ECLI:CZ:US:2022:3.US.2955.22.1
sp. zn. III. ÚS 2955/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Ondřeje Adamce, zastoupeného JUDr. Janou Pernicovou, advokátkou se sídlem Varhulíkové 1580/18, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021 č. j. 25 Co 140/2021-323 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. února 2021 č. j. 34 C 212/2017-270, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Bc. Simony Novákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 4, čl. 11, čl. 28, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech; dále namítá porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Stěžovatel se u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "nalézací soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 3 415 216,85 Kč s příslušenstvím jako plnění z rámcové smlouvy o půjčce, na základě níž v období trvání partnerského vztahu stěžovatele a vedlejší účastnice v letech 2006-2014 zasílal stěžovatel vedlejší účastnici finanční prostředky podle jejích potřeb, přičemž eventuální splatnost půjček měla nastat v případě ukončení partnerského vztahu.
3. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 80 065,75 Kč (výrok I.), uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částky 126 000 Kč, 22 178 Kč, 36 593 Kč a 17 000 Kč, vše s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 3 133 380,01 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl vzájemný návrh vedlejší účastnice o zaplacení 234 135 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a uložil stěžovateli i vedlejší účastnici povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). Nalézací soud dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat existenci rámcové smlouvy o půjčce; většinu položek tvořících žalovanou částku tedy posoudil jako bezdůvodné obohacení podle §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), ovšem právo na vydání bezdůvodného obohacení shledal promlčeným. Co do dvou žádaných částek byla žaloba stěžovatele zamítnuta z důvodu nedostatku věcné legitimace (aktivní i pasivní), co do další z důvodu neunesení důkazního břemene. V případě položky "splátky hypotéky u Raiffeisenbank a.s." aplikoval nalézací soud §511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., podle něhož má stěžovatel vůči vedlejší účastnici právo regresu, a stěžovateli kromě promlčené části práva přiznal. Žalobě vyhověl též v položce "vozidlo zn. Volkswagen Touareg", na jejímž vypořádání se účastníci dohodli dne 12. 8. 2015, a rovněž ohledně nároku z pachtovní smlouvy i dluhu z dlužního úpisu ve výši, v níž byly nároky prokázány, a nedošlo k promlčení. Vzájemný návrh vedlejší účastnice zamítl nalézací soud z důvodu nedostatku její aktivní věcné legitimace. Nalézací soud se zabýval i tím, zda u některých z žalovaných položek není namístě aplikace ustanovení §646 až §652 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), upravujících stavění běhu promlčecí lhůty. Vzhledem k neshodě účastníků na okamžiku ukončení jejich vztahu nalézací soud po provedeném dokazování uzavřel, že již v průběhu roku 2013 panovaly mezi účastníky značné konflikty a jejich vztahy byly silně narušeny. Proto podle nalézacího soudu nelze uzavřít, že by po 1. 1. 2014 stěžovatel a vedlejší účastnice tvořili společnou domácnost ve smyslu §646 občanského zákoníku. Řízení bylo částečně zastaveno pro zpětvzetí části žaloby stěžovatelem.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek nalézacího soudu v napadených výrocích III. a V. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval názory nalézacího soudu co do neexistence rámcové smlouvy o půjčce, vzniku bezdůvodného obohacení i promlčení práva na jeho vydání. Podle odvolacího soudu nalézací soud správně vycházel z toho, že subjektivní dvouletá i objektivní tříletá promlčecí doba (v intencích terminologie zákona č. 40/1640 Sb.) počala v projednávané věci běžet okamžikem poskytnutí jednotlivých finančních prostředků, které stěžovatel poskytl vedlejší účastnici v období let 2010 až 2013 (až na jednu výjimku). Dvouletá subjektivní promlčecí doba tak uplynula v letech 2012 až 2015, avšak žaloba byla podána až dne 21. 6. 2017, tedy poté, co již promlčecí doba uběhla. Jako správnou shledal odvolací soud rovněž úvahu nalézacího soudu o tom, že stěžovatel a vedlejší účastnice od 1. 1. 2014 a dále netvořili společnou domácnost, a proto není namístě aplikace ustanovení občanského zákoníku o stavění běhu promlčecí lhůty.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 8. 2022 č. j. 28 Cdo 1977/2022-357 jako nepřípustné. Uzavřel, že stěžovatelem předestřené otázky jsou skutkovými námitkami, které sice výjimečně s ohledem na jejich průmět do základních lidských práv a svobod mohou (obecně) založit přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), avšak o takový případ v posuzované věci nejde. Nejvyšší soud dále konstatoval, že i kdyby soudy shledaly ukončení společné domácnosti později než k 1. 1. 2014, běh promlčecích dob u práva na vydání bezdůvodného obohacení by se nestavěl, neboť se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., a takový odlišný skutkový závěr by pro stěžovatele nemohl přinést příznivější výsledek.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy měly jeho nároky posoudit podle ustanovení o půjčce, popř. jako vypořádání mezi dlouholetými partnery, nikoli podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Obecné soudy se dopustily nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů, která měla zcela zásadní význam v posouzené otázce promlčení. V řízení předložené listiny i svědectví přesvědčivě dokládají stav věci, jak jej od počátku tvrdí stěžovatel, a svědčí o nevěrohodnosti účelových výpovědí vedlejší účastnice o konci vztahu již v roce 2012 a následném ději. Stěžovatel tvrdí, že v roce 2008 uzavřel s vedlejší účastnicí v Irsku ústní dohodu - rámcovou smlouvu o půjčce, na základě které jí jednotlivá plnění poskytoval. Podle stěžovatele pak žili spolu s vedlejší účastnicí jako partneři (minimálně) do července 2014, kdy stěžovatel vypověděl vedlejší účastnici dispoziční právo ke svému účtu. K tomu stěžovatel odkazuje na závěry opatrovnického soudu, obsah e-mailové zprávy ze dne 26. 8. 2014, úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 22. 1. 2014 a výpověď nynější partnerky stěžovatele Gabriely Čapkové. Trvající vztah a společné hospodaření dokládá i finanční podpora vedlejší účastnice v roce 2013 (182 600 Kč) i v roce 2014 (123 000 Kč do 22. 7. 2014). Obecné soudy sice dospěly k závěru, že spolu stěžovatel a vedlejší účastnice netvořili společnou domácnost k 1. 1. 2014, tu však netvořili naprostou většinu času společného soužití a vztahu, který fungoval. Bylo-li by pravdou, že se účastníci rozešli v roce 2012 a vedlejší účastnice se se stěžovatelem majetkově vypořádala na jaře roku následujícího, je nelogické, že jakékoliv dokumentovatelné snahy o vypořádání začaly až na podzim roku 2014 a pokračovaly v létě a na podzim roku 2015.
7. Stěžovatel dále namítá porušení jeho ústavně zaručených práv postupem nalézacího soudu, když po změně soudce, při jednání dne 11. 9. 2020 nová soudkyně nepostupovala podle §119 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého, došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů - tuto povinnost nová předsedkyně senátu zcela ignorovala, a znemožnila tak stěžovateli možnost se k obsahu přednesů a provedených důkazů před novou předsedkyní senátu (samosoudkyní) vyjádřit.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti výrokům I., II., IV. a VI. rozsudku nalézacího soudu, je v této části ústavní stížnost tzv. subjektivně nepřípustná, neboť těmito výroky nemohl být stěžovatel na svých ústavně zaručených právech žádným způsobem dotčen (a ani z ústavní stížnosti se nic takového nepodává); z tohoto důvodu Ústavní soud považoval ústavní stížnost v této části za podanou osobou zjevně neoprávněnou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Ve zbylé části byla ústavní stížnost podána oprávněnou osobou. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud se dále zabýval tím, zdali je ústavní stížnost, která napadá pouze rozhodnutí odvolacího a rozhodnutí nalézacího soudu, ale nikoliv navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu, přípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a včasná.
11. Ústavní soud přihlédl k tomu, že podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto z důvodu nepřípustnosti způsobené nesplněním předpokladů podle §237 občanského soudního řádu, takovou povahu má [bod 29. nálezu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)]. Ústavní soud tedy ve shodě se svojí předchozí rozhodovací praxí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je proti rozsudku odvolacího soudu a výrokům III. a V. rozsudku nalézacího soudu včasná a přípustná [obdobně srov. např. bod 21. nálezu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2741/15 (N 83/81 SbNU 401), usnesení ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2303/18 a usnesení ze dne 12. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 421/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části proti rozsudku odvolacího soudu a výrokům III. a V. rozsudku nalézacího soudu zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Argumentace stěžovatele představuje především pokračující polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, které učinily jednak ve vztahu k otázce rámcové smlouvy o poskytnutí půjčky, jejíž existence se stěžovatel dovolává, a jednak ve vztahu k otázce ukončení vedení společné domácnosti stěžovatele a vedlejší účastnice. Tato polemika je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu - avšak taková role mu nepřísluší.
15. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 občanského soudního řádu respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]. Vždy je přitom třeba vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí prizmatem námitek uplatněných v ústavní stížnosti a neshledal v nich žádný z výše naznačených - natož pak extrémních - rozporů při posuzování skutkových zjištění a vyvozování právních závěrů či jiné ústavněprávní deficity. Obecné soudy se důkladně zabývaly jak existencí tvrzené rámcové smlouvy o půjčce, tak i otázkou ukončení vztahu (resp. společné domácnosti) stěžovatele a vedlejší účastnice, vůči čemuž stěžovatel primárně brojí; vypořádaly přitom i související námitky a argumentaci stěžovatele a Ústavní soud na odůvodnění jejich rozhodnutí v podrobnostech odkazuje.
17. Nalézací soud podle Ústavního soudu předně přesvědčivě vyložil, že stěžovatel neprokázal uzavření tvrzené rámcové smlouvy o půjčce (natož tvrzení, že jednotlivá plnění byla poskytnuta na základě takové smlouvy). Tvrzení stěžovatele v tomto směru podle nalézacího soudu nebylo konzistentní (s odkazem na rozpory žalobního tvrzení s tvrzením stěžovatele při jednání dne 11. 9. 2020 a jeho účastnickým výslechem dne 12. 2. 2021); stěžovatel pak nedokázal jasně a věrohodně uvést, jaká byla konkrétní dohoda mezi účastníky, co bylo jejím přesným obsahem, které konkrétní částky měly být vráceny, jaká je jejich splatnost a za jakých podmínek. Jeho tvrzení nebyla prokázána ani výslechem navržených svědků (viz zejm. body 12. až 15. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud následně skutková zjištění nalézacího soudu zcela aproboval (viz bod 18. rozsudku odvolacího soudu).
18. Obecné soudy se řádně zabývaly též otázkou, zda není třeba u některých žalobních položek třeba aplikovat právní úpravu upravující stavění běhu promlčecí lhůty. Nalézací soud po provedeném dokazování uzavřel, že nelze v případě účastníků učinit závěr o tom, že by po 1. 1. 2014 tvořili společnou domácnost; k tomu odkázal mimo jiné na odlišné vnímání okamžiku ukončení vztahu každého z účastníků, jejich finanční vypořádání v polovině roku 2013, rozdílné bydliště účastníků a výpovědi svědků (viz zejm. bod 26. rozsudku nalézacího soudu). S těmito úvahami a závěry nalézacího soudu se odvolací soud ztotožnil; vypořádal se přitom rovněž s námitkou, že v rámci opatrovnického řízení dospěl opatrovnický soud k závěru, že vztah účastníků skončil nejdříve 1. 7. 2014 (viz bod 37. rozsudku odvolacího soudu). Ani v tomto směru neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích nic protiústavního.
19. Argumentuje-li stěžovatel, že vedení společné domácnosti není pro stavění běhu promlčecí lhůty podle §646 občanského zákoníku významné (když tuto podle něj spolu s vedlejší účastnicí netvořili po větší část jejich vztahu), pomíjí dikci citovaného ustanovení výslovně vztahující se na "osoby žijící ve společné domácnosti", přičemž tento pojem obecné soudy ve svých úvahách řádně vyložily a promítnuly do poměrů projednávané věci; nad rámec toho lze odkázat na vysvětlení Nejvyššího soudu, že běh promlčecích dob u práva na vydání bezdůvodného obohacení se v nynější věci řídí zákonem č. 40/1964 Sb., nikoli občanským zákoníkem.
20. Namítá-li stěžovatel pochybení nalézacího soudu při změně v obsazení soudu (viz bod 7. výše), jde o námitku, již nepředložil odvolacímu ani Nejvyššímu soudu (jak Ústavní soud ověřil z odvolání a dovolání stěžovatele, které si za tímto účelem vyžádal). K tomuto Ústavní soud předznamenává, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. bod 22. nálezu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631)]. Materiálně je nepřípustná taková námitka, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, jenž by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo; jsou to totiž obecné soudy, jimž v prvé řadě přísluší ochrana základních práv a svobod [srov. bod 23. nálezu ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20]. Obecný soud se totiž nemůže dopustit pochybení (a to ani protiústavního), nedostane-li procesní prostor pro vypořádání určitých námitek z důvodu pasivity stěžovatele [srov. bod 28. nálezu ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307)]. Ústavní soud proto s ohledem na naznačenou subsidiaritu jeho přezkumu nemohl k předmětné námitce přihlédnout a založit na ní své posouzení.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu