ECLI:CZ:US:2022:3.US.2432.22.1
sp. zn. III. ÚS 2432/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Ch., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Pardubice, zastoupeného Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 8 Tdo 391/2022-1051, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2021, č. j. 3 To 48/2021-953, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2021, č. j. 52 T 11/2020-893, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné okolnosti známy.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se dopustil způsobem popsaným ve výroku uvedeného rozsudku. Za tyto zločiny byl stěžovatel odsouzen podle §145 odst. 2 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle §73 odst. 2 téhož zákona k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
4. Následné odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") jako nedůvodné zamítnuto podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
5. Dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. S těmito závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž napadá výsledek dokazování, resp. dovolává se extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry, když zejména poukazuje na nepřipuštění jím navrhovaných svědků a neprovedení jím předkládaného znaleckého posudku. Stěžovatel rovněž vyjadřuje nesouhlas s hmotněprávní kvalifikací trestného činu vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a se závěrem o přítomnosti úmyslu jako formy zavinění. Uvádí, že soudy nedostatečně zohlednily míru spoluzavinění poškozených a nesprávně vyhodnotily přítomnost polehčujících okolností (zejména projevené lítosti).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud po posouzení obsahu uplatněné stížnostní argumentace nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Judikatura zdejšího soudu nadto připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
9. K tomu je vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), a kterého se nyní stěžovatel dovolává, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
10. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden ze skupiny důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
11. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
12. Ústavní soud dále připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný; o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim soudy nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Závěr obecných soudů o zjevné nadbytečnosti dalšího dokazování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu, bod 32, resp. usnesení vrchního soudu, body 29-36) lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům těchto soudů pokládat za řádně odůvodněný a přesvědčivý.
13. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se však s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se tvrzeně nesprávné hmotněprávní kvalifikace skutku. I zde se jedná o repetitivní argumentaci, s níž se zcela přesvědčivým způsobem vypořádaly již obecné soudy (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 36-42 a zde obsažené odkazy na rozhodnutí krajského a vrchního soudu). Totéž ostatně platí rovněž o argumentu tvrzeného spoluzavinění poškozených, jenž stěžovatel opětovně předkládá i v ústavní stížnosti (k jeho vypořádání srov. usnesení vrchního soudu, bod 46). Co se týká namítaného nedostatečného zohlednění polehčujících okolností (v tomto případě konkrétně projevené lítosti), i zde postačí odkázat na odůvodnění stěžovaných rozhodnutí (např. usnesení vrchního soudu, body 60-62), z nichž se podává, že stěžovatel se omezil toliko na slovní proklamaci toho, že se nehoda stala. Obecné soudy ovšem zohlednily též další relevantní navazující okolnosti (mj. fakt, že stěžovatel se ani částečně nepokusil o úhradu škody). Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by měl uvedené závěry jakkoliv zpochybňovat či přehodnocovat.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu