ECLI:CZ:US:2022:3.US.1663.22.1
sp. zn. III. ÚS 1663/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace Vltava Fund SICAV, Plc, sídlem Suite 2, Level 3, TG Complex, Brewery Street, BKR 3000 Mriehel, Maltská republika, zastoupené Mgr. Lukášem Novopackým, advokátem, sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2022 č. j. 30 Cdo 3690/2021-329 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. srpna 2021 č. j. 5 Cmo 128/2020-304, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) obchodní korporace SECURITIES LITIGATION LTD, sídlem Nwms Center 31 Southampton Row, Office 3. 11, 3rd Floor, WC1B 5HJ, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, 2) Ing. Daniela Gladiše, CFA a 3) Ing. Jana Žáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. První vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se v řízení domáhá náhrady škody ve výši 540 452,58 Kč, která představuje celkovou ztrátu investice Květoslavy Hortové, přičemž uvedenou pohledávku za stěžovatelkou (třetí žalovanou) a druhým a třetím vedlejším účastníkem řízení (prvním a druhým žalovaným) nabyla postoupením. Stěžovatelka v průběhu řízení vznesla námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 5. 2020 č. j. 18 Cm 23/2017-230 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. 8. 2020 č. j. 18 Cm 23/2017-249 řízení vůči stěžovatelce zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Krajský soud na posuzovanou věc aplikoval čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen "nařízení Brusel I bis", přičemž kritériem pro určení příslušnosti bylo místo poskytování služeb stěžovatelkou, což bylo území Maltské republiky, neboť stěžovatelka odsud činí veškerá investiční rozhodnutí a odsud též investuje své prostředky. K rozhodnutí ve věci jsou tedy příslušné maltské soudy. Krajský soud rovněž dodal, že vůči stěžovatelce nelze aplikovat čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis, neboť nemá na území České republiky žádné zastoupení, pobočku nebo provozovnu. Z uvedeného důvodu řízení vůči stěžovatelce podle §104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") poté, co bylo jeho předchozí usnesení ze dne 20. 10. 2020 č. j. 5 Cmo 128/2020-254 zrušeno a věc mu byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021 sp. zn. 30 Cdo 812/2021, vrácena k dalšímu řízení, usnesení krajského soudu změnil tak, že se řízení vůči stěžovatelce nezastavuje. Vrchní soud konstatoval, že ve věci je dána mezinárodní příslušnost českých soudů, neboť stěžovatelka má na území České republiky provozovnu ve smyslu čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis určenou - dle jejího tvrzení - pro jednání se zákazníky a pro doručování písemností. Vrchní soud měl dále za to, že příslušnost je také založena na základě čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť mezi stěžovatelkou a druhým a třetím vedlejším účastníkem řízení je takový úzký vztah (druhý a třetí vedlejší účastník řízení byli členy představenstva stěžovatelky a s první vedlejší účastnicí řízení jednali jménem stěžovatelky), takže je účelné žalobu projednat a rozhodnout o ní společně, aby se zabránilo možnosti dojít v oddělených řízeních k protichůdným soudním rozhodnutím.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2022 č. j. 30 Cdo 3690/2021-329 zamítl. Dovolání připustil pro zodpovězení dosud neřešené otázky, zda nároky uplatněné v rámci jednoho a téhož řízení o náhradu škody, které směřují proti různým žalovaným, z nichž jeden se zakládá na smluvní odpovědnosti a druhý na odpovědnosti deliktní, lze považovat za úzce spojené podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Dovolání však neshledal důvodným. Nejvyšší soud se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky aplikace čl. 8 odst. 1, případně čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis. S odkazem na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie a princip acte éclairé vysvětlil, že není třeba uvedenou otázku položit jako předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"). Nejvyšší soud rovněž objasnil, proč stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 10. 1998, Réunion européenne a další, ve věci C-51/97, na posuzovanou věc nedopadá [nešlo o výklad čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nýbrž o příslušnost založenou podle čl. 5 Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ve znění úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (nyní tedy čl. 7 nařízení Brusel I bis)]. Nejvyšší soud konstatoval, že jsou-li nároky směřující proti stěžovatelce a druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení vzájemně úzce spojené natolik, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí, neboť podle tvrzení první vedlejší účastnice řízení stěžovatelka i druhý a třetí vedlejší účastník řízení věděli, že Květoslava Hortová nesplňuje předpoklady kvalifikovaného investora, a přesto souladně umožnili její investici do fondu, a současně, že druhý a třetí vedlejší účastník řízení v rozhodné době byli členy představenstva stěžovatelky a s Květoslavou Hortovou jednali jak před uzavřením, tak po uzavření smlouvy se stěžovatelkou, a uplatněné nároky sledují stejný zájem (vrácení ztracené investice poškozené), byl závěr vrchního soudu v souladu s nároky kladenými judikaturou Soudního dvora na aplikaci čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Ani skutečnost, že hmotněprávní povaha předmětu řízení umožňuje, aby jednotlivé nároky byly projednány a rozhodnuty samostatně, nepředstavuje překážku pro aplikaci čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Jestliže obstál závěr vrchního soudu v otázce možnosti vedeného společného řízení proti více žalovaným, pro něž vrchní soud určil mezinárodní příslušnost soudů České republiky, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech stěžovatelky nijak projevit. Proto dovolání stěžovatelky v rozsahu týkajícím se aplikace čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis shledal Nejvyšší soud nepřípustným.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Domnívá se, že přiznáním příslušnosti českých soudů k projednání věci bylo porušeno právo na zákonného soudce. Rovněž namítá, že jí nebyla dána možnost reagovat na argumenty uváděné Nejvyšším soudem k aplikaci čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Zdůrazňuje, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, když právní vztah, z něhož dovozuje první vedlejší účastnice řízení svůj nárok, existoval pouze mezi stěžovatelkou a Květoslavou Hortovou. Vyslovuje přesvědčení, že první vedlejší účastnicí řízení tvrzené nároky vůči stěžovatelce a druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení nejsou propojeny natolik úzce, aby bylo účelné je projednat a rozhodnout o nich společně. První vedlejší účastnice řízení zažalovala stěžovatelku spolu s druhým a třetím vedlejším účastníkem řízení zcela účelově, aby mohla přesvědčit soud o aplikaci čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Stěžovatelka svoje přesvědčení o nepříslušnosti českých soudů opírá o skutkové okolnosti, které spolu s průběhem řízení v ústavní stížnosti podrobněji popisuje. Vrchnímu soudu vytýká, že nevysvětlil, na základě čeho dovodil příslušnost českých soudů podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Nejvyšší soud se pak podle stěžovatelky dopustil výkladového excesu, když uvedené ustanovení vyložil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Soudního dvora. Poukazuje na to, že tvrzení první vedlejší účastnice řízení, na nichž staví svoji žalobu, jsou vůči druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení natolik nejasná a neurčitá, že z nich jakoukoliv jejich osobní odpovědnost nelze dovozovat a proto uplatněný nárok vůči nim považuje za bezdůvodný. Rozdíl v důvodech vzniku uplatňovaných nároků (nárok na náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti a nárok na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vyplývající ze zákona) vylučuje podle stěžovatelky existenci úzkého spojení nároků i hrozbu neslučitelných rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno jejím námitkám ohledně nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů v projednání věci, když nesouhlasí s aplikací čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis Nejvyšším soudem a vrchním soudem. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že respektuje diskreci obecných soudů při interpretaci unijního práva a klade na ně pouze požadavky plynoucí z ústavního pořádku, tedy zejména respektování práv účastníků řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Aplikace a interpretace čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis je tedy otázkou podústavního práva, jehož výklad náleží zásadně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu [srov. usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2860/19 , ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1128/21 , ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2847/19 , ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. III. ÚS 212/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], přičemž obecné soudy se s výkladem podústavního práva náležitě vypořádaly. Do kompetence Ústavního soudu nespadá závazný výklad práva Evropské unie, který je odpovědností Soudního dvora jako zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí vadným posouzením příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky podle nařízení Brusel I bis, a proto Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby do těchto jejich závěrů zasáhl.
10. Nelze rovněž přehlédnout, že předmětem řízení před obecnými soudy je otázka posouzení příslušnosti soudu, nikoli rozhodování soudů ve věci samé. Z toho plynou odlišné standardy pro dokazování či ústní jednání v daném řízení. Jak uvádí Soudní dvůr v rozsudku ze dne 28. 1. 2015 ve věci C-375/13 Harald Kolassa, bod 61, unijní právo "vyžaduje, aby vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, mohl snadno rozhodnout o vlastní příslušnosti, aniž by byl povinen zkoumat meritorní stránku věci". V případě, že žalovaný zpochybňuje žalobcova tvrzení, musí mít vnitrostátní soud možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného, není však povinen provádět podrobné dokazování (srov. body 63-65 citovaného rozsudku Soudního dvora).
11. Neobstojí ani námitka spočívající v překvapivosti rozhodnutí Nejvyššího soudu či v nedostatečném splnění poučovací povinnosti obecnými soudy. Po celou dobu řízení je jasné, jaká ustanovení vnitrostátních předpisů, mezinárodních smluv a unijního práva jsou vykládána. Tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud zvolil odlišnou intepretaci některého z těchto ustanovení či rozhodnutí Soudního dvora nemůže učinit napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu překvapivým či nepřezkoumatelným.
12. Lichá je taktéž námitka stěžovatelky, že nemohla reagovat a blíže se vyjádřit k argumentům ohledně aplikace čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Možnou aplikaci tohoto ustanovení naznačil Nejvyšší soud již ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 26. 5. 2021 sp. zn. 30 Cdo 812/2021 a v průběhu řízení s ní operovala i první vedlejší účastnice řízení. Vrchní soud následně rozhodl napadeným rozhodnutím v intencích názoru zastávaného první vedlejší účastnicí řízení a naznačeného Nejvyšším soudem. Stěžovatelka měla dostatečnou příležitost se k této argumentaci vyjádřit, což také učinila.
13. Třebaže stěžovatelka zmiňuje a rozvádí argumenty o porušení svých základních práv, tak různými procesními výtkami směřuje k tomu, aby zpochybnila závěry obecných soudů spíše v rovině mezinárodního, unijního a podústavního práva, než na úrovni porušení svých ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí obecných soudů se zabývají argumenty stěžovatelky a reagují na ně, jejich závěry jsou dostatečně odůvodněny. I kdyby pak jejich věcná řešení nebyla z pohledu podústavního práva správná, Ústavní soud není příslušný zasahovat do takto dostatečně odůvodněných a z pohledu lidskoprávní ochrany nikoli nepřijatelných závěrů.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu