ECLI:CZ:US:2022:3.US.186.22.1
sp. zn. III. ÚS 186/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného advokátkou Mgr. Martinou Vévodovou, sídlem tř. Spojenců 689/3, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 7 Tdo 1216/2021-1351, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 46 T 24/2020 ze dne 30. 3. 2021 uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry. Usnesením č. j. 44 To 192/2021-1318 ze dne 22. 7. 2021 Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že se trestní stíhání stěžovatele z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. b), písm. c) trestního řádu zastavuje. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením k dovolání nejvyššího státního zástupce usnesení městského soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle Nejvyššího soudu nebyly pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. b), písm. c) trestního řádu splněny podmínky.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud přijal takový výklad trestního řádu, v jehož důsledku došlo k rozšíření podmínek pro zastavení trestního stíhání o podmínky další, které zákonodárce vůbec nestanovil. Tím Nejvyšší soud podle stěžovatele vybočil z mezí a zásad spravedlivého procesu, neboť nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád.
Jak je patrné, ústavní stížnost brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahujícímu pokyn, aby městský soud o věci znovu jednal a rozhodl. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip je promítnut v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a vyplývá i z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost předmětného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
Úkolem Ústavního soudu zásadně není měnit či napravovat případná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán po pravomocném skončení celé věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci.
Usnesení napadené posuzovanou ústavní stížností nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci samé, nýbrž jde o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do stádia řízení před odvolacím soudem, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto je ve světle výše uvedeného nutno učinit závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/21 ze dne 25. 3. 2021).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2022
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka