ECLI:CZ:US:2022:3.US.25.22.1
sp. zn. III. ÚS 25/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Lištiaka, zastoupeného Mgr. Barborou Lištiakovou, advokátkou, sídlem Mánesova 752/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. listopadu 2021 č. j. 2 Ao 12/2021-91, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a 1) Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, a 2) Ing. Františka Černého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se návrhem na zrušení opatření obecné povahy ze dne 25. 8. 2021 domáhal zrušení mimořádného opatření prvního vedlejšího účastníka (dále jen "vedlejší účastník") ze dne 30. 7. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-56/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření ze dne 27. 8. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-58/MIN/KAN, jež bylo vydáno na základě §69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 27. 4. 2021 (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"). Citovaným mimořádným opatřením a jeho dalšími změnami byly s účinností od 31. 7. 2021 stanoveny podmínky pro povinné nošení ochranných prostředků dýchacích cest. Stěžovatel v návrhu zpochybňoval uváděnou procentní účinnost ochrany respirátoru a tvrdil, že mimořádné opatření ho omezuje na jeho právech, neboť nákup ochranných prostředků je pro něj finančně náročný, užívání ochranných prostředků má negativní vliv na kvalitu vdechovaného vzduchu, zhoršuje stav pleti, omezuje v mezilidské komunikaci. Podle stěžovatele se vedlejší účastník nezabývá otázkou, zda nařízená povinnost reálně způsobuje snížení počtu osob pozitivně testovaných, onemocnění se navíc nešíří v rizikových skupinách. Stávající situaci stěžovatel nepovažuje za epidemii, a má zato, že vedlejší účastník její existenci neprokázal.
3. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele z části odmítl jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou podle §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §13 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých zákonů (dále jen "pandemický zákon").
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel i přes výzvu Ústavního soudu k doplnění odůvodnění ústavní stížnosti nepředkládá v ústavní stížnosti vyjma tvrzení o porušení svých ústavně zaručených práv žádnou další argumentaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že napadené rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401), dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95) či nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159)].
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
8. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí obdržel již 13 návrhů napadajících předmětné mimořádné opatření, kterým se přitom Nejvyšší správní soud velmi podrobně zabýval při meritorním přezkumu jiného podaného návrhu, jenž rozsudkem ze dne 20. 10. 2021 č. j. 2 Ao 7/2021-157 zamítl. Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů přijatých v uvedeném rozsudku a ani žádný jiný důvod, pro který by bylo rozumné a respektující ekonomii soudního procesu, aby nyní podaný návrh projednal běžnou procedurou, a proto návrh mimo rozsah, v jakém směřuje proti části opatření, kterou stěžovateli nejsou ukládány žádné povinnosti (v této části Nejvyšší správní soud odmítl jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou) odmítl jako zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích zabývajících se výkladem §13 odst. 3 pandemického zákona označil za ústavně souladný postup Nejvyššího správního soudu podle citovaného ustanovení za situace, kdy se Nejvyšší správní soud námitkami směřujícími proti napadenému mimořádnému opatření vedlejšího účastníka již dříve meritorně zabýval (např. usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. 1430/2021). K uvedenému je nutno dodat, že Nejvyšší správní soud sice odmítl návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný (bod 24 usnesení), nicméně poté se v bodech 25 až 30 vypořádává s jednotlivými námitkami stěžovatele, přičemž je systematicky rozdělil do čtyř okruhů: a) vedlejší účastník neprokázal existenci epidemie, b) napadené opatření není řádně odůvodněno, c) respirátory nejsou vhodným a účinným prostředkem bránění šíření epidemie a d) nejsou náležitě zohledněny negativní dopady spojené s nošením respirátorů.
10. Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněné napadené usnesení Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněno, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu (usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1482/21, usnesení ze dne 28. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1498/21 či usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 2129/21).
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu