ECLI:CZ:US:2022:3.US.1873.22.1
sp. zn. III. ÚS 1873/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Metal Corporation s. r. o., se sídlem Holečkova 49, Praha 5, zastoupené Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem Jeseniova 51, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 51/2021-57 ze dne 10. 5. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"), neboť má za to, že jím byla porušena její práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 95 odst. 1 a 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozsudku NSS, stěžovatelka se u něj neúspěšně bránila proti uložení pokuty podle ustanovení §101h odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "ZDPH"), ve znění účinném do 31. 3. 2019. Bližší obsah napadeného rozhodnutí a mimořádného opatření, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
4. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž protiprávnost dosahuje míry protiústavnosti, znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, v podstatné intenzitě. Doktrína přezkumu soudních rozhodnutí Ústavním soudem, založená na principu sebeomezení, nacházela již od počátku typové skupiny vad spočívajících například v nedostatku ústavní konformity výkladu norem podústavního práva, v aplikaci nesprávně vybrané normy či ve svévolné aplikaci normy podústavního práva, při níž je právní závěr v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Judikatura Ústavního soudu postupně precizovala tyto tzv. kvalifikované vady, znamenající porušení ústavnosti, v rovině materiální i procesní. V první jde kupříkladu o nezohlednění dopadu některého základního práva či svobody na posuzovanou věc, o nepřijatelnou libovůli spočívající v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy, o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu odpovídajícího uznávanému (doktrinálnímu) pojetí právního institutu (pojmu), nebo též o interpretaci, která se ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus). Ve druhé rovině se jedná, v rámci principů (komponentů) spravedlivého procesu, například o absenci řádného, srozumitelného a logického odůvodnění rozhodnutí, o odklon obecného soudu od konstantní judikatury bez dostatečného vyložení důvodů a mnohé vady další (ke všemu viz nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, III. ÚS 269/99, Pl. ÚS 85/06, III. ÚS 3397/17 a další).
5. V posuzované věci je argumentace obsažená v ústavní stížnosti založena na třech hlavních pilířích: 1. porušení zásady zákonnosti uložením trestu mimo meze zákona a za porušení povinnosti, která nebyla stanovena zákonem; 2. porušení práva na zákonného soudce a výhrady zákona při stanovení trestných činů a trestů v důsledku absence posouzení naplnění zákonných podmínek pro správní trestání; 3. porušení práva na spravedlivý proces odmítnutím aplikovat platné a účinné právo a pominutím rozporu zákona, jehož mělo být k řešení věci použito, s ústavním pořádkem. Všechny tři uplatněné okruhy námitek jsou zjevně neopodstatněné.
6. Co se týče prvního bodu, stěžovatelka tvrdí, že §101d ZDPH ve znění účinném do 31. 12. 2017 neobsahoval dostatečně určité vymezení náležitostí kontrolního hlášení, což bylo v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 32/15 shledáno jako důvod pro konstatování rozporu tohoto ustanovení s ústavním pořádkem a jeho zrušení s účinností k datu 31. 12. 2017. Proto podle stěžovatelky absentuje v jejím jednání prvek porušení povinnosti stanovené zákonem. Jak ovšem podrobně vysvětlil v napadeném rozsudku NSS, důvodem rozporu s ústavním pořádkem nebylo konkrétní vymezení náležitostí kontrolního hlášení v době do 31. 12. 2017, nýbrž možnost zneužití zvolené legislativní konstrukce v budoucnu. Jak správně dovodil NSS, zákonné vymezení náležitostí kontrolního hlášení bylo dostatečně určité jak před 31. 12. 2017 ("předepsané údaje potřebné pro správu daně"), tak po tomto datu (taxativní výčet), a nelze tedy dovozovat, že by stěžovatelka byla postižena za nesplnění povinnosti, která nebyla stanovena zákonem. Námitky vůči zákonnosti výše pokuty jsou také zcela bezpředmětné, neboť ta byla jednoznačně stanovena v ustanovení §101h odst. 1 písm. c) ZDPH ve znění účinném do 31. 3. 2019.
7. Druhá část argumentace obsažené v ústavní stížnosti vytýká NSS, že se odklonil od ustálené judikatury správních soudů a Ústavního soudu, která vyžaduje, aby při ukládání správních sankcí byly vždy zohledněny jejich dopady ve vztahu k majetkové podstatě odpovědného subjektu a aby byla zohledněna materiální stránka protiprávního jednání. Senát NSS, který ve věci rozhodoval, měl podle stěžovatelky z tohoto důvodu postoupit věc rozšířenému senátu postupem podle §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Jak však správně konstatoval NSS, stěžovatelka pomíjí, že v posuzované situaci posouzení materiální stránky protiprávního jednání a dopadu sankce do majetkové podstaty stěžovatelky v okamžiku rozhodování správce daně bylo vyloučeno zákonem, neabsentovalo ovšem úplně, protože zohlednění těchto aspektů zákon předvídal v rámci řízení o prominutí uložené pokuty podle §101k ZDPH.
8. Ústavní soud v tomto ohledu setrvává na svém názoru vysloveném v nálezu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 32/15 odst. 77, že výše popsaný způsob "rozložení" toho, jaké skutečnosti se zkoumají při rozhodování o uložení pokuty a jaké při rozhodování o žádosti o prominutí pokuty, považuje za ústavně konformní a respektující právo na spravedlivý proces. Senát NSS v napadeném rozsudku tyto úvahy pečlivě rozvedl a nemohlo tedy jít o situaci, kdy by byl povinen věc předložit rozšířenému senátu. Stejně tak nebylo vyloučeno posouzení materiální stránky protiprávního jednání a případných dopadů sankce do majetkové sféry stěžovatelky, které by bylo možné v rámci řízení o prominutí uložené pokuty. Skutečnost, že se NSS odmítl zabývat námitkami stěžovatelky ve vztahu k naplnění materiální stránky deliktu, odůvodnil tento soud přesvědčivě v odstavci 18 napadeného rozsudku s odkazem na absenci uplatnění této námitky v řízení před Městským soudem. I tato skupina námitek je tak zjevně neopodstatněná.
9. Konečně třetí oblast námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti vytýkala NSS, že pominul rozpor zákona, který ve věci aplikoval, s ústavním pořádkem, a nepředložil věc k posouzení Ústavnímu soudu. Právní úprava kontrolního hlášení aplikovaná NSS však byla podrobena přezkumu ústavnosti v nálezu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 32/15. Jak je vysvětleno výše a rovněž velmi obsáhle zdůvodněno v rozsudku NSS, z citovaného nálezu vyplývá, že právní úprava aplikovaná ve věci stěžovatelky byla v souladu s ústavním pořádkem, a nebyly tedy dány ústavní podmínky pro předložení návrhu Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu