ECLI:CZ:US:2022:3.US.2411.22.1
sp. zn. III. ÚS 2411/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti J. T., t. č. Vazební věznice P. O. Box 28, Ostrava 1, zastoupeného Mgr. Janem Plintou, advokátem se sídlem Místecká 329/258, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 47 To 237/2022-98 ze dne 21. července 2022 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 19027/2022- 60, ze dne 31. května 2022, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, je stěžovatel trestně stíhán pro jednání právně kvalifikované jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písmeno c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit od jara roku 2020 do svého zadržení dne 8. 2. 2022, na území Moravskoslezského kraje s dalším spoluobviněným, když dle závěrů policejního orgánu neoprávněně vyráběli a skutečně vyrobili pervitin nejméně v množství 500 gramů. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele vydal policejní orgán dne 9. 2. 2022.
3. Usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 2. 2022, č. j. 0 Nt 16015/2022-17, byl stěžovatel vzat do vazby, neboť v jeho věci byly zjištěny vazební důvody dle §67 písm. b) a dle písmena §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Dne 23. 5. 2022 byl okresnímu soudu doručen návrh státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě, sp. zn. 12 ZT 2/2022, k rozhodnutí soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě s tím, že důvody vazby dle §67 písm. c) tr. řádu nadále trvají.
4. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu. Podle §71a tr. řádu byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu nebyly přijaty nabídky převzetí záruky za další chování stěžovatele osobami jmenovitě uvedenými ve výrokové části napadeného usnesení, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nebyl stanoven dohled probačního úředníka, podle §73 odst. 1 písm. d) tr. řádu nebylo uloženo předběžné opatření a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu nebyla přijata nabídka peněžité záruky od příbuzného stěžovatele. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že existují důvodné obavy, že obviněný (stěžovatel) bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, nebo v ní pokračovat. Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost.
5. Tuto stížnost zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, když shledal, že není důvodná. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a uvedl, že okresní soud logicky vysvětlil důvody, proč nebylo možno přijmout nabídnuté instituty nahrazující vazbu, a dále ve svém usnesení uvedl i další skutečnosti, proč dospěl ke stejnému závěru.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy napadenými usneseními zasáhly do jeho ústavně garantovaných práv, a to tím, že dostatečně neodůvodnily existenci důvodů pro pokračování předstižné vazby. Dále má za to, že obecné soudy dostatečně neodůvodnily nemožnost využití institutů nahrazujících vazbu, a tvrdí, že zamítnutím důkazního návrhu na provedení výslechu jeho příbuzných (matky a dědečka) stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel považuje odůvodnění okresního soudu v tomto směru za nelogické a rozporné. Uvádí, že závěr soudu, že stěžovatel je závislý na drogách, nemá oporu v důkazech, a že obecné soudy porušily princip presumpce neviny stěžovatele, neboť tento je ve vztahu k výrobě, distribuci či jiného nakládání s návykovou látkou (ve vztahu k §283 tr. zákoníku) osobou doposud netrestanou. Stěžovatel k výše uvedenému závěru uvádí, že okresnímu soudu listinami, svým výslechem a navrhovanými svědeckými výpověďmi doložil, že lze vazbu nahradit jinými instituty. Obecné soudy ovšem žádný z těchto institutů nepřijaly, přičemž dle jeho přesvědčení je odmítly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel uvádí, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, o jaké konkrétní skutečnosti se opírá závěr, že existuje obava, že stěžovatel bude trestnou činnost, pro kterou je obviněn, opakovat.
III.
Posouzení podmínek řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle §68 odst. 1 tr. řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
11. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
12. Námitky stěžovatele materiálně zpochybňují důvodnost rozhodnutí o jeho dalším držení ve vazbě a jejich prostřednictvím stěžovatel Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů však není důvod. Obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly další trvání vazby ve stěžovatelově případě nezbytným a své závěry přitom založily na konkrétních skutečnostech. Ústavní soud neshledal, že by odůvodnění okresního či krajského soudu trpělo vadami, jak tvrdí stěžovatel. Stěžovatelově námitce, směřující proti závěru obecných soudů, že stěžovatel byl uživatelem drog, nelze přisvědčit, když v usnesení policejního orgánu (str. 4) sám stěžovatel uvádí, kolik pervitinu užíval každý druhý den, přibližně stejná informace pak dle usnesení okresního soudu ze dne 11. 2. 2022 plyne i z protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření ze dne 8. 2. 2022. Podle obecných soudů u stěžovatele je i nadále dána důvodná obava, že bude pokračovat v páchání trestné činnosti, pro kterou je stíhán, přičemž oba soudy popsaly konkrétní skutečnosti, ze kterých dovozují, že existují důvody pro další trvání předstižné vazby stěžovatele. Okresní soud uvedl, že u stěžovatele nelze dovodit žádnou snahu distancovat se od osob užívajících drogy, a že je zde důvodná obava, že by se po propuštění z vazby stěžovatel vrátil ke svému předchozímu způsobu života. Krajský soud se rovněž přezkoumatelným způsobem vyjádřil k existenci důvodů vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu, když popsal důvodnost úvahy, že u stěžovatele existuje reálná obava, že by si prodejem drog opětovně zajišťoval finanční prostředky pro svou obživu nebo na hazard (odst. 28 usnesení krajského soudu). Oba soudy odkázaly na skutečnost, že stěžovatel je osobou opakovaně soudně trestanou, přičemž sám stěžovatel připouští souvislost jeho předchozí trestné činnosti s užíváním drog (např. viz bod 16 napadeného rozhodnutí okresního soudu).
13. Oba soudy následně podrobně odůvodnily, proč nebylo možné v projednávané věci nahradit vazbu některým z dalších institutů uvedených v trestním řádu a nabídnutých stěžovatelem, popřípadě jejich kombinací, ale s ohledem na charakter a rozsah prověřované trestné činnosti a na osobu stěžovatele dospěly k závěru, že žádná z těchto možností není dostatečnou náhradou vazebního stíhání. Neprovedení důkazu okresní soud odůvodnil jeho nadbytečností, když popsal, proč by poskytnutá prohlášení ze strany těchto osob dostatečně neodůvodnila propuštění obviněného na svobodu, respektive nahrazení jeho vazby. Stejně tak písemný slib obviněného ani dohled probačního úředníka obecné soudy nevyhodnotily jako dostatečnou záruku ve vztahu k dalšímu jednání stěžovatele. K nabídce peněžité záruky krajský soud uvedl (bod 33), že vzhledem k okolnostem případu a jeho závažnosti, je tento institut také nezpůsobilý eliminovat nebezpečí plynoucí z ustanovení §67 písm. c) tr. řádu, neboť nezaručuje, že by stěžovatel nepokračoval v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Dodal, že obava je podpořena délkou doby, po kterou měl trestnou činnost páchat.
14. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná. O vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že na stěžovatele vazbu skutečně uvalí či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Pokud obecné soudy dovodily existenci předstižné vazby dle §67 písm. c) tr. řádu s ohledem na předchozí život stěžovatele, který sám uvedl, že si prodejem drog obstarával finanční prostředky pro svou potřebu (např. bod 16 napadeného usnesení okresního soudu), a přihlédly při hodnocení jeho osobnosti i k předchozí trestné činnosti stěžovatele, nelze tomuto závěru vytýkat nekonkrétnost či jiné pochybení. Reálnou obavu z opakování trestné činnosti soudy podložily i úvahami o dlouhodobosti prověřované trestné činnosti, související se značnými příjmy, přičemž u stěžovatele soudy nezjistily trvalý stabilní příjem. K odůvodněnosti obdobných závěrů při posouzení trvání vazebních důvodů podle §67 písm. c) tr. řádu Ústavní soud dospěl i v dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2263/22 ze dne 6. 9. 2022). Žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí neshledal, proto k jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů není důvod.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu