ECLI:CZ:US:2022:3.US.273.22.1
sp. zn. III. ÚS 273/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Martinem Solilem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, č. j. 67 To 398/2021-148, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2021, sp. zn. 1 PP 45/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud nevyhověl napadeným usnesením stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS"). Následným usnesením městského soudu pak byla dle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu.
3. Stěžovatel vytýká městskému soudu, že se zcela nevypořádal s jeho argumentací, nezohlednil odkazovanou judikaturu Ústavního soudu, ale naopak rozhodoval s přihlédnutím k judikatuře starší ve snaze žádosti nevyhovět. Při posuzování splnění podmínky prognózy vedení řádného života se oba soudy zaměřovaly pouze na některé fragmenty případu stěžovatele, přitom jiné skutečnosti zcela přehlédly. Stěžovatel nijak nepopírá zásadu volného hodnocení důkazů, nicméně dle jeho názoru měly být důkazy hodnoceny jako celek a nikoliv izolovaně. Městský soud však spíše hledal důvody k zamítnutí žádosti. Přitom chybně interpretoval jak finanční situaci stěžovatele, tak jeho nástup do výkonu trestu a ignoroval stěžovatelův zdravotní stav. Stěžovatel dále rozvádí, jakým způsobem naplnil podmínky pro podmíněné propuštění a svůj přístup k výkonu trestu považuje za tak mimořádný, že měl být při rozhodování o žádosti zohledněn. Současně připomenul, že v případě propuštění na svobodu by mohl na náhradu škody platit vyšší částku, neboť jeho příjem bude vyšší než ve vězení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
5. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu, resp. třetinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidává k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud je vykonával.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán kasačním způsobem zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li činnost obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
7. Přestože Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, jestliže obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)]. Takové důvody ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu však ve věci stěžovatele nenastaly.
8. Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Mimořádnost podmíněného propuštění ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování anebo že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. V nálezu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411) Ústavní soud zdůraznil, že mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že benevolencí státu odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Mimořádnost daného institutu ale nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, naplnil-li odsouzený zákonná kritéria. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny zákonné podmínky. V této souvislosti je nutné do značné míry souhlasit se stěžovatelem, že městský soud pomíjí nálezovou judikaturu Ústavního soudu, když - s odkazem na usnesení Ústavního soudu, jež však není závazné erga omnes - zmiňuje právní názor, že samo naplnění předpokládaných formálních důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován.
9. Jde-li o samotné řízení o podmíněném propuštění, je nezbytné opatřit dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel, byť vzhledem k povaze věci bude úsudek soudu v tomto ohledu vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti (viz nález sp. zn. III. ÚS 611/2000). Zásadně je třeba každý případ hodnotit individuálně, zjistit a zohlednit aktuální poznatky k osobě konkrétního odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně (srov. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Opatřené podklady soudy musí řádně zhodnotit; přitom jejich úvaha musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou mimo jiné i v návrzích a podáních účastníků řízení [nález ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06 (N 108/45 SbNU 459)]. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (nález ze dne 13. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17). Takové požadavky byly obecnými soudy v nyní posuzované věci naplněny.
10. K námitkám stěžovatele je možné uvést, že obecným soudům nelze důvodně vytýkat (a to i přes stěžovatelem tvrzené formulační nesrovnalosti v napadeném usnesení obvodního soudu), že nepovažovaly za splněnou podmínku polepšení a prognózy řádného života, pokud u stěžovatele zaznamenaly nedostatek sebereflexe a spíše bagatelizaci spáchané trestné činnosti, než projevy lítosti. Takovou skutečnost lze jistě považovat při rozhodování o podmíněném propuštění za relevantní, zejména když míra sebereflexe a náhled na spáchanou trestnou činnost hraje roli jak při posuzování nápravy odsouzeného, tak při hodnocení prognózy řádného života. V tomto smyslu soudy formulovaly i konkrétní požadavek na nutnost změny náhledu stěžovatele na trestnou činnost a její závažnost, a to způsobem odpovídajícím stěžovatelem odkazovanému nálezu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1873/21.
11. Za plně akceptovatelnou považuje Ústavní soud rovněž argumentaci obecných soudů ve vztahu k hodnocení přístupu stěžovatele k hrazení škody způsobené trestnou činností. Ani z ústavní stížnosti totiž nevyplynulo, co stěžovatel konkrétně za dobu pobytu ve výkonu trestu k její náhradě vykonal; nicneříkající formulace, že náhradu škody "průběžně" splácí, o aktivním přístupu nic podstatného a konkrétního nevypovídá. Rovněž k samotné žádosti o podmíněné propuštění stěžovatel nedoložil zda, v jaké výši a s jakou pravidelností poškozeným škodu ze svých příjmů fakticky splácí, ačkoliv na druhou stranu nelze po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby doložil odezvu ze strany poškozených, neboť její získání zjevně nemá ve své moci. Nepřesvědčil-li tedy stěžovatel obecné soudy o snaze učinit pro zaplacení škody (nikoliv tedy pouze o odpuštění takového dluhu či odvracení exekucí) maximum, považuje Ústavní soud za rozhodující, že své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, a to způsobem, který považuje zdejší soud za ústavně konformní.
12. V nyní posuzované věci tedy Ústavní soud z předložených rozhodnutí obecných soudů seznal, že se obecné soudy naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS zabývaly řádně a své závěry o jejich nenaplnění dostatečně odůvodnily. Tato odůvodnění přitom reagují na konkrétní okolnosti, které rozhodujícím způsobem přispěly k zamítnutí žádosti i na aktuální možnosti stěžovatele. Ústavní soud přitom dodává, že v případě stěžovatele neshledal onu mimořádnost, na kterou stěžovatel poukazuje, neboť jeho případ s nadstandardním způsobem výkonu trestu odsouzeným v citovaném nálezu (sp. zn. III. ÚS 1873/21) nesnese srovnání.
13. Ústavní soud doplňuje, že je vždy v zájmu odsouzených žádost o podmíněné propuštění patřičně odůvodnit a svá tvrzení doložit, a to včetně skutečností, které by mohly zvrátit hodnocení splnění jednotlivých podmínek soudem (např. okolnosti nástupu do výkonu trestu).
14. Jak je však již uvedeno výše, Ústavní soud při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu