ECLI:CZ:US:2022:3.US.2904.21.1
sp. zn. III. ÚS 2904/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. srpna 2021 č. j. VZV 34/2018-4754 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, ze dne 3. srpna 2021 č. j. NCOZ-4519-3747/TČ-2016-412201-H, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu vedeného Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odborem závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") pod č. j. NCOZ-4519-3747/TČ-2016-412201-H, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že proti stěžovateli a dalším osobám je vedeno trestní řízení v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek týkajících se zejména příspěvkových organizací A a B. Dne 3. 8. 2021 policejní orgán napadeným usnesením podle §23 odst. 1 trestního řádu per analogiam vyloučil ze společného řízení trestní řízení vedené proti obviněnému T. H. s odůvodněním, že tento obviněný se k trestné činnosti plně doznal a vyšetřování je dostatečně zadokumentováno a prokázáno, a tudíž vyčlenění věci ze společného řízení povede k přehlednosti a rychlosti tohoto řízení.
3. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu stížností, která byla napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení policejního orgánu není dostatečně odůvodněno a zakládá svévoli. Stěžovatel se domnívá, že pro vyčlenění trestní věci T. H. nejsou dostatečné důvody, přičemž jediným cílem tohoto procesního postupu je faktická změna postavení H. v trestní věci vedené proti stěžovateli a dalším osobám, kde již H. nebude vystupovat v procesním postavení obviněného, nýbrž v procesním postavení svědka. Stěžovatel uvádí, že ve věci H. byla schválena dohoda o vině a trestu a má za to, že tak bylo učiněno za nezákonných podmínek, neboť soudem schválený trest je zjevně nepřiměřený trestu, který H. v rozsahu doznané trestné činnosti jinak hrozil.
5. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství, který rozhodoval o stížnosti stěžovatele, rozhodl nepřezkoumatelným způsobem, neboť nikterak nepřezkoumal postup policejního orgánu a toliko bez dalšího konstatoval, že postup policejního orgánu byl odůvodněný.
6. Nezákonnost a svévolnost postupu orgánů činných v trestním řízení stěžovatel dokládá i vydáním dalších dvou usnesení podle §23 odst. 1 trestního řádu v trestní věci stěžovatele a dalších obviněných, přičemž odůvodnění bylo stejné jako v případě vyloučení věci T. H. Uvedený závěr však musel policejní orgán učinit již na podkladě dříve získaných důkazů v době, kdy vyčlenil k samostatnému řízení věc T. H.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
7. Ústavní soud si v posuzované věci vyžádal vyjádření účastníků řízení.
8. Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, a to opravný prostředek dohledu. Pomine-li procesní podmínky řízení před Ústavním soudem, považuje účastník ústavní stížnost obsahově za nedůvodnou. V případě pochybení namítaných v ústavní stížnosti účastník řízení zdůrazňuje zásadu rychlosti trestního řízení, která hraje významnou úlohu i v případě trestního řízení stěžovatele, kde byla trestní věc obviněného T. H. vyloučena ze společného trestního řízení, neboť tento obviněný zcela doznal trestnou činnost a výsledky vyšetřování byly plně zadokumentovány. Oprávněnost postupu policejního orgánu lze demonstrovat i tím, že obviněný H. naplnil všechny podmínky pro uzavření dohody o vině a trestu a jeho trestní věc bude tedy v krátkém časovém úseku ukončena. Policejní orgán nerozhodl ve věci svévolně a vyloučením věci k samostatnému řízení nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť stěžovateli nebylo např. upřeno právo navrhnout provedení výslechu svědka H., výslechu se následně účastnit a klást svědkovi otázky.
9. V doplnění svého vyjádření vrchní státní zastupitelství Ústavní soud vyrozumělo, že dne 13. 12. 2021 Obvodní soud pro Prahu 5 schválil sjednanou dohodu o vině a trestu odsuzujícím rozsudkem, který téhož dne nabyl právní moci. Dále vrchní státní zastupitelství sdělilo, že v trestní věci týkající se stěžovatele nadále probíhá vyšetřování.
10. V dalším doplnění svého vyjádření vrchní státní zastupitelství poukázalo na to, že proti oběma napadeným usnesením (ve skutečnosti však pouze proti usnesení vrchního státního zastupitelství - pozn. Ústavního soudu) brojila již ústavní stížnost M. S., a to za užití obdobné argumentace, kterou použil stěžovatel v nynější věci; tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 2507/21 (veřejně dostupným na adrese http://nalus.usoud.cz) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
11. Policejní orgán ve svém vyjádření uvádí, že důvodem pro vyloučení trestní věci obviněného T. H. k samostatnému řízení byla především rychlost řízení, napadené usnesení považuje za přezkoumatelné a řádně odůvodněné. K vyloučení této trestní věci vedl zejména dostatečně zjištěný skutkový stav. Policejní orgán dále uvádí, že při výslechu svědka T. H. nepřipustil některé dotazy na svědka učiněné obhájci obviněných, přičemž tento postup vždy řádně zdůvodnil.
12. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovateli na vědomí k případné replice.
13. Stěžovatel svého práva využil a ve své replice uvedl, že vyjádření účastníků řízení nemohou obstát. K vyjádření policejního orgánu stěžovatel konstatuje, že je příliš obecné a nikterak nelegitimizuje napadené usnesení. Stěžovatel brojí proti počtu procesních úkonů, které byly ve věci provedeny, neboť provedení toliko čtyř úkonů neodůvodňuje nutnost rozdělení řízení. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v mezidobí od vyloučení věci T. H. a vyloučení dalších dvou věcí, na které stěžovatel poukazoval v ústavní stížnosti, nebyly policejním orgánem učiněny žádné procesní úkony týkající se vyloučených skutků. Stěžovatel trvá na stanovisku, že důvodem vyloučení trestní věci T. H. nebyla tvrzená přehlednost a rychlost řízení, nýbrž tento postup měl úplně jiný účel, deklarovaný v ústavní stížnosti, tedy změnu procesního postavení T. H., který ve věci stěžovatele a dalších spoluobviněných již nebude spoluobviněným, nýbrž svědkem.
14. Stěžovatel se dále vymezuje k vyjádření vrchního státního zastupitelství. Předně nesouhlasí s tvrzením, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť účastníkem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu nejsou na věc stěžovatele přiléhavá. V daných věcech bylo totiž možno dosáhnout změny napadeného rozhodnutí ještě jiným procesním prostředkem než je ústavní stížnost. V případě stěžovatele tomu tak však není, zejména vzhledem k okamžiku, kdy byla věc H. vyčleněna k samostatnému řízení, a k dalšímu zamýšlenému postupu policejního orgánu.
15. Kdyby se však Ústavní soud ztotožnil s tvrzením vrchního státního zastupitelství o nepřípustnosti ústavní stížnosti, má stěžovatel za to, že jeho ústavní stížnost podstatně převyšuje svým významem jeho vlastní zájmy, neboť se dotýká značného počtu obviněných a dalších osob, a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
16. Stěžovatel následně odporuje i dalším tvrzením vrchního státního zastupitelství, zejména s ohledem na možné porušení jeho ústavně zaručených práv, kdy vyčlenění věci T. H. k samostatnému řízení bylo motivováno jiným než zákonným důvodem, čímž došlo k porušení práv stěžovatele i dalších spoluobviněných.
17. Přípisem ze dne 25. 3. 2022 stěžovatel po nahlédnutí do spisu vedeného u Ústavního soudu požádal Ústavní soud o poskytnutí lhůty tří týdnů k případnému doplnění ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud poté, co fakticky vyhověl žádosti stěžovatele o poskytnutí lhůty (viz výše bod 17), přistoupil nejprve k posouzení splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
19. Ústavní stížnost však není přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
20. Stěžovatel brojí proti usnesením policejního orgánu a vrchního státního zastupitelství. Netvrdil však, a ani neprokázal, že by před podáním ústavní stížnosti podal podnět k výkonu tzv. vnějšího dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), nebo k výkonu tzv. vnitřního dohledu podle §12e téhož zákona. Jak přitom vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podnět k výkonu dohledu podle zákona o státním zastupitelství je obecně považován za účinný procesní prostředek, který zákon jednotlivcům k ochraně jejich práv přiznává ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu srov. např. usnesení ze dne 14. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 34/19, ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1823/18, ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2742/19, ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2110/19, ze dne 22. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 2526/19, ze dne 19. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1806/19, ze dne 11. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2087/19, bod 6 odůvodnění, a ze dne 28. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1741/19, bod 9 odůvodnění).
21. Stěžovatel pro případ, že by Ústavní soud učinil závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání opravného prostředku dohledu, uvádí, že naplňuje požadavky zakotvené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Výkladem uvedeného ustanovení se Ústavní soud opakovaně zabýval, přičemž podmínky jeho uplatnění formuloval tak, že (1.) stěžovatel musí být zasažen na svých ústavně zaručených základních právech a svobodách, a to pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, (2.) stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, (3.) ústavní stížnost musí svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, (4.) ústavní stížnost musí být podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, a (5.) současně splňuje všechny ostatní předpoklady k projednání; jelikož jde o výjimku z obecného pravidla, je navíc třeba vykládat ji restriktivně [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94, ze dne 23. 4. 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95 a ze dne 6. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1351/16]. Naplnění podmínky spočívající v tom, že ústavní stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, přitom Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95), respektive je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96) nebo potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98), popřípadě tehdy, jde-li o věc dosud Ústavním soudem výslovně neřešenou, obecné povahy, dotýkající se ústavnosti postupu orgánů veřejné moci v řadě případů (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 451/04). Oproti názoru stěžovatele se tak Ústavní soud nedomnívá, že by kritéria §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byla naplněna, což prima facie vyplývá již z výčtu situací, při nichž Ústavní soud tuto výjimku uplatnil. V případě stěžovatele šlo toliko o dílčí procesní rozhodnutí, kde stěžovatel nadto částí svých námitek brojí proti dalšímu procesnímu vývoji ve věci T. H., tedy v cizí trestní věci. Stěžovatel bude mít možnost své námitky uplatnit v dalším řízení. Nic též nebrání stěžovateli v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho trestní věci skončeno, nebude-li s jeho průběhem souhlasit a bude-li pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení s možným vlivem na výsledek řízení.
22. Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal výsledek případného věcného přezkumu námitek stěžovatele v jiném řízení, obiter dictum považuje za vhodné uvést, že dílčí procesní rozhodnutí o vyloučení věci ze společného řízení podle §23 odst. 1 trestního řádu per analogiam by nikterak nemělo zasáhnout do práv obviněných, vůči nimž je trestní stíhání v původní věci dále vedeno, a nelze připustit jejich znevýhodnění v průběhu dalšího řízení oproti stavu, kdy by takovéto dílčí procesní rozhodnutí nebylo vydáno a věc by dále byla projednávána ve společném řízení. Je úkolem orgánů činných v trestním řízení zajistit, aby jejich procesní rozhodnutí o tom, že dříve společná trestní věc bude dále projednávána ve vícero samostatných řízeních, nezhoršilo postavení obviněných a možnosti uplatňování jejich práva na obhajobu.
23. Na základě výše uvedeného považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
JUDr. Radovan Suchánek, v. r.
soudce zpravodaj