ECLI:CZ:US:2022:3.US.2572.21.1
sp. zn. III. ÚS 2572/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lee Loudy, Ph.D., insolvenčního správce sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1, zastoupeného JUDr. Tomášem Radou, Ph.D., advokátem, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti postupu Městského soudu v Praze v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 59 INS 24899/2020, spojenému s usneseními vyhlášenými na schůzi věřitelů, kterými bylo 1) rozhodnuto o přiznání hlasovacího práva věřiteli obchodní společnosti Lázně Františkovy Lázně, a. s., 2) soudem potvrzena volba věřitelského výboru, a 3) soudem potvrzeno odvolání stěžovatele jako insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenčního správce Ing. Davida Jánošíka, všechna uvedena v protokolu o schůzi věřitelů ze dne 19. července 2021 č. j. MSPH 59 INS 24899/2020-195, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti Lázně Františkovy Lázně, a. s., sídlem Jiráskova 17/19, Františkovy Lázně, 2) obchodní společnosti IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, 3) obchodní společnosti Dillenberg, s. r. o., sídlem Ruská 125/25, Františkovy Lázně, 4) obchodní společnosti SPOLEČNOST-24 s. r. o., sídlem Mezírka 775/1, Brno, 5) obchodní společnosti AVE CZ odpadové hospodářství, s. r. o., sídlem Pražská 1321/38a, Praha 10, 6) obchodní společnosti Lindoneo, s. r. o., sídlem Novoměstská 2170/1c, Brno, 7) obchodní společnosti A.P. Certus, s. r. o., sídlem Vojtěšská 211/6, Praha 1, 8) obchodní společnosti Forderungen, a. s., sídlem Senovážné náměstí 1465/7, Praha 1, 9) Ing. Davida Jánošíka, insolvenčního správce sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, a 10) obchodní společnosti Františkovy Lázně SAVOY a. s., sídlem V celnici 1031/4, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel - insolvenční správce domáhá zrušení shora uvedených usnesení přijatých a vyhlášených dne 19. 7. 2021 na pokračování schůze věřitelů v insolvenční věci dlužníka, obchodní společnosti Františkovy Lázně SAVOY, a. s. (dále jen "dlužník"), vedené Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. MSPH 59 INS 24899/2020. Stěžovatel namítá, že postupem městského soudu v tomto insolvenčním řízení a přijetím a vyhlášením napadených usnesení, bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu insolvenčního spisu vedeného městským soudem, veřejně přístupného prostřednictvím insolvenčního rejstříku na adrese https://isir.justice.cz/, postačí uvést následující skutečnosti. Na pokračování schůze věřitelů dne 19. 7. 2021, která byla dříve přerušena za účelem posečkání na rozhodnutí o ústavní stížnosti dlužníka, vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1436/21, byla přijata mimo jiné usnesení, kterými bylo 1) rozhodnuto o přiznání hlasovacího práva první vedlejší účastnici jako přihlášenému věřiteli č. 34 v rozsahu 17 171 556 hlasů, dále 2) byla městským soudem potvrzena volba věřitelského výboru složeného z vedlejších účastníků číslo 2 až 8 jako členů nebo náhradníků členů, a těmto bylo uloženo, aby do pěti dnů sdělili insolvenčnímu soudu a insolvenčnímu správci, která konkrétní fyzická osoba za ně bude ve věřitelském orgánu jednat, a konečně 3) bylo městským soudem potvrzeno odvolání stěžovatele jako insolvenčního správce dlužníka a ustanovení nového insolvenčního správce, kterým je devátý vedlejší účastník. Tato usnesení jsou součástí protokolu o schůzi věřitelů ze dne 19. 7. 2021 č. j. MSPH 59 INS 24899/2020-195 (viz jeho str. 6, 8 a 12).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje průběh insolvenčního řízení a namítá, že postupem městského soudu a přijetím shora uvedených usnesení byla porušena jeho výše uvedená ústavně zaručená základní práva a svobody. Předně zdůrazňuje, že postup městského soudu "považuje za natolik závažný", že se dotýká i jeho subjektivních práv jako (odvolaného) insolvenčního správce, včetně jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. V rámci rekapitulace průběhu insolvenčního řízení stěžovatel obsáhle poukazuje na to, že podle jeho názoru bylo již dříve nezákonně přiznáno hlasovací právo obchodní společnosti IFIS investiční fond, a. s. (druhá vedlejší účastnice), když k tomu došlo v rozporu s §177 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Již tímto byl "ohrožen řádný průběh insolvenčního řízení natolik zásadním způsobem, že by řízení nemuselo splnit svůj účel a insolvenční řízení by mohlo být na úkor přihlášených věřitelů zmařeno". Z průběhu jednotlivých hlasování pak stěžovatel dovozuje propojení první a druhé vedlejší účastnice. Stěžovatel odkazuje na trestněprávní teorii "plodů z otráveného stromu" a uvádí, že již přiznáním hlasovacího práva druhé vedlejší účastnici, došlo k "otrávení celého insolvenčního řízení". Rovněž přiznání hlasovacího práva první vedlejší účastnici pokládá stěžovatel za nezákonné, zejména pro rozpor tohoto usnesení s §53 odst. 1 insolvenčního zákona. V důsledku toho mají být nezákonná i další napadená usnesení. Stěžovatel uvádí, že pokud by bylo postupováno v souladu se zákony, a byla zahájena další schůze věřitelů, kde by bylo znovu rozhodnuto o hlasovacích právech, nebyla by dotčená usnesení stižena zásadním rozporem s ústavně zaručenými právy účastníků insolvenčního řízení. Dále namítá, že usnesení nejsou náležitě odůvodněna, což zakládá jejich protiústavnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost, k jejímuž projednání je Ústavní soud příslušný, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou (viz např. usnesení ze dne 17. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2433/19, ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2584/20 a ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1558/18) a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně zastoupení advokátem podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, musel se Ústavní soud naplnění tohoto procesního předpokladu řízení vypořádat zvlášť ke každému dílčímu napadenému usnesení. Ústavní soud vyšel především z nálezu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197), stanoviska pléna ze dne 21. 4. 2015 Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963) a usnesení ze dne 1. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1436/21, které se týká insolvenčního řízení téhož dlužníka jako v nyní posuzované věci. Ze závěrů tam uvedených v obecné rovině vyplývá, že "ústavní stížnost je přípustná proti takovému rozhodnutí schůze věřitelů, po kterém nenásleduje potvrzení usnesením soudu" (usnesení sp. zn. III. ÚS 1436/21, bod 6 odůvodnění). Jde-li o přiznání hlasovacích práv první vedlejší účastnici, jejíž pohledávka byla stěžovatelem popřena, z protokolu o pokračování schůze věřitelů (str. 6) jasně vyplývá, že o tomto právu rozhodla schůze věřitelů. Nešlo tak o situaci, kdy by o hlasovacím právu první vedlejší účastnice rozhodoval insolvenční soud (§51 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona) poté, co jí schůze věřitelů toto hlasovací právo nepřiznala. To je ostatně rozdíl oproti věci řešené Ústavním soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 1436/21, kde o hlasovacím právu rozhodoval v konečném důsledku usnesením insolvenční soud (viz str. 8 protokolu o schůzi věřitelů ze dne 10. 5. 2021 č. j. MSPH 59 INS 24899/2020-B122), pročež Ústavní soud ve shodě se shora uvedeným stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost.
7. Ke druhému z napadených ustanovení Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že "povahu konečného rozhodnutí ve vztahu k určité dílčí fázi insolvenčního řízení má i usnesení, kterým insolvenční soud podle §57 odst. 3 insolvenčního zákona potvrzuje členy a náhradníky věřitelského výboru, kteří byli zvoleni schůzí věřitelů" (nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 bod 50 odůvodnění), a s ohledem na význam tohoto usnesení je třeba ústavní stížnost připustit (viz již II. výrok nálezu). Podle téhož nálezu je pak podmínka přípustnosti ústavní stížnosti splněna rovněž v případě usnesení schůze věřitelů, kterým se podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává insolvenční správce nebo kterým ho ponechává v jeho funkci (bod 48 odůvodnění). Bylo-li toto usnesení potvrzené insolvenčním soudem, je ústavní stížnost přípustná přímo proti usnesení insolvenčního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 1436/21, bod 6 in fine), které stěžovatelka napadá ústavní stížností.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). S ohledem na své ústavní postavení se Ústavní soud řídí zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Jde-li o námitku stěžovatele, že nemělo být přiznáno hlasovací právo druhé vedlejší účastnici, je třeba uvést, že rozhodnutí o hlasovacích právech tohoto věřitele nebylo obsahem ústavní stížností napadených usnesení. Ústavní soud se nadto k této námitce již vyjádřil v usnesení ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 2549/21, v němž mimo jiné zdůraznil, že otázky, zda mělo být určitým věřitelům přiznáno hlasovací právo na schůzi věřitelů, "spadají zcela do sféry podústavního práva a Ústavnímu soudu nepřísluší o nich rozhodovat, nedosahují-li ústavního rozměru" (bod 14 odůvodnění). To platí i v nyní posuzované věci, v níž Ústavní soud porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele neshledal.
10. Stěžovatel dále argumentuje tím, že přiznáním hlasovacích práv první vedlejší účastnici byl porušen insolvenční zákon, což se mělo v konečném důsledku odrazit i v jeho právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1558/18 definoval insolvenčního správce jako "zvláštní veřejnoprávní subjekt, jehož úkolem je zajištění řádného plnění jemu svěřeného rozsahu působnosti". Z toho část odborné literatury ostatně dovozuje, že insolvenční správce je v insolvenčním řízení pouze "nástrojem" k zajištění účelu insolvenčního řízení, jemuž, na rozdíl od dlužníka a věřitelů uplatňujících svá práva, nesvědčí postavení adresáta práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [JURÁŠ, M. §9 (Procesní subjekty). In SPRINZ, P., JIRMÁSEK, T., ŘEHÁČEK, O., VRBA, M., ZOUBEK, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vyd. (2. online aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 15; přiměřeně viz též usnesení ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2433/19, bod 14 odůvodnění]. Insolvenční správce je ostatně "pouze" procesním subjektem insolvenčního řízení [§9 písm. d) insolvenčního zákona], nikoliv jeho účastníkem (argumentum a contrario §14 odst. 1 insolvenčního zákona). Je tak především na dlužnících a věřitelích, aby hájili svá práva v insolvenčním řízení. Podle ustálené judikatury obecných soudů insolvenční správce nezastává v insolvenčním řízení roli zástupce věřitelů ani roli zástupce dlužníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 29 NSČR 29/2013). Stěžovatel se po Ústavním soudu fakticky domáhá toho, aby posoudil prostou zákonnost přiznání hlasovacího práva první vedlejší účastnici, což mu však s ohledem na jeho ústavní postavení nepřísluší, když z tohoto usnesení není patrný nějaký ústavněprávní nedostatek (viz dále).
11. Ze stejných důvodů shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou i ústavní stížnost v části směřující proti usnesení, kterým byla městským soud potvrzena volba věřitelského výboru. K námitce stěžovatele o nedostatečném odůvodnění usnesení Ústavní soud uvádí, že právní normy jsou v této části insolvenčního zákona relativně konkrétní, pročež je dostatečné, když městský soud konstatoval (potvrdil) splnění zákonných podmínek, za nichž mají nastat příslušné právní následky (přiměřeně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2549/21, bod 15 in fine). To platí rovněž u posledního usnesení, kterým městský soud potvrdil odvolání stěžovatele jako insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenčního správce. Odvolání insolvenčního správce, které bylo potvrzeno insolvenčním soudem, je zákonným právem věřitelů (§29 odst. 1 insolvenčního zákona), kteří "tento svůj krok nemusejí nijak odůvodňovat" [ŘEHÁČEK, O., VRBA, M. (§29 Odvolání správce schůzí věřitelů a ustanovení nového správce) In SPRINZ, P., JIRMÁSEK, T., ŘEHÁČEK, O., VRBA, M., ZOUBEK, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vyd. (2. online aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg č. 1]. Odvolání insolvenčního správce na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání, a ustanovení nového insolvenčního správce, resp. potvrzení insolvenčního soudu podle §29 odst. 2 insolvenčního zákona, nemůže samo o sobě představovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
12. V návaznosti na shora uvedené je třeba rovněž zdůraznit, že pro odvolání stěžovatele jako tehdejšího insolvenčního správce bylo potřeba 35 331 543 hlasů, přičemž pro jeho odvolání hlasovalo 67 219 038 hlasů, tj. takřka dvojnásobek zákonem vyžadovaného počtu hlasů. Proti odvolání stěžovatele a ustanovení nového insolvenčního správce bylo naproti tomu pouze 2 104 803 hlasů (viz str. 12 zápisu ze schůze věřitelů). Ani nepřiznání hlasovacího práva první vedlejší účastnici v rozsahu 17 171 556 hlasů, čehož se domáhá stěžovatel, by tak nemělo vliv na přijetí usnesení o jeho odvolání a ustanovení nového insolvenčního správce, a následné potvrzení insolvenčním soudem. To platí přiměřeně i pro přijetí a následné potvrzení druhého usnesení o volbě členů věřitelského výboru a jejich náhradníků.
13. Konečně je nutné připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu "žádné právo na výkon funkce insolvenčního správce ústavně zaručeno není" (blíže viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2433/19 bod 14 in fine odůvodnění).
14. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu