ECLI:CZ:US:2022:3.US.215.22.1
sp. zn. III. ÚS 215/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 6. 2021, č. j. 4 T 43/2018-204, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2021, č. j. 6 To 282/2021-213, za účasti Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel na Ústavním soudu domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") specifikovaných výše v záhlaví, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 4 T 43/2018-71, uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť, stručně řečeno, dne 5. 3. 2018 v Opavě řídil osobní motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, kdy podle orientační dechové zkoušky mu bylo naměřeno nejprve 1,18 g/kg alkoholu v krvi a následně 1,26 g/kg alkoholu v krvi, přičemž krevní zkoušce se stěžovatel odmítl podrobit. Za tento čin byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb po 300 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce tří měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu osmnácti měsíců. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal, avšak jeho odvolání zamítl krajský soud usnesením ze dne 5. 12. 2018, č. j. 6 To 348/2018-113. Toto usnesení stěžovatel napadl dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 16. 4. 2019, č. j. 8 Tdo 398/2019-143. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel ústavní stížností, již odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 2334/19 ze dne 6. 8. 2019.
3. Dne 9. 1. 2020 podal stěžovatel k okresnímu soudu návrh na povolení obnovy řízení, k němuž přiložil nový důkaz - znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Napadeným usnesením okresní soud tento návrh dle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zamítl. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, již však zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) krajský soud svým napadeným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nejprve popisuje předchozí procesní průběh ve věci, původní skutkový stav, své výhrady proti původním rozhodnutím, v nichž dle jeho názoru obecné soudy akceptovaly skutečnost, že policisté od výsledku dechové zkoušky neodečetli tzv. toleranční hodnoty a nerespektovali Metodiku Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-0ST a pracovní postup č. 114-MP-C008-08 Českého metrologického institutu - Metodika měření alkoholu v krvi pro analyzátory alkoholu v dechu. Následně stěžovatel v ústavní stížnosti přednáší některé závěry znaleckého posudku. Podle něj s jistotou koncentrace alkoholu v krvi stěžovatele v době jízdy a kontroly nepřekročila 1 g/kg. Stěžovatel tedy předložil nový důkaz, který získal až po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku, který by mohl vést k jinému, příznivějšímu rozhodnutí o vině.
5. Dále stěžovatel přibližuje obsah napadených rozhodnutí a konečně proti nim vznáší vlastní argumentaci, v níž namítá, že krajský soud nahradil faktickou odbornou informaci svým právním názorem, když uvedl, že uvedená metodika není pro soudy v trestním řízení dle judikatury Nejvyššího soudu závazná. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že ve správním soudnictví tato metodika závazná je, a kdyby se odmítl podrobit dechové zkoušce, byl by pravděpodobně uznán vinným jen z přestupku, nikoliv však z trestného činu. Odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření tak dle jeho názoru měly obecné soudy zohlednit toliko ve výši ukládaného trestu, nikoliv v kvalifikaci jednání jako trestného činu místo přestupku.
IV. Posouzení Ústavním soudem
6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout své ustálené judikaturní závěry, podle nichž důvodem pro obnovu řízení automaticky není jakákoliv nová skutečnost či nový důkaz [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) či sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)]. Soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení je povinen nové skutečnosti či důkazy hodnotit referenčním kritériem skutkového stavu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a posoudit, zda je vůbec nová skutečnost či důkaz způsobilá tento skutkový stav narušit. Dospěje-li pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů k závěru, že tomu tak není, a tento svůj závěr řádně odůvodní, Ústavní soud proti němu zásadně nijak zasahovat nemůže. I v tomto typu řízení platí totiž pro orgány činné v trestním řízení základní zásady dokazování, zejména bezprostřednosti a ústnosti a volného hodnocení důkazů, stejně jako v něm platí povinnost zachování kontradiktorního charakteru dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)].
8. Proto i Ústavní soud musí při přezkumu dokazování v řízení o obnově řízení projevit stejnou zdrženlivost, jakou vynakládá v případě dokazování v hlavním líčení. Pokud tak soud z důkazů vyvodí své skutkové závěry v souladu s pravidly logiky a kontextem věci [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], nenáleží Ústavnímu soudu nijak s těmito závěry polemizovat, a to ani tehdy, pakliže by s nimi sám nesouhlasil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, (N 5/1 SbNU 41)]. Po obecných soudech rovněž nelze vyžadovat, aby považovaly za důkazy či skutečnosti, které by mohly vést ke změně pravomocného rozhodnutí ve věci samé, skutečnosti či důkazy hypotetické či zjevně pochybné [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 (253/2020 Sb.)].
9. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelův návrh na obnovu řízení se sice formálně opírá o nový důkaz, který v době původního trestního řízení vedeného proti němu neexistoval, avšak tento důkaz není jakkoliv způsobilý odůvodnit změnu skutkového stavu, k němuž původně obecné soudy dospěly, nota bene způsobem, který Ústavní soud akceptoval i z ústavněprávního hlediska. Předmětný znalecký posudek totiž po skutkové stránce nepřináší naprosto nic nového. Za nový důkaz jej právě z tohoto důvodu nepovažovaly ani obecné soudy, což i řádně odůvodnily (viz výslovně bod 6. napadeného usnesení okresního soudu a bod 4. napadeného usnesení krajského soudu).
10. Obecným soudům byla existence předmětné metodiky již v původním řízení známa, což připouští v ústavní stížnosti i sám stěžovatel, jen ji obecné soudy vůči němu neaplikovaly s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Ostatně touto otázkou (zda a co se má z naměřené hodnoty odečítat) se zabývaly obecné soudy již v původním řízení a podrobně se jí věnoval i Ústavní soud (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2334/19 ze dne 6. 8. 2019, body 10. až 12.). Na svém názoru tam vysloveném nemá Ústavní soud důvodu ničeho změnit ani na podkladě nynější ústavní stížnosti.
11. Stěžovatel kromě toho nepřistupuje ke znaleckému posudku jako k důkazu, ale spíše k důvodu pro změnu právního názoru. Nejde mu totiž o provádění dokazování, ale o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, spočívající v právním názoru na otázku, zda od naměřeného výsledku má, nebo nemá být odečtena tzv. toleranční hodnota. Sám stěžovatel tuto skutečnost nepřímo svou vlastní argumentací přiznává, neboť se dovolává rozdílné praxe v přístupu k této otázce mezi trestními a správními soudy, jakož i jím pociťované nespravedlnosti jejích dopadů na právní kvalifikaci skutku. To neodpovídá námitkám skutkovým, ale právním.
12. K řešení právních otázek však institut obnovy řízení v trestním řízení neslouží [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 3 Tz 82/2001, publ. jako Rt 13/2002 SbSRS; či přiměřeně usnesení sp. zn. II. ÚS 111/98 ze dne 7. 5. 1998 (U 40/11 SbNU 315), či nález sp. zn. II. ÚS 2546/18 ze dne 2. 10. 2018 (N 163/91 SbNU 43), vydané v civilních věcech; či ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3384; nebo KOCINA, J. In: FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. K §278. Citování dle: ASPI (právní informační systém), bod 6.].
13. Ve smyslu shora nastíněných východisek tak nelze uzavřít, že by obecné soudy zatížily svá rozhodnutí vadou protiústavnosti tím, že stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení nevyhověly.
V. Závěr
14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení jeho ústavně zaručeného základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu