ECLI:CZ:US:2022:3.US.299.22.1
sp. zn. III. ÚS 299/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti M. J., t. č. ve Věznici Praha - Pankrác, P.O.BOX 5, právně zastoupeného Mgr. Filipem Wágnerem, advokátem se sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1015/2021-281 ze dne 30. 9. 2021, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 14 To 64/2021-250 ze dne 19. 5. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 5 T 89/2019-218 ze dne 20. 1. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl zavázán zaplatit náhradu škody poškozeným. Tohoto zločinu se měl stěžovatel zkráceně řečeno dopustit tím, že podvodně vylákal z poškozených finanční prostředky pod záminkou zprostředkování výhodné koupě bytové jednotky. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval dovolací námitky, které byly předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Postupem obecných soudů byla podle stěžovatele porušena zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného a zásada presumpce neviny v důsledku prezentace konkrétních skutkových okolností případu v televizních relacích a tisku - Na stopě, TV Nova, TV Prima, Blesk, Tisk Aha, seznam.cz. Současně stěžovatel poukazuje na údajně nedostatečné důkazy k jeho odsouzení.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
7. Ústavní soud dále vychází z toho, že exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
8. Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se řádně zabýval všemi uplatněnými námitkami stěžovatele. Dovolací argumentace stěžovatele se však podle soudu s obsahovým vymezením jím uplatněných důvodů dovolání zjevně rozchází, což v plném rozsahu platí o dovolacím důvodu podle §265b odst. písm. g) tr. řádu. Z obsahu dovolání vyplývá, že stěžovatel ve své podstatě uplatňuje námitky skutkového (nesprávnost závěru o výši způsobené škody), případně procesního (nepřípadnost užití některých důkazů) charakteru, jenž však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. Nejvyšší soud přezkoumal stěžovatelovo dovolání rovněž z hlediska tzv. extrémního nesouladu, přičemž konstatoval, že za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudu splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
9. Ústavní soud tedy konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu