ECLI:CZ:US:2022:3.US.2081.22.1
sp. zn. III. ÚS 2081/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Vojenské lesy a statky ČR, s. p., IČO 000 00 205, sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 9. 2021, č. j. 14 C 86/2018-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 23 Co 391, 392/2021-197, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2022, č. j. 21 Cdo 1148/2022-210, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Kristýny Matysové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá po Ústavním soudu zrušení shora vymezených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, a to z důvodu, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva ústavně zaručená v čl. 26 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Vedlejší účastnice jako žalobkyně podala u nalézacího soudu na stěžovatele žalobu, jíž žádala, aby nalézací soud určil, že zrušení jejího pracovního poměru ze dne 23. 4. 2018 je neplatné, aby konstatoval, že se stěžovatel vůči ní dopustil nepřípustné diskriminace z důvodu těhotenství, aby mu uložil povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč, jakož i povinnost nahradit jí náklady řízení.
3. Spor mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem se zakládal na následujícím skutkovém stavu, který zjistily obecné soudy a který v zásadě ani stěžovatel, ani vedlejší účastnice nerozporovali: Vedlejší účastnice byla u stěžovatele ode dne 1. 3. 2018 zaměstnána jako lesní dělnice na základě pracovní smlouvy na dobu určitou do 30. 11. 2018 se sjednanou zkušební dobou v délce tří měsíců. Dne 11. 4. 2018 sdělila vedlejší účastnice svému vedoucímu zaměstnanci, že je těhotná, předložila mu zprávu od gynekologa a požádala o přeřazení na jinou pracovní pozici. Jelikož pro ni stěžovatel žádnou jinou odpovídající pracovní pozici neměl, jeho vedoucí zaměstnanec informoval o této skutečnosti personalistku, uložil vedlejší účastnici od 11. 4. 2018 práci nevykonávat pro překážku v práci na straně zaměstnavatele a vyslal ji na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku. Zdravotní posudek ze dne 17. 4. 2018 obsahoval závěr, že vedlejší účastnice ztratila zdravotní způsobilost k výkonu práce, aniž by ve stejnopisu odevzdaném zaměstnavateli byl uveden důvod, jímž byla podle lékařky, která vyšetření provedla, výlučně gravidita vedlejší účastnice. Dne 23. 4. 2018 stěžovatel zrušil bez udání důvodu pracovní poměr s vedlejší účastnicí dle §66 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), a to zastoupen jiným vedoucím zaměstnancem, který o těhotenství vedlejší účastnice nevěděl.
4. Spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí spočíval mimo jiné v tom, že vedlejší účastnice považovala zrušení pracovního poměru stěžovatelem za neplatné z důvodu diskriminace na základě těhotenství a prosazovala takový výklad zákoníku práce, který by čl. 10 odst. 1 směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) zakazující výpověď těhotné zaměstnankyni vztahoval i na případy zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Vedlejší účastnice měla za to, že jediným důvodem výpovědi bylo její těhotenství, o němž stěžovatel věděl. Stěžovatel naopak prosazoval názor, že ke zrušení pracovního poměru přistoupil toliko na základě lékařského posudku konstatujícího nezpůsobilost vedlejší účastnice k výkonu práce a že o jejím těhotenství nevěděl.
5. O žalobě nejprve rozhodl nalézací soud rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 14 C 86/2018-76, tak, že ji v plném rozsahu zamítl a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
6. K odvolání vedlejší účastnice odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 23 Co 381/2019-101, potvrdil tento rozsudek v části zamítající žalobu a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů tak, že stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal a rovněž nepřiznal stěžovateli ani náhradu nákladů odvolacího řízení.
7. Na podkladě dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 21 Cdo 2410/2020-138, oba tyto rozsudky zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud připustil, že zrušení pracovního poměru podle §66 odst. 1 zákoníku práce je sice možné i v ochranné době podle §53 odst. 1 zákoníku práce, což ovšem neznamená, že by nemuselo být poměřováno z hlediska diskriminace a rovného zacházení dle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů, a §16 odst. 2 zákoníku práce zakazujícím diskriminaci v pracovněprávních vztazích. Pracovní poměr lze tak ve zkušební době zrušit i těhotné zaměstnankyni, ovšem jen tehdy, nesouvisí-li důvod zrušení s jejím těhotenstvím. Jelikož v nynější věci byla důvodem zrušení zdravotní nezpůsobilost vedlejší účastnice založená toliko právě jejím těhotenstvím, byl podle Nejvyššího soudu názor nalézacího soudu, že se stěžovatel vůči vedlejší účastnici nedopustil nepřípustné diskriminace, nesprávným právním posouzením. Ani jedno z rozhodnutí obecných soudů uvedených v tomto odstavci stěžovatel předmětem řízení před Ústavním soudem neučinil.
8. Po novém projednání věci bez doplnění skutkových tvrzení či důkazních návrhů za stejného skutkového stavu nalézací soud žalobě napadeným rozsudkem vyhověl v plném rozsahu. V odůvodnění uvedl, že na podkladě zjištěného skutkového stavu bylo jediným důvodem pro zrušení pracovního poměru těhotenství vedlejší účastnice, a proto odkázal na právní názor Nejvyššího soudu, který byl pro něj závazný.
9. K odvolání stěžovatele odvolací soud napadeným rozsudkem ze stejného důvodu rozsudek nalézacího soudu potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. V odůvodnění konstatoval, že při nezměněném skutkovém stavu není při závazném právním názoru Nejvyššího soudu žádný prostor pro jiné právní posouzení věci a toliko uvedl na pravou míru právní normy, o něž se nároky vedlejší účastnice opíraly.
10. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), pro nepřípustnost ve smyslu §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel v dovolání toliko polemizuje se správně zjištěným skutkovým stavem, což přípustnost dovolání nezakládá, že stěžovatelův odkaz na usnesení sp. zn. III. ÚS 1650/09 ze dne 27. 8. 2009 je nepřípadný, neboť v něm Ústavní soud ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2195/2008, připustil, že zdravotní stav je způsobilým důvodem nepřípustné diskriminace i v situaci, kdy má jinak zaměstnavatel volnost při skončení pracovního poměru ve zkušební době. Rovněž doplnil, že stěžovatelovo tvrzení, že o těhotenství vedlejší účastnice nevěděl, neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, podle nějž vedlejší účastnice o této skutečnosti informovala svého vedoucího zaměstnance i personalistku. Na námitku, že i kdyby o těhotenství věděl, nemohl by nechat vedlejší účastnici provádět práce, které by ji zdravotně ohrožovaly, Nejvyšší soud stručně odpověděl, že zaměstnavateli vzniká pouze povinnost zabránit výkonu takové práce těhotné zaměstnankyně po přechodnou dobu, aniž by bylo nutno s ní ukončovat pracovní poměr.
III. Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkový stav a procesní vývoj, následně označuje vady napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v nichž spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv. Těmito vadami jsou: 1) deformace skutkových zjištění Nejvyšším soudem; 2) nepřihlédnutí k tomu, že stěžovatel o těhotenství nevěděl; 3) absence diskriminačního úmyslu; 4) nesprávná aplikace antidiskriminačního zákona; 5) nedostatek vhodné práce pro vedlejší účastnici; 6) nesprávná interpretace právních závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 1650/09. Jádra jednotlivých námitek spočívají v následujícím:
12. Ad 1) stěžovatel míní, že nalézací ani odvolací soud neučinily skutkové zjištění, že jediným důvodem rozvázání pracovního poměru bylo těhotenství vedlejší účastnice, jak tvrdí Nejvyšší soud. Ve skutečnosti nalézací soud a odvolací soudy zjistily, že pracovní poměr byl rozvázán bez udání důvodu; osoba jednající v zastoupení stěžovatele o těhotenství nevěděla a lékařský posudek konstatoval pouze nezpůsobilost k výkonu práce a o těhotenství se nezmiňoval.
13. Ad 2) má stěžovatel za to, že nemohl jednat diskriminačně, když mu vedlejší účastnice formálně a prokazatelně údajný diskriminační důvod nedoložila. Stěžovatel se o jeho existenci dozvěděl až v rámci nalézacího řízení, přičemž neformální informaci sdělenou některému ze zaměstnanců stěžovatele za takové doložení považovat nelze. Jelikož je těhotenství citlivým osobním údajem, neměl ani stěžovatel jakoukoliv možnost je zjistit z vlastní iniciativy.
14. Ad 3) stěžovatel namítá, že situace zrušení pracovního poměru z důvodu těhotenství a situace zrušení pracovního poměru z důvodu zdravotní nezpůsobilosti, i kdyby bylo těhotenství její příčinou, nejsou identické. K diskriminaci nemůže dojít, absentuje-li diskriminační úmysl, přičemž stěžovatel, který o těhotenství vedlejší účastnice nevěděl, by postupoval stejně u kterékoliv jiné osoby, která by z jakéhokoliv důvodu pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu sjednaného druhu práce. Nemohlo jít ani o tzv. nepřímou diskriminaci, neboť zrušení pracovního poměru plnilo legitimní cíl a prostředky k jeho dosažení byly přiměřené a nezbytné dle §6 odst. 1 antidiskriminačního zákona. K tomu se stěžovatel dovolává závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1844/2020. Dle stěžovatele vykazuje omezení výkonu práce těhotné zaměstnankyně a zdravotně postiženého zaměstnance řadu podobností, a tedy je na místě analogické posuzování.
15. Ad 4) se stěžovatel dovolává §6 odst. 3 antidiskriminačního zákona, z nějž podle jeho názoru vyplývá, že pro odlišné zacházení byl v jeho případě dán věcný důvod, neboť stěžovatel by nemohl vedlejší účastnici nechat vykonávat manuálně náročné práce lesní dělnice, při jejichž výkonu by vedlejší účastnice přicházela do styku s chemikáliemi, který by pro ni vzhledem k její graviditě byl nebezpečný.
16. Ad 5) stěžovatel poukazuje na to, že neměl pro vedlejší účastnici žádnou vhodnou práci v rámci sjednaného druhu práce ani jinou vhodnou práci, na kterou by ji mohl převést.
17. Ad 6) stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1650/09 (sic! jde o usnesení - pozn. Ústavního soudu), z nějž rozsáhle cituje a v němž spatřuje oporu pro názor, že zaměstnavatel je oprávněn ukončit pracovní poměr ve zkušební době s osobou nemající zdravotní způsobilost ke sjednanému druhu práce, přičemž má za to, že tento názor se má analogicky uplatnit i na těhotnou zaměstnankyni.
IV. Posouzení Ústavním soudem
18. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
19. Ústavní soud dospěl po prostudování stěžovatelovy argumentace, napadených rozhodnutí a dalších příloh ústavní stížnosti bez potřeby si obstarávat ve věci další podklady k závěru, že ústavní stížnost postrádá relevanci. Stěžovatel nepředkládá v ústavní stížnosti nic, s čím by se již důkladně nevypořádaly obecné soudy, jejichž napadená rozhodnutí nevybočují z mantinelů vytyčených ústavním pořádkem. Stěžovatelovou snahou je tak dosáhnout nového posouzení stanovisek, která zastával již v řízení před obecnými soudy, Ústavním soudem bez ohledu na průběh a výsledek řízení před nimi. Jak již však bylo popsáno výše, to se neslučuje s úlohou Ústavního soudu v moci soudní. Jednotlivé námitky pak Ústavní soud vypořádává následovně:
20. Námitky 1), 2) a 3) vychází zjevně z jiného, stěžovatelem preferovaného, skutkového stavu, než z jakého vycházely při vydání napadených rozhodnutí obecné soudy. Ústavní soud předesílá, že před vydáním napadených rozhodnutí strany nedoplnily svá skutková tvrzení, neproběhlo žádné dokazování, a naopak explicitně obecné soudy vycházely ze skutkového stavu zjištěného v předchozím průběhu řízení před nalézacím soudem před vydáním jeho rozsudku popsaného výše v bodě 5. (srov. k tomu bod 6. napadeného rozsudku nalézacího soudu, bod 12. napadeného rozsudku odvolacího soudu a s. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Od vydání tohoto rozsudku k žádné revizi skutkových zjištění nedošlo. Stěžovatel přitom předmětem ústavní stížnosti tento rozsudek ani na něj navazující rozhodnutí o opravných prostředcích odvolacího soudu a Nejvyššího soudu nečiní, čímž Ústavnímu soudu znemožnil přezkum ústavní konformity procesu ustalování skutkového stavu, z nějž obecné soudy při vydávání svých napadených rozhodnutí vyšly.
21. Vadu neústavnosti by tak mohl Ústavní soud shledat pouze tehdy, kdyby původně zjištěný a touto ústavní stížností nedotčený skutkový stav byl při vydání některého z nyní napadených rozhodnutí výslovně či i jen mlčky obecnými soudy změněn, doplněn či jinak deformován. Tak tomu však nebylo. Skutkové zjištění, že jediným důvodem pro závěr o zdravotní nezpůsobilosti vedlejší účastnice bylo její těhotenství, učinily obecné soudy z výpovědi lékařky, která daný posudek vypracovala, a stěžovatel jeho pravdivost nijak nezpochybňuje. Tvrdí pouze, že ve verzi předmětného posudku, který mu lékařka odevzdala, nebylo těhotenství stěžovatelky nijak zmíněno, a z toho dovozuje, že nemohl vědět o tom, že vedlejší účastnice je těhotná a že její těhotenství je výlučnou příčinou její zdravotní nezpůsobilosti k výkonu práce.
22. Tento stěžovatelův názor však vychází ze stěžovatelova předpokladu, že o těhotenství vedlejší účastnice vůbec nevěděl. Tento předpoklad však zcela jednoznačně vyvrátil nalézací soud, neboť zaměstnanci stěžovatele - vedoucí zaměstnanec vedlejší účastnice a personalistka - při výslechu výslovně potvrdili, že o svém těhotenství je vedlejší účastnice zpravila, přičemž vedoucí zaměstnanec dokonce uvedl, že mu ukázala i lékařskou gynekologickou zprávu. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení v reakci na námitku stěžovatele, že o těhotenství vedlejší účastnice nemohl vědět, tento způsob sdělení těhotenství zaměstnavateli aproboval.
23. Předkládá-li tedy nyní Ústavnímu soudu stěžovatel tezi, že tímto způsobem nemohla vedlejší účastnice dosáhnout účinku řádného informování zaměstnavatele o svém těhotenství, pak Ústavní soud připomíná, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
24. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
25. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
26. Právní názor Nejvyššího soudu, že sdělení informace o těhotenství zaměstnankyně spolu s předložením lékařské zprávy nadřízenému zakládá právní účinky sdělení této informace stěžovateli jako zaměstnavateli, v žádném případě nelze podřadit pod žádnou z těchto typových vad, které obecně mohou založit důvod k intervenci Ústavního soudu proti určitému právnímu názoru obecných soudů týkajícímu se podústavního práva. Za těchto okolností jsou námitky 1) až 3) zjevně nepodložené.
27. Argument, že stěžovatel věděl pouze o zdravotní nezpůsobilosti vedlejší účastnice, nikoliv však o jejím těhotenství, trpí vnitřní kontradikcí, jestliže ji vyslal na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku, kterou byla tato nezpůsobilost zjištěna, pouze z důvodu jejího oznámení svého těhotenství vedoucímu zaměstnanci. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí žádný jiný důvod, který by k vyslání na tuto mimořádnou prohlídku vedl a ani netvrdí, že by takový důvod uváděl v řízení před obecnými soudy, ale tyto se s ním nijak nevypořádaly.
28. Stejně tak nemůže obstát ani argument, že stěžovateli jakožto zaměstnavateli nelze přičítat povědomost o těhotenství vedlejší účastnice, neměl-li ji ten vedoucí zaměstnanec, který podepisoval předmětné zrušení pracovního poměru ve zkušební době, ale pouze přímý nadřízený vedlejší účastnice a personalistka. Dle nezpochybnitelných skutkových zjištění obecných soudů vedlejší účastnice oznámila své těhotenství vedoucímu zaměstnanci, který přijetí této informace neodmítl ani vedlejší účastnici neupozornil, jak má správně postupovat, chce-li zaměstnavatele o svém stavu řádně informovat, ale realizoval další kroky zcela logicky a racionálně na takové sdělení navazující.
29. Vedlejší účastnice přitom nemohla mít pochybnosti, že stěžovatel jako její zaměstnavatel tuto informaci akceptoval, když ji následně v této věci kontaktovala personalistka a když byla zaměstnavatelem vyslána na mimořádnou pracovnělékařskou prohlídku, jejíž potřeba byla vyvolána právě tímto oznámením. Ad absurdum by totiž mohl stěžovatel namítat, že i kdyby vedlejší účastnice zaslala takové oznámení stěžovateli písemně s dodejkou, jeho příslušný orgán přesto nemohl být informován, protože v takovém případě se oznámení dostalo s jistotou pouze k pracovnici přijímající poštu, avšak vedlejší účastnice nemohla mít záruku, že se dostane rovněž k příslušnému orgánu zaměstnavatele.
30. Takový výklad by byl nelogický. Ani sám stěžovatel netvrdí, že by zákoník práce vyžadoval pod sankcí neúčinnosti pro oznámení těhotenství zaměstnankyní písemnou formu či specifický způsob doručení, pouze obecně konstatuje, že vedlejší účastnice měla učinit oznámení "formálně". Bez bližšího odkazu na konkrétní ustanovení právního řádu, z nějž by takováto povinnost vyplývala, nemůže považovat Ústavní soud tuto námitku za přesvědčivou, ostatně vedoucí zaměstnanec vedlejší účastnice nalézacímu soudu potvrdil, že mu předložila o svém těhotenství lékařskou zprávu, kterou nepochybně lze považovat za písemnost, přičemž takovýto způsob doručení písemnosti §337 zákoníku práce nevylučuje.
31. Lze doplnit, že nezvolila-li vedlejší účastnice pro oznámení svého těhotenství formu písemného právního dokumentu, k němuž by tuto lékařskou zprávu přiložila, a který by zaslala způsobem potvrzujícím přijetí stěžovateli na adresu jeho sídla, vystavila se tak toliko riziku neunesení důkazního břemene, že takové oznámení učinila, nikoliv riziku nevyvolání účinků tohoto sdělení u stěžovatele. Učinění tohoto sdělení pak obecné soudy vzaly za spolehlivě prokázané, tedy toto riziko se v nynějším případě nijak nematerializovalo.
32. Námitkami 4), 5) a 6) se Ústavní soud podrobně zabývat nemohl. Stěžovatel jimi pouze stručně opakuje své argumenty předložené již obecným soudům, které se s nimi v odůvodnění napadených rozhodnutí již vypořádaly (viz zejména s. 2 a 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), a nijak na toto vypořádání nereaguje, nepolemizuje s nimi a nestaví proti nim jiné, přesvědčivěji odůvodněné závěry. Pouhou strohou poznámku, že určité právní názory Ústavního soudu týkající se posuzování diskriminace na základě zdravotního stavu, které navíc Nejvyšší soud vzal v potaz a výslovně se jimi zabýval, je dle názoru stěžovatele na místě nyní uplatnit analogicky, takovou persuasivní polemiku nepředstavují.
33. Měl-li by se jimi Ústavní soud zabývat blíže, musel by obdobně jako u námitek 1) až 3) ignorovat, k čemu dospěly obecné soudy, dotvořit za stěžovatele jeho argumentaci a sám následně dospět k vlastnímu závěru, jímž by nahrazoval napadená rozhodnutí. Ani k tomu však Ústavní soud povolán není. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že se všemi námitkami 4) až 6) obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly, ke zvoleným řešením podaly důvody, a pouhé stěžovatelovo setrvávání na stanoviscích, která k nim sám zaujal na začátku sporu, bez kvalifikované polemiky se stanovisky, která zaujaly obecné soudy, žádnou vadu neústavnosti napadených rozhodnutí založit nemohlo.
V. Závěr
34. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní ochranu či práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost. Žádné flagrantní porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu