ECLI:CZ:US:2022:3.US.1676.22.1
sp. zn. III. ÚS 1676/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Liškou, advokátem, sídlem Petra Bezruče 1357, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2022 č. j. 7 Tdo 166/2022-734, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2021 č. j. 13 To 156/2021-628 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. května 2021 č. j. 3 T 12/2021-501, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 5, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále též "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným v bodech 1. a 3. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a v bodu 2. přečinem vydírání podle §175 odst. 1 téhož zákona. Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 téhož zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Stejným rozhodnutím k odvolání poškozené podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 téhož zákona nově rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 100 000 Kč a se zbytkem nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že státní zástupce byl v řízení před soudem nezákonně v roli žalobce, přestože trestní stíhání zahájil a dozoroval.
6. Podle stěžovatele se odvolací soud nezabýval otázkou místní příslušnosti; podle jeho názoru je místně příslušným Okresní soud v Jihlavě, nikoliv Okresní soud v Kladně.
7. Trestní řád měl být porušen i tím, že trestní řízení zahájil státní zástupce bez přechozího prověřování; nebyl sepsán záznam o skutkových okolnostech, pro které se trestní řízení zahajuje.
8. Pro přečin vydírání neproběhlo dokazování ani žádné hlavní líčení, přesto byl vynesen úhrnný trest.
9. Před Okresním soudem v Jihlavě probíhalo pod sp. zn. 1 T 138/2020 současně druhé trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody, přičemž toto řízení nebylo vedeno společně s řízením před Okresním soudem v Kladně. Podle stěžovatele i toto druhé řízení vykazuje vady, když bylo konáno zkrácené přípravné trestní řízení, přestože byl stěžovatel ve vazbě a o řízení nevěděl.
10. Soud nevycházel ze skutečného stavu věci tak, jak by provedením stěžovatelem zamýšlených důkazů mohl být zjištěn. Tím byl založen neúplně zjištěný skutkový stav věci. Soud vyšel z důkazů, které byly opatřeny v rozporu se zákonem. Zamítl totiž návrhy na doplnění dokazování, nepřihlédl k tomu, že svědecká výpověď svědkyně Š. M. je procesně nepoužitelná a byla provedena ještě před doručením druhého usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž soud již důkaz výslechem této svědkyně neprovedl, k převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin podle §175 tr. zákoníku došlo v době, kdy byl stěžovatel pod vlivem antidepresiv. V důsledku toho dospěl soud k nesprávným skutkovým závěrům a k vadnému hodnocení neúplně provedeného dokazování.
III.
Procesní předpoklady řízení před ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jejím účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že soudy nezjistily řádně skutkový stav věci, když neprovedly všechny navrhované důkazy a vyšly z nezákonně opatřených důkazů. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
14. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení.
15. V souvislosti s údajně nevyslyšenými návrhy stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, N 122/23 SbNU 191). Z napadeného rozhodnutí okresního soudu ovšem vyplývá, že bylo řádně rozhodnuto o všech důkazních návrzích stěžovatele, a to usnesením ze dne 4. 5. 2021.
16. Postup okresního soudu přezkoumal krajský soud, který neshledal důvod pro jakoukoli změnu či doplnění skutkových zjištění, jež označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele, včetně jeho procesních námitek, které uplatňuje i v ústavní stížnosti.
17. Krajský soud tak řešil námitku, že ve věci konal místně nepříslušný soud, přičemž případně poukázal na §18 tr. řádu, podle něhož z hlediska místní příslušnosti řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán, na §20 odst. 1 téhož zákona, podle něhož o všech útocích pokračujícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody, na §21 odst. 2 téhož zákona, podle něhož společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu a na §22 tr. řádu, z něhož vyplývá, že je-li dána příslušnost několika soudů, koná řízení ten, u něhož podal státní zástupce obžalobu. Je-li z popisu skutkových zjištění zřejmé, že ke spáchání nejzávažnějších skutků bod bodem 1 a 3, kvalifikovaných jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, došlo v J. a v K., přichází v úvahu místní příslušnost Okresního soudu v Jihlavě a Okresního soudu v Kladně. Vzhledem k tomu, že obžaloba byla podána u Okresního soudu v Kladně, je tento soud místně příslušným, přičemž k odvolacímu řízení je pak místně příslušný Krajský soud v Praze.
18. Za důvodně irelevantní označil krajský soud i námitky stěžovatele spočívající v tom, že v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 1. 9. 2020 jsou uvedeny skutečnosti, které vyplývají z výpovědi poškozené ze dne 2. 9. 2020 (bod 15 rozsudku) i námitky spočívající ve "dvojím" sdělení obvinění pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 16 rozsudku).
19. Brojí-li stěžovatel proti skutkovým závěrům okresního soudu, pak i těmito námitkami se krajský soud podrobně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že okresní soud nepochybil, pokud své závěry založil na usvědčující logické a věcně přesvědčivé výpovědi poškozené, která v rámci přípravného řízení podrobným způsobem popsala nejen způsob seznámení se stěžovatelem, ale i charakter a vývoj jejich vztahu, který považovala za přátelský až do násilného jednání stěžovatele, podrobně popsaného ve výroku rozhodnutí okresního soudu. Výpověď poškozené je pak v souladu s dalšími provedenými důkazy (odborným vyjádřením z odvětví biologie a genetiky, znaleckými posudky, protokolem o ohledání těla poškozené, lékařskými zprávami, výpověďmi svědků). Protože již okresní soud se velmi precizně vypořádal se všemi okolnostmi případu a pečlivým způsobem zhodnotil provedené důkazy a krajský soud se s takovým hodnocením plně ztotožnil, není s tím v rozporu, jestliže krajský soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
20. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který mimo jiné řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů; v otázce trestní odpovědnosti stěžovatele však neshledal žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí, byť stěžovatel vyslovuje opačný názor.
21. Byť Nejvyšší soud řešil stěžovatelem namítaná procesní pochybení a nad rámec rozhodnutí soudů obou stupňů se zabýval i další argumentací, uplatněnou v ústavní stížnosti, stěžovatel proti jeho rozhodnutí žádné konkrétní námitky nevznáší. Pokud tak Nejvyšší soud podrobně přezkoumal procesní postup realizovaný ve věci a vyplývající z příslušného spisového materiálu, včetně procesní účinnosti výpovědi poškozené a dodržení pravidel spravedlivého procesu, Ústavní soud neshledal důvod, aby jeho řádně odůvodněné závěry, odkazující na příslušná ustanovení tr. řádu i judikaturu Ústavního soudu, jakkoliv zpochybňoval, a plně na ně odkazuje (viz body 30 až 38 usnesení Nejvyššího soudu). Pouze doplňuje, že důkaz výpovědí poškozené v částech týkajících se skutkového děje posuzovaného jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku, nebyl jediným důkazem (deliktní jednání stěžovatele bylo dále prokázáno výpověďmi dalších svědků, znaleckými posudky a výpověďmi znalců, fotodokumentací, lékařskými zprávami , prohlídkou těla poškozené, prohlídkou vozidla stěžovatele), přičemž je nutné zohlednit, že tento trestný čin byl spáchán v rámci širšího kontaktu stěžovatele s poškozenou, při kterém ji nutil do aktivit, s nimiž zcela zřetelně nesouhlasila, ale z důvodu násilí a pohrůžky násilí ze strany stěžovatele se podvolila. Do tohoto rámce vymezeného dvěma trestnými činy znásilnění podle §185 tr. zákoníku, prokázanými kontradiktorně provedenou výpovědí poškozené a dalšími důkazy, logicky zapadá i jinak objektivně zjištěný převoz poškozené stěžovatelem jeho vozidlem z J. do K., k němuž by jinak dobrovolně nepřistoupila, když tak nepochybně učinila jen v rámci nepřípustného tlaku stěžovatele.
22. Nemůže obstát ani další námitka stěžovatele, že státní zástupce JUDr. Pavel Kejzlar byl nezákonně v řízení před soudem v roli žalobce, neboť podle zjištění Nejvyššího soudu trestní stíhání stěžovatele nezahajoval, jak tvrdí stěžovatel, když předmětná usnesení o zahájení trestního stíhání vydal policejní orgán, konkrétně komisaři Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kladno, Oddělení obecné kriminality. O stížnosti pak rozhodl jmenovaný státní zástupce, k čemuž byl jako dozorový státní zástupce oprávněn a současně povinen. To však neznamená, že by tento dozorový státní zástupce nemohl podat na stěžovatele obžalobu.
23. Blíže neodůvodněnou heslovitou námitkou, podle níž bylo trestní stíhání nezákonné i proto, že trestní řízení bylo původně řešeno jako celek, se Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu důvodně nezabýval, neboť z ní nebylo zřejmé, v čem konkrétně stěžovatel spatřuje nezákonnost svého trestního stíhání. Nejvyššímu soudu, stejně jako soudu Ústavnímu, nepřísluší jakkoliv domýšlet či dotvářet, případně nahrazovat dovolací (stížnostní) argumentaci stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 452/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel až v ústavní stížnosti tuto námitku konkretizuje, byť opět nesrozumitelným způsobem, přičemž vznáší i další námitky, které v řízení před soudy řádně neuplatnil (ani netvrdí, že by je uplatnil, aniž by se s nimi soudy vypořádaly). Tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, však nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], a není proto možné se jimi meritorně zabývat.
24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími soudů byla porušena jakákoliv ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu