ECLI:CZ:US:2022:3.US.2264.22.1
sp. zn. III. ÚS 2264/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ONTEX CZ s. r. o., sídlem Vesecko 491, Daliměřice, Turnov, zastoupené Mgr. Vojtěchem Chloupkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1 - Staré Město, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2022 č. j. 3 Cmo 17/2022-212 a ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 3 Cmo 167/2021-122 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2022 č. j. 2 Nc 1027/2021-130 a ze dne 13. července 2021 č. j. 2 Nc 1027/2021-61, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Drylock Technologies NV, sídlem Spinnerijstraat 12, Zele, Belgické království, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a povinnost poskytnout rychlou a účinnou ochranu práv účastníkům řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním usnesením ze dne 13. 7. 2021 č. j. 2 Nc 1027/2021-61 částečně vyhověl návrhu vedlejší účastnice řízení (navrhovatelky) a nařídil předběžné opatření, jímž stěžovatelce (odpůrkyni) uložil povinnost zdržet se výroby, nabízení a prodeje v České republice, jakož i vývozu dětských plenek s označením DADA Extra Care a DADA, jejichž obal odpovídá vyobrazením znázorněným ve výroku II. tohoto usnesení. Další návrhy vedlejší účastnice řízení na nařízení předběžného opatření, které měly obsahovat povinnost zdržet se výroby, nabízení a prodeje v České republice, jakož i vývozu dětských plenek, jejichž obal obsahuje vyobrazení znázorněné ve výroku III. a povinnost zdržet se výroby, nabízení a prodeje v České republice, jakož i vývozu dětských plenek nesoucích označení DADA, které obsahují netkaný materiál pojený pod tryskou o gramáži alespoň 15 g/m2 (výrok IV.), zamítl a uložil jí, aby do 30 dnů podala žalobu ve věci samé (výrok V.).
3. K odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice řízení Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 10. 11. 2021 č. j. 3 Cmo 167/2021-122 usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Podle názoru vrchního soudu rozhodnutí městského soudu nekorespondovalo s tím, co vedlejší účastnice řízení tvrdila v návrhu na nařízení předběžného opatření. Současně z odůvodnění nebylo možné seznat, jak uložená povinnost zdržet se dispozic s výše uvedenými výrobky odpovídá účelu navrhovaného předběžného opatření.
4. Městský soud postupoval v intencích závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí vrchního soudu a v pořadí druhým usnesením ze dne 7. 1. 2022 č. j. 2 Nc 1027/2021-130 částečně vyhověl návrhu vedlejší účastnice řízení a stěžovatelce uložil povinnost zdržet se výroby, nabízení a prodeje v České republice, jakož i vývozu dětských plenek nesoucích označení DADA, které obsahují netkaný materiál pojený pod tryskou o gramáži alespoň 15 g/m2 a jejichž obal obsahuje vyobrazení znázorněné ve výroku I. (v pořadí prvním usnesení městského soudu šlo v podstatě o zamítavé výroky III. a IV.). Naopak návrh vedlejší účastnice řízení na nařízení předběžného opatření, které mělo obsahovat povinnost zdržet se výroby, nabízení a prodeje v České republice, jakož i vývozu dětských plenek s označením DADA Extra Care a DADA, jejichž obal odpovídá vyobrazením znázorněným ve výroku II. usnesení (v pořadí prvním usnesení městského soudu šlo v podstatě o vyhovující výroky I. a II.) zamítl.
5. K následným odvoláním stěžovatelky a vedlejší účastnice řízení vrchní soud v pořadí druhým usnesením ze dne 31. 5. 2022 č. j. 3 Cmo 17/2022-212 usnesení městského soudu potvrdil. Námitky stěžovatelky považoval za nedůvodné. S poukazem na charakter předběžného opatření a jeho dočasnost se ztotožnil se závěrem městského soudu, který vycházel z právního názoru obsaženého v předchozím zrušovacím usnesení vrchního soudu, že byly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření v podobě rozhodnuté městským soudem. Zdůraznil, že při nařízení předběžného opatření se zásadně vychází z tvrzení navrhovatele (v dané věci tedy vedlejší účastnice řízení), přičemž je třeba pouze posoudit, do jaké míry lze mít tato tvrzení za osvědčená, aby bylo možno předběžné opatření nařídit. Konstatoval, že předložený znalecký posudek, který osvědčoval hrozící újmu vedlejší účastnici řízení, lze podrobně hodnotit až v řízení ve věci samé. Pro případné zrušení předběžného opatření nepostačuje námitka stěžovatelky, že tvrzení obsažená v návrhu na vydání předběžného opatření nejsou relevantní.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se obecně zamýšlí nad institutem předběžného opatření, přičemž zdůrazňuje, že rozhodování o něm v českých poměrech neodpovídá evropským standardům (zejména z důvodu jeho nařízení bez slyšení protistrany). Obecným soudům vytýká, že nepřihlédly k jejím námitkám, ačkoliv je měly k dispozici, a v důsledku jejich přehlédnutí založily svá rozhodnutí na nepravdivém skutkovém základu, resp. smyšlených tvrzeních vedlejší účastnice řízení, a nařídily předběžné opatření v nepřiměřeném rozsahu, který výrazně přesahuje patent, jehož držitelem je vedlejší účastnice řízení. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 [N 8/56 SbNU 69 (č. 48/2010 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], který zdůrazňuje zásadu rovnosti stran spočívající v možnosti uplatňovat námitky i v řízení o předběžném opatření. Věnuje se taktéž obdobné věci, kdy návrhu vedlejší účastnice řízení na vydání předběžného opatření nebylo vyhověno a závěry obecných soudů obstály i v ústavněprávním přezkumu (srov. usnesení ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. III. ÚS 2834/21). Dále poukazuje na to, že v důsledku pochybení soudů obou stupňů trvalo řízení o předběžném opatření téměř jeden rok a omezení v něm stanovené bude trvat ještě delší dobu. Obecné soudy podle stěžovatelky rovněž porušily zásadu předvídatelnosti, když rozhodly odchylně od čtyř dalších skutkově a právně podobných případů ve věci návrhů vedlejší účastnice řízení, aniž by tuto odchylku transparentně odůvodnily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s nařízením předběžného opatření, které podle jejího názoru přesahuje míru patentové ochrany k výrobkům, na něž se tato ochrana vztahuje.
10. Ústavní soud úvodem považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
11. Co se týče předběžných opatření, Ústavní soud ve své konstantní judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, čehož si je stěžovatelka vědoma, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Ústavní soud se zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Žádný exces Ústavní soud v napadených rozhodnutích však neshledal.
12. S ohledem na výše zmiňovaný omezený přezkum předběžných opatření je možno konstatovat, že nařízené předběžné opatření má zákonný podklad, bylo řádně vydáno i přezkoumáno k tomu příslušnými orgány a není svévolné. Odůvodnění rozhodnutí o nařízení předběžného opatření je (s ohledem na jeho charakter) dostatečně pečlivé a vyčerpávající. Městský soud se zabýval splněním zákonných předpokladů pro nařízení vedlejší účastnicí řízení navrhovaného předběžného opatření, uvedl, na základě čeho považuje tvrzení vedlejší účastnice řízení za osvědčená (zejména laboratorní zprávou institutu CENTEXBEL a znaleckým posudkem znalce Ing. Jiřího Jurčičky). Rovněž uvedl, jaká újma by hrozila vedlejší účastnici řízení. Vrchní soud pak následně vypořádal námitky stěžovatelky (i vedlejší účastnice řízení). Stěžovatelkou tvrzené ekonomické dopady nařízeného předběžného opatření, jakkoliv by mohly být výrazné, nemohou samy o sobě vést k tomu, aby odůvodnily případný zásah ze strany Ústavního soudu.
13. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku stěžovatelky, že byla porušena zásada rovnosti, resp. že jí nebylo v řízení umožněno uplatňovat námitky. V řízení o předběžném opatření se běžně jednání nenařizuje, každopádně však stěžovatelka svoje námitky mohla uplatnit v rámci odvolání proti rozhodnutí městského soudu, což také učinila, a to dokonce opakovaně (tedy jak v odvolání proti v pořadí prvnímu, tak i proti v pořadí druhému usnesení městského soudu).
14. Stěžovatelka dále namítala porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, když v obdobných věcech obecné soudy rozhodovaly rozdílně (tzn. návrhy na vydání předběžného opatření zamítly). Na tomto místě se sluší připomenout, co již bylo naznačeno výše, že Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení té které právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným. K výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je povolán primárně Nejvyšší soud (srov. §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
15. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že jeho úkolem není sjednocování judikatury, popř. výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané, eventuálně rozdílné rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Stěžovatelce lze sice dát v obecné rovině zapravdu v tom, že situace, kdy existují vedle sebe rozdílná, či dokonce vzájemně si protiřečící rozhodnutí ve skutkově i právně obdobných věcech, není z pohledu právní jistoty účastníka řízení žádoucí. Přesto však Ústavní soud, nejde-li o otázku ústavně zaručených práv, nemůže zasáhnout a podávat závazný výklad podústavního práva (v daném případě toho, zda byly či nebyly naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření). To, že obecné soudy dospěly v nyní posuzované k jinému závěru, než v jiných u nich projednávaných obdobných případech, se z pohledu účastníka řízení může jevit jako nepřijatelné, avšak neznačí to nutně, že soudy rozhodly v té či oné věci nesprávně (hodnotit to Ústavnímu soudu nepřísluší), nebo dokonce protiústavně. Nemůže být na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy Nejvyšší soud, popř. soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou plnit danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti. Toto vysvětlení se mj. vztahuje k poznámce stěžovatelky, že Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2834/21, která se týkala rovněž sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení, aproboval závěr obecných soudů, že nebyly naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, které navrhla vedlejší účastnice řízení (v dané věci vystupující jako stěžovatelka). V této souvislosti každopádně nelze přehlédnout, že ve věci sp. zn. III. ÚS 2834/21 šlo o zcela jiné výrobky s jiným označením a chráněné jiným patentem.
16. Ústavní soud uzavírá, že z ústavněprávního hlediska není obecným soudům co vytknout a v tuto chvíli Ústavnímu soudu nevzniká prostor, aby do jejich rozhodovací činnosti jakkoli zasahoval.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu