - je i jeho schopnost a povinnost hájit vlastní rozhodnutí v rámci takto zákonem definované působnosti, a to i v řízení před soudem. Stěžovateli 2) tak sice lze přisvědčit v tom směru, že ustanovení §26 odst. 3 zákona č. 360/1992 Sb. sice do působností České komory architektů výslovně nezahrnuje povinnost vystupovat před soudy (byť tento argument je poněkud nepřesvědčivý už proto, že výčet oblastí působnosti zmíněný v §23 odst. 6 citovaného zákona je evidentně toliko demonstrativní, když je uvozen slovem "zejména"), nicméně předmětné ustanovení mimo jiné výslovně zmiňuje povinnost této profesní komory vést disciplinární řízení. Je tedy logický závěr Nejvyššího správního soudu ve smyslu jím odkazovaného rozsudku sp. zn. 6 As 40/2006, že stěžovatel 2) musí být schopen řádně obhájit své vlastní rozhodnutí, jež přijal v rámci disciplinárního řízení.
23. Nadto Ústavní soud nemohl přehlédnout, že daný případ z pohledu náročnosti hájení zájmů stěžovatele 2) byl specifický v tom, že podobný spor již byl před Nejvyšším správním soudem rozhodován ve shora citovaném řízení sp. zn. 1 As 394/2020. Z tohoto řízení mimo jiné vyplynulo (a s tímto závěrem se zcela totožnil i Ústavní soud v navazujícím řízení o ústavní stížnosti), že stěžovateli 1) v rámci disciplinárního řízení vedeného s jeho členy stěžovatelem 2) nesvědčí žádná veřejná subjektivní práva. Právě takový závěr přitom stěžovatel 2) zdůraznil v rámci svého vyjádření ke kasační stížnosti. Postavení stěžovatele 2) před Nejvyšším správním soudem, tedy minimálně v rámci toho řízení, z něhož vzešlo nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí, bylo proto výrazně snazší.
24. Byť Ústavní soud dokáže vnímat pohled stěžovatele 2), že opakovaná řízení vyvolaná aktivitou stěžovatele 1) pro něj mohou být zatěžující, o povinnosti k náhradě nákladů řízení nelze bez dalšího uvažovat jako o trestu, jak to mylně činí stěžovatel 2) ve své ústavní stížnosti. Neobstojí konečně ani jeho argument, že stanoví-li zákon pro stěžovatele v řízení o kasační stížnosti povinnost právního zastoupení, a to zejména s ohledem na značnou odbornou úroveň takového řízení, pak lze bez dalšího smysl a účel takto zákonem stanovené povinnosti přenášet i na ostatní účastníky řízení o kasační stížnosti (z povahy věci zejména na orgány veřejné správy jako na žalované). Kdyby se totiž skutečně zákonodárce domníval, že i ostatní účastníci řízení před Nejvyšším správním soudem mají být povinně zastoupeni advokátem, nic mu nebránilo v tom, aby takovou povinnost vyjádřil výslovně, podobně jako to učinil v §30 zákona o Ústavním soudu. Přitom i v rámci řízení o ústavní stížnosti zákonodárce vytvořil výjimku z povinného zastoupení pro státní orgány, pokud by měly postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti.
25. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva stěžovatelů a proto ústavní stížnosti odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
26. S ohledem na uvedené a vzhledem k odmítnutí obou ústavních stížností nebylo možno zabývat se návrhem stěžovatele 1) na zrušení části čtvrté zákona č. 360/1992 Sb. a §31 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu České komory architektů, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnutých ústavních stížností [k tomu srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. K povaze předpisu profesní samosprávy jakožto jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ve spojení v §74 zákona o Ústavním soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1373/07 nebo přiměřeně též rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 31. 10. 2008 sp. zn. 7 Afs 86/2007.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu