ECLI:CZ:US:2022:3.US.2592.22.1
sp. zn. III. ÚS 2592/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou se sídlem tř. Míru 146, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 23 Cdo 1548/2022-493, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, č. j. 28 Co 243/2021-437, ve znění usnesení ze dne 2. 12. 2021, č. j. 28 Co 243/2021-440, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést, že předmět nyní posuzovaného řízení souvisí s nezaplacením soudního poplatku za dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2021, č. j. 19 Co 307/2020-385, jímž byl k odvolání žalované změněn (ve smyslu zamítnutí nároku stěžovatelky) rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 12. 2019, č. j. 217 C 36/2019-277, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2020, č. j. 217 C 36/2019-289, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelčině žalobě na zaplacení částky ve výši 523 712,10 Kč.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, okresní soud vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve shora uvedené věci a stanovil jí k tomu dodatečnou lhůtu. Stěžovatelka však soudní poplatek přesto nezaplatila, ačkoliv byla řádně upozorněna na následky s tím spojené. Okresní soud proto dovolací řízení zastavil, a to usnesením ze dne 14. 7. 2021, č. j. 217 C 36/2019-418.
4. Stěžovatelka následně požádala okresní soud o prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Tuto žádost odůvodnila vážným zraněním jediného statutárního orgánu - člena správní rady J. P., a jeho hospitalizací.
5. Z ústavní stížnosti se dále podává, že okresní soud usnesením ze dne 6. 9. 2021, č. j. 217 C 36/2019-429, tento návrh (na prominutí zmeškání lhůty) zamítl.
6. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval krajský soud, který ústavní stížností napadeným usnesením uvedené rozhodnutí okresního soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty, potvrdil, byť s jiným odůvodněním.
7. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
8. Stěžovatelka s uvedenými závěry Nejvyššího soudu i krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádí, že "závažné zdravotní důvody jsou nepochybně speciálním odklonem pro prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku." Opakuje, že J. P. byl v době pracovní neschopnosti upoután na lůžko, nebyl schopen vykonávat zcela samoobslužné činnosti, komunikovat s okolím nad rámec domácnosti, plně ovládat elektronická zařízení a vyřizovat běžné životní záležitosti. Stěžovatelka je toho názoru, že "nemožnost zohlednění jakýchkoliv omluvitelných důvodů v případě opožděné platby soudního poplatku a z toho nevyhnutelně plynoucí zastavení řízení představuje [...] takové omezení přístupu k soudu a odepření spravedlnosti, že se ocitá v rozporu s ústavním pořádkem".
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud především uvádí, že esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo podléhá některým omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů v zájmu efektivity řízení; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva.
11. K zásadně přípustným omezením patří též povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, i když usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, může být způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv účastníka řízení [srov. k tomu stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že o protiústavnost jde i tehdy, vybočuje-li procesní postup soudu ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Deficit postupu soudu při chybném posouzení poplatkové povinnosti je proto způsobilý zasáhnout do ústavně zaručeného práva na přístup k soudu.
12. V nyní posuzované věci je podstatné, že lhůta k zaplacení soudního poplatku stěžovatelce uplynula dne 18. 6. 2021, přičemž k úhradě poplatku došlo opožděně, po odpadnutí shora popsané překážky na straně statutárního orgánu stěžovatelky, a to až dne 19. 7. 2021. Ve lhůtě určené soudem, odpovídající ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") tudíž na účet soudu nedorazila příslušná platba, a proto nemohl okresní soud postupovat a reagovat jinak než zastavením řízení. Podle §9 odst. 1 věta třetí zákona o soudních poplatcích totiž platí, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
13. Tuto právní úpravu přitom plénum Ústavního soudu shledalo ústavně konformní, když návrh na zrušení této části ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. 3. 2021 (193/2021 Sb.) zamítlo. Ústavní soud zde zejména uvedl, že "právo na přístup k soudu je v čl. 36 odst. 1 Listiny formulováno tak, že "[k]aždý se může domáhat stanoveným postupem svého práva". Na této formulaci je podstatná podmínka, že práva se lze domáhat "stanoveným postupem". Ústavní soud považuje "stanovený postup" upravený v napadeném ustanovení za přísný, avšak ústavně konformní. Každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí." Z hlediska nyní posuzovaného případu a stěžovatelkou předložené argumentace je dále vhodné citovat následující pasáž (srov. bod 38 plenárního nálezu), v níž Ústavní soud zdůraznil: "S navrhovatelem lze souhlasit v tom, že uvedené ustanovení nepomýšlí na všechny případy nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma. Zvláště se to bude týkat situací, v nichž poplatník není z objektivního hlediska vůbec schopen sdělit soudu okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma, kupříkladu následkem vážné hospitalizace. Ústavní soud nicméně v té spojitosti znovu zdůrazňuje, že samotná existence náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku již představuje pro poplatníka jisté dobrodiní, poněvadž zákon předpokládá, že soudní poplatek uhradí řádně s podáním návrhu na zahájení řízení, tedy okamžikem jeho splatnosti (§7 odst. 1 ZSP). Z toho lze dovodit, že poplatník, který není schopen pro závažnou a jím nezaviněnou překážku (jako by tomu bylo v případě zmíněné hospitalizace) provést úhradu soudního poplatku, zpravidla nebude schopen podat ani samotný návrh na zahájení řízení, neboť jde o úkony souběžné. Poplatník by se obecně neměl spoléhat na to, že při poskytnutí soudem druhé příležitosti zaplatit soudní poplatek nenastanou žádné, byť i pochopitelné komplikace, popřípadě že je bude možno vždy nějakou cestou odstranit a opožděné zaplacení soudního poplatku napravit."
14. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je tedy dle Ústavního soudu standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil. Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu soudu (srov. ustanovení §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní. Pokud proto poplatník nesplní svou povinnost ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, která sama je již do jisté míry beneficiem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2593/19 ze dne 12. 11. 2019), je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18 ze dne 20. 6. 2018 či sp. zn. III. ÚS 841/19 ze dne 28. 5. 2019). Současně je vhodné doplnit, že vyskytnou-li se objektivní okolnosti, pro které poplatník nemůže bez své viny a ze závažných důvodů zaplatit soudní poplatek ve lhůtě stanovené soudem, je na něm, aby tuto skutečnost soudu sdělil a doložil, ovšem - a to je podstatné - pouze v průběhu této lhůty. Jedině v takovém případě soud po uplynutí dodatečné lhůty řízení nezastaví, nebyl-li poplatek zaplacen [§9 odst. 1 ve spojení s §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích].
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí prizmatem shora předestřených kritérií, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy vzaly tato kritéria při svém rozhodování do úvahy a odpovídajícím způsobem je konfrontovaly s konkrétními skutkovými okolnostmi nyní posuzovaného případu. Právní závěr, v němž - jak se podává z předchozího - došlo k zastavení soudního řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, s nimi dle názoru Ústavního soudu zcela koresponduje.
16. Ústavní soud proto v nyní posuzovaném případě zohlednil, že (a) soudní poplatek je splatný zásadně již podáním návrhu soudu, což ovšem znamená, že nezaplatila-li stěžovatelka soudní poplatek společně s dovoláním, byla z hlediska splnění poplatkové povinnosti již v prodlení; (b) výzva soudu k uhrazení soudního poplatku spjatá s dodatečnou lhůtou pro zaplacení soudního poplatku je výjimkou z tohoto pravidla, což znamená, že stěžovatelce se dostalo jistého beneficia již samotným připuštěním možnosti dostát svým poplatkovým povinnostem dodatečně; (c) stěžovatelka v takto stanovené lhůtě pro zaplacení soudního poplatku neuvedla, že by zde byly vážné objektivní důvody vylučující zaplacení soudního poplatku, když tyto důvody uplatnila až následně, po uplynutí lhůty a vydání rozhodnutí o zastavení soudního řízení, k čemuž však nemůže být s ohledem na shora předestřené závěry přihlíženo; (d) dodatečně stanovená lhůta k zaplacení soudního poplatku je propadnou soudcovskou lhůtou, což znamená, že vyhověl-li by okresní soud návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání této lhůty, tento jeho závěr by mohl být oprávněně rozporován druhým účastníkem řízení, tj. žalovanou; (e) v dovolacím řízení se uplatní advokátní přímus, což znamená, že stěžovatelka musela prostřednictvím svého advokáta vědět, že je povinna zaplatit soudní poplatek, jehož výše je navíc snadno zjistitelná (srov. položku 23 sazebníku poplatků, jenž je přílohou zákona o soudních poplatcích); a konečně (f) zaplacení soudního poplatku nepředstavuje právní úkon, který by musel být nutně proveden statutárním orgánem právnické osoby; statutární orgán je totiž v tomto ohledu zcela zastupitelný, např. v podmínkách dovolacího řízení typicky samotným advokátem.
17. Ústavní soud proto s ohledem na předestřené okolnosti uzavírá, že došlo-li v nyní posuzované věci rozhodnutím okresního soudu, potvrzeným ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu, k zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nelze v tomto postupu obecných soudů spatřovat cokoliv, co by svědčilo o jeho protiústavnosti.
18. Pro úplnost lze dodat, že na stěžovatelčinu věc nelze aplikovat právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 1136/20 ze dne 2. 6. 2020, neboť v tam posuzovaném případě byl soudní poplatek na účet soudu ve stanovené lhůtě zaplacen, avšak v důsledku primárního pochybení tehdejšího stěžovatele v použité identifikaci variabilním symbolem byl přiřazen k jiné spisové značce. Ústavní soud proto dospěl v daném případě k závěru, že "pro řádné zaplacení soudního poplatku je totiž rozhodující pouze připsání částky na účet soudu, u něhož je řízení vedeno, nikoliv přiřazení ke konkrétní věci, o níž je řízení u tohoto soudu vedeno." V nyní posuzované věci však předmětná platba v dané lhůtě na účet soudu vůbec uhrazena nebyla.
19. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, ať už s ohledem na tvrzené odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo s ohledem na požadavek, aby byla dovolacím soudem již vyřešená otázka posouzena jinak.
21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu