ECLI:CZ:US:2022:3.US.189.22.1
sp. zn. III. ÚS 189/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. R., t. č. ve věznici Rýnovice, P.O.BOX 14, Jablonec nad Nisou, právně zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021 č. j. 11 Tdo 856/2021-4275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. 53 T 2/2017, byli obvinění, mezi nimi i stěžovatel (za jednání pod body II./3 až 14 a 30 až 39), uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a stěžovatel dále i přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky ve výši 20 800 Kč. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně stran stěžovatele z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku o vině pod body II./3 až 14 a 30 až 39, dále ve výroku o trestu za skutky popsané pod body II./3 až 14 a 30 až 39, a ve výroku o zabrání věci a znovu rozhodl tak, že ho uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání desíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatelovo odvolání naopak odvolací soud zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se v daném případě nejednalo o organizovanou skupinu. Jednotliví odsouzení byli vždy v pozici samostatných odběratelů a nebyli na sobě nijak závislí. Jejich činnost nebyla nijak koordinována ke snadnější a propracovanější organizaci páchání trestné činnosti a k vyšší úspěšnosti trestné činnosti. Obdobně je tomu i při naplnění znaku "působících ve více státech". Pro použití vyšší trestní sazby dle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku musí být splněny materiální podmínky, tj. daná okolnost musí podstatně zvyšovat škodlivost jednání pro společnost. Samotná skutečnost, že k odběru pervitinu stěžovatelem docházelo v Polsku v obci Kopaczów (na samé hranici mezi Polskem a Českou republikou), nesehrála za daných skutkových okolností žádnou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení společenské škodlivosti.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
7. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
8. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se řádně zabýval všemi uplatněnými námitkami stěžovatele. Nalézací soud v dané věci podle jeho přesvědčení realizoval dokazování způsobem zcela odpovídajícím požadavkům §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, na něž jednotlivé důkazy řádně vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Své úvahy a zjištěné závěry rovněž dostatečným způsobem, tedy srozumitelně a logicky správně, rozvedl. Nejvyšší soud dále konstatoval, že skutková zjištění, jak jsou popsána ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci společně vytvářejí dostatečný podklad pro spolehlivý závěr o tom, že obvinění včetně stěžovatele svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž dovolatelé spojovali nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud v dané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Nejvyšší soud se věnoval zejména námitkám obviněných proti právní kvalifikaci jednání jejich osob jako trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy proti naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Po důkladném přezkoumání této právní kvalifikace dal Nejvyšší soud za pravdu soudu odvolacímu, že se o organizovanou skupinu skutečně jednalo a tyto své závěry také, stejně jako odvolací soud, řádně na str. 16-18 napadeného usnesení odůvodnil.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadeném rozhodnutí jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu