ECLI:CZ:US:2022:3.US.1652.22.1
sp. zn. III. ÚS 1652/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem se sídlem Krajířova 15/I, Dačice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2022 č. j. 1 To 24/2022-219 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2022 č. j. 49 T 9/2016-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 9/2016, neboť neshledal důvody obnovy podle §278 tr. řádu. V uvedeném řízení byl stěžovatel odsouzen za trestné činy podle §199 odst. 1, odst. 2. písm. d) tr. zákoníku a §198 odst. 1 odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že od roku 2012 do roku 2016 měl se záměrem plně uplatnit svou moc nad svými dětmi a manželkou, s nimi zle jednal a udržoval je ve značném psychickém napětí a stresu, když si měl být vědom toho, že tito trpí dědičnou epilepsií, což měla manželka stěžovatele vnímat jako těžké příkoří, a dále měl hlasitým křikem v domácnosti působit narušení normálního duševního stavu a vývoje jmenovaných nezletilých dětí ve formě socioemoční deprivace.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost. Vrchní soud v Olomouci ji napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podal návrh na obnovu řízení z důvodu, že se mu po skončení původního trestního řízení narodilo čtvrté dítě, dcera, a tato zdědila stejnou genetickou dispozici jako její sourozenci. Navíc došlo vlivem vědeckého pokroku v genetice k rozlišení a identifikaci konkrétního genu. U dcery se projevuje stejné onemocnění jako u jejích sourozenců, ale s jiným průběhem, který je podle lékařů způsoben vhodnější léčbou, která je umožněna jak změnou pracoviště, tak pokrokem lékařské vědy. Manželka stěžovatele a jejich společné děti byly vyšetřeny na dědičnou epilepsii. V průběhu původního trestního řízení nebylo genetické vyšetření provedeno a skutečnost, že jde o dědičnou epilepsii, byla pouze předpokládána bez přímého ověření. Z tohoto důvodu pak také nebylo známo, jaké konkrétní geny v jaké konkrétní variantě za takovým onemocněním stojím. Obě tyto skutečnosti považoval stěžovatel za podstatné pro nové posouzení věci, které podle jeho názoru může být provedeno pouze znaleckými posudky, které také jako důkaz navrhnul. Znaleckými posudky mělo být posouzeno, zda konkrétní projevy chování dětí, které byly podle původního rozsudku důsledkem jednání stěžovatele, jím byly skutečně způsobeny a zda jejich příčnou nebyla konkrétní dědičná choroba.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon o Ústavním soudu)]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513) a usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
8. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázky viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
9. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) a usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí.
10. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl tytéž námitky, které uplatnil i ve stížnosti proti usnesení krajského soudu a se kterými se vrchní soud již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí krajského a vrchního soudu v plném rozsahu odkazuje.
11. Stížnostní soud v odůvodnění svého usnesení poukázal zejména na to, že již v přípravném řízení byl vypracován společný znalecký posudek znalkyní pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská dorostová a pro dospělé MUDr. Kateřinou Černekovou a znalcem pro obor školství a kultura, odvětví psychologie, specializace dětská psychologie PhDr. Petrem Štěpaníkem, kdy znalci byli též vyslechnuti v hlavním líčení 1. 2. 2017. Vyšetření manželky stěžovatele i nezletilých dětí znalci pro účely podání tohoto znaleckého posudku proběhlo 8. 3. 2016. V řízení před soudem znalci MUDr. Kateřina Černeková a PhDr. Petr Štěpaník opětovně v říjnu 2017 vyšetřili všechny tři nezletilé děti a vypracovali doplněk znaleckého posudku a byli opětovně v hlavním líčení 17. 1. 2018 vyslechnuti. Vrchní soud se proto ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které spočívají v tom, že již v době pravomocného odsouzení stěžovatele bylo soudům rozhodujícím o jeho vině známo, že jak jeho manželka, tak i nezletilé děti trpí dědičnou epilepsií. Skutečnost, že vyšetřením provedeným ke konci roku 2020 a vyhodnoceným 5. 1. 2021 byl nalezen konkrétní poškozený gen, který epilepsii způsobuje, proto není žádnou novou skutečností soudu dříve neznámou, jak má na mysli ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu. Soud prvního stupně se dostatečně zabýval i dalšími důkazy předkládanými stěžovatelem v řízení o jeho návrhu, přičemž opětovně dospěl ke dle stížnostního soudu správnému závěru, že ani tyto důkazy předkládané stěžovatelem nemohou mít dostatečný potenciál ke zvrácení závěrů nalézacího i odvolacího soudu v původní trestní věci.
12. Na základě shora uvedených skutečností je možno uzavřít, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci. Ústavní soud shledal, že obecné soudy vyhověly důkazním návrhům stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být rozhodnuto, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
13. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu