ECLI:CZ:US:2022:3.US.238.22.1
sp. zn. III. ÚS 238/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky MOFIBRA CZ, a. s., sídlem Cyrilská 357/14, Brno, zastoupené Mgr. Václavem Mimránkem, advokátem, sídlem Čechyňská 23, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2021 č. j. 15 Co 160/2021-254 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. března 2021 č. j. 20 C 195/2010-246, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Doc. RNDr. Bedřicha Půži, CSc., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 5. 11. 2010 č. j. 20C 195/2010-36 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo stěžovatelce uloženo nenakládat s ve výroku usnesení označenými nemovitostmi. Usnesení městského soudu bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 1. 2011 č. j. 15 Co 5/2011-64. Stěžovatelka se opakovaně domáhala zrušení předběžného opatření, naposledy návrhem ze dne 18. 11. 2020, který městský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení ve věci samé (žaloba na určení neúčinnosti právního jednání Ing. Pavla Bradávky - dlužníka vedlejšího účastníka, který vložil do společnosti stěžovatelky nemovité věci patřící do společného jmění manželů Bradávkových) bylo usnesením městského soudu ze dne 20. 8. 2015 č. j. 20 C 195/2010-168 pravomocně přerušeno do skončení řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 41 Cm 71/2010 (ve věci žaloby vedlejšího účastníka proti Ing. Pavlu Bradávkovi o pohledávku ve výši 5 000 000 Kč), tento spor dosud není pravomocně skončen, a nezměnily se ani důvody, pro které bylo předběžné opatření navrženo. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že nadále trvají důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že již v návrhu na zrušení předběžného opatření a také v odvolání proti usnesení městského soudu poukazovala na dobu trvání předběžného opatření (11 let) a délku řízení o žalobě vedlejšího účastníka proti jeho dlužníkovi Ing. Pavlu Bradávkovi (23 let). Obecné soudy se však těmito námitkami stěžovatelky nezabývaly, a jejich rozhodnutí proto nelze považovat za řádně odůvodněné. Stejně tak se krajský soud dostatečně nezabýval odkazem stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je předběžným opatřením bez svého zavinění omezena na svých právech po neúnosně dlouhou dobu, aniž by byla jakákoli naděje, že tento stav brzy pomine, naopak lze očekávat, že při dosavadním postupu obecných soudů by předběžné opatření mohlo trvat dalších několik let, případně i několik desítek let, čímž dochází k založení nerovnosti mezi stranami sporu, a to ve prospěch vedlejšího účastníka. Stěžovatelka má za to, že není rozhodné, zda jsou důvodem dlouhotrvajícího předběžného opatření průtahy v jiných řízeních, neboť stát má garantovat právo na přiměřenou délku řízení všem účastníkům, to platí i v případě, že řízení bylo přerušeno do doby, než pravomocně skončí jiné soudní řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přitom sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587) dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy (např. předběžné opatření) lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04]. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy, kdy je třeba posoudit, zda důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly.
8. Podle §77 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), platí, že předběžné opatření předseda senátu zruší, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření přitom soud zkoumá, zda mezi spornými stranami došlo k relevantní změně poměrů, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, či tyto důvody zcela pominuly. Příslušný soud při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření tedy znovu v plném rozsahu důvody opodstatňující nařízení předběžného opatření nezkoumá (viz usnesení ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3725/14).
9. V posuzované věci městský soud zjišťoval, zda nastaly okolnosti, které by podle §77 odst. 2 o. s. ř. umožnily rozhodnout o zrušení nařízeného předběžného opatření, tedy zda pominuly důvody, pro které bylo nařízeno, a dospěl k závěru, že tyto důvody nepominuly. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že předběžné opatření bylo nařízeno za okolností, kdy dlužník vedlejšího účastníka převedl celou řadu nemovitostí na stěžovatelku, přičemž byl statutárním orgánem stěžovatelky, tj. mezi účastníky smlouvy byl vztah osoby blízké, což má vliv na důkazní břemeno v řízení o odporovatelnosti. Za této situace není rozhodné, že předběžné opatření se týká veškerých nemovitostí, které stěžovatelka vlastní, když tyto byly nabyty právním jednáním, u něhož je podána žaloba podle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ani s časovým odstupem, který uplynul od nařízení předběžného opatření, se podle krajského soudu nezměnil právní důvod, pro který bylo předběžné opatření vydáno, kdy třetí osoba disponovala svým majetkem tak, že tento vložila jako nepeněžitý vklad do stěžovatelky, přičemž některé z nemovitostí takto vložené byly převedeny dále.
10. Z výše uvedeného je zřejmé, že své závěry soudy patřičně odůvodnily a uvedly, z jakých důvodů mají za to, že s ohledem na trvající obavu z ohrožení případného výkonu posléze vydaného rozhodnutí jsou dány důvody pro ponechání předběžného opatření v platnosti. Na tomto místě je nutno připomenout, že krajský soud v této souvislosti v podrobnostech odkázal na svou argumentaci předestřenou v usnesení ze dne 17. 1. 2011 č. j. 15 Co 5/2011-64, kterým potvrdil usnesení městského soudu o nařízení předběžného opatření. Krajský soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelky týkající se judikatury Ústavního soudu, podle které s postupným plynutím času je třeba hodnotit kritičtěji trvání předběžného opatření. Krajský soud zdůraznil, že ve věci stěžovatelky okolnosti, za kterých bylo předběžné opatření nařízeno, stále trvají, zatímco v poukazovaném rozhodnutí se změnily rozhodné skutečnosti, za kterých bylo předběžné opatření nařízeno, navíc ve věci probíhalo dokazování.
11. Má-li stěžovatelka za to, že krajský soud pochybil, když se vypořádal pouze s ní v odvolání citovaným nálezem, a nikoli i s další judikaturou, na niž tento nález odkazuje, nemůže jí Ústavní soud přisvědčit. Z v předmětném nálezu citované judikatury je pro věc stěžovatelky zásadní, že Ústavní soud označil z ústavněprávního hlediska za nežádoucí, aby předběžné opatření trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu - třeba i více než 10 let, neboť v takovém případě se smysl dočasnosti a zatímnosti tohoto rozhodnutí fakticky zcela vytrácí. Ústavní soud však v uvedeném nálezu současně konstatoval, že nejsou-li dány skutečnosti dále potvrzující smysluplnost další existence předběžného opatření, resp. dokonce pozbývají relevance důvody původní, pro které bylo předběžné opatření vydáno, není dán žádný rozumný důvod, aby soudy trvaly na jeho dalším pokračování. Krajský soud v napadeném usnesení ústavně souladným způsobem vysvětlil, že stále trvají důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, když stěžovatelka nadále nárok vedlejšího účastníka neuznává, a je zde obava, že po zahájení řízení by výkon posléze vydaného rozhodnutí mohl být ohrožen, neboť dlužník vedlejšího účastníka není vlastníkem předmětných nemovitostí na základě úkonu učiněného ve prospěch stěžovatelky.
12. Ústavní soud shledal závěry obecných soudů vyjádřené v odůvodnění napadených rozhodnutí za postačující a nevybočující z mezí ústavnosti, neboť v nich nelze spatřovat svévoli ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval jejich zrušení. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Je také zřejmé, že napadená rozhodnutí nebrání stěžovatelce v podání opětovného návrhu na zrušení předběžného opatření, v němž by mohla případně osvědčit, že jeho ponechání v platnosti v daném rozsahu dále neobstojí.
13. Námitkami stěžovatelky týkajícími se značné délky řízení, v jehož rámci bylo předběžné opatření vydáno, případně řízení ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 41 Cm 71/2010, se Ústavní soud s ohledem na subsidiární povahu ústavní stížnosti, jež nastupuje teprve po vyčerpání všech adekvátních procesních prostředků, nezabýval (srovnej usnesení ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 1155/13).
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu