ECLI:CZ:US:2022:3.US.3040.22.2
sp. zn. III. ÚS 3040/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Janou Kubrtovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. 7. 2022 č. j. 27 Co 135/2022-2146, rozsudku téhož soudu ze dne 27. 7. 2022 č. j. 27 Co 134/2022-2139 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2022 č. j. 19 P 54/2012-1517, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) M. M. a 2) nezletilého M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vedenými původně pod sp. zn. III. ÚS 3040/22 a I. ÚS 3056/22, které byly podle §63 téhož zákona ve spojení s §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, spojeny ke společnému řízení a jsou nyní vedeny pod sp. zn. III. ÚS 3040/22, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavních stížností a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 5. 2013 č. j. 19 P 54/2012-390 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 10. 2013 č. j. 18 Co 474/2013-426 byl nezletilý svěřen do péče první vedlejší účastnice (dále jen "matka") a stěžovateli byla uložena povinnost platit výživné na nezletilého ve výši 4 000 Kč měsíčně. Rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 2. 2017 č. j. 19 P 54/2012-553 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 7. 2017 č. j. 18 Co 120/2017-626 byl stanoven styk stěžovatele s nezletilým v lichých kalendářních týdnech od pátku po školním vyučování do následujícího pondělí v sudém kalendářním týdnu do 7:45 hodin, a dále od středy sudého kalendářního týdne po školním vyučování do čtvrtku téhož týdne do 18:00 hodin, dále byl upraven styk po dobu jarních, velikonočních, vánočních a letních prázdnin.
4. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2022 č. j. 19 P 54/2012-1517 okresní soud zamítl návrh stěžovatele na změnu péče a výživy nezletilého, neboť v řízení bylo prokázáno, že nezletilý je v takovém psychickém stavu, že přítomnost stěžovatele odmítá a stěžovatelem žádaná změna podle okresního soudu nepředstavuje vhodné řešení. Rozsudkem ze dne 27. 7. 2022 č. j. 27 Co 135/2022-2146 krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil.
5. Rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 1. 2022 č. j. 19 P 54/2012-1515 byl zamítnut návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilého počínaje dnem 1. 9. 2016 (I. výrok) a návrh stěžovatele na snížení výživného pro nezletilého počínaje dnem 1. 1. 2021 (II. výrok). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Rozsudkem ze dne 27. 7. 2022 č. j. 27 Co 134/2022-2139 krajský soud rozsudek okresního soudu v části výroku, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilého, změnil tak, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 6. 2021 a dále přispívat na výživu nezletilého částkou ve výši 5 500 Kč měsíčně, dlužné výživné za období od 1. 6. 2021 do 31. 7. 2022 ve výši 21 000 Kč je stěžovatel povinen uhradit k rukám matky nezletilého do tří měsíců od právní moci rozsudku (I. výrok), ve zbývající části tohoto výroku rozsudek okresního soudu potvrdil (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho styk s nezletilým bezproblémově fungoval až do dne 1. 10. 2020. V současné době uběhly již dva roky od doby, kdy byl stěžovatel v důsledku podání své žádosti o změnu péče a výživy ze dne na den matkou naprosto odloučen od svého syna, a nezletilý syn od otce, kterého respektoval a měl ho rád. Matka během uplynulých dvou let porušuje rozsudek o úpravě styku, během této doby přitom okresní ani krajský soud neučinily jediný úkon, kterým by nařídily matce, aby své jednání napravila. Za dva roky nedal soud stěžovateli prostor, aby se byť na několik minut mohl setkat se svým synem u odborníka, opatrovníka nebo před soudcem, soud svým jednáním zcela zbavil stěžovatele jeho rodičovských práv. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem okresního soudu, který jeho návrh na změnu péče a výživy zamítl, a poukazuje na skutečnost, že v minulosti vznesl námitku podjatosti vůči soudci okresního soudu JUDr. Kárníkovi s ohledem na jeho poměr k matce, která je jeho bývalou kolegyní, krajský soud však tuto námitku dne 7. 2. 2020 zamítl, další podnět stěžovatele s upozorněním na podjatost ze dne 20. 7. 2022 krajský soud ignoroval. Stěžovatel upozorňuje, že nezletilý měl v pátém ročníku základní školy alarmující absenci, o čemž svědčí i případová konference konaná dne 11. 4. 2022, krajský soud však omluvil toto jednání matky tím, že nezletilý byl nakonec řádně omluven. Stěžovatel je přesvědčen, že zachováním dosavadního výchovného prostředí by byl osobnostní a emoční vývoj nezletilého vážně ohrožen snahou matky o vytěsnění stěžovatele ze života nezletilého, ale fakticky i neléčením psychického stavu nezletilého. Krajský soud sám konstatoval, že k obnovení kontaktů mezi synem a stěžovatelem by měl sloužit navykací režim, to je však zcela v rozporu s dosavadním skutkovým stavem, kdy matka vždy záměrně navykacímu režimu bránila. Stěžovatel je přesvědčen, že je v rozporu s dobrými mravy, aby za situace, kdy matka úmyslně a prokazatelně odstřihla syna od otce, jí dal soud navýšením výživného za pravdu, že odstřižením dítěte od rodiny, bráněním navykacímu režimu, sabotováním asistovaného předání syna a neschopností zajistit účast nezletilého u znalce konala správně. Stěžovatel si je vědom, že výživné je určeno nezletilému, a je ochoten se o nezletilého starat a poskytovat mu veškeré prostředky, jež bude potřebovat, k tomu je však zapotřebí obnovení styku, kterému matka prokazatelně brání. Stěžovatel vyživovací povinnost plnil nad rámec stanoveného výživného až do doby, kdy mu matka začala bránit ve styku s nezletilým, do té doby nezletilý u stěžovatele pobýval 12 - 16 dní v měsíci a stěžovatel mu poskytoval vše, co bylo třeba. Matka přitom ani jednou nepředala syna ke styku s potřebným vybavením. Stěžovatel uvádí, že nechce být jen "papírovým otcem", který bude platit navýšené výživné, přestože mu byla bezdůvodně odebrána rodičovská práva, a to zvláště za situace, kdy matka má jako bývalá soudkyně a současná advokátka nadprůměrné příjmy, jež by byly mnohem vyšší, nežli příjmy stěžovatele. Matka se však prokazatelně vzdala bez důležitého důvodu výhodnější výdělečné činnosti. Krajský soud navíc neprovedl důkaz daňovým přiznáním matky ohledně příjmy z pronájmu jejích bytů. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že mu krajský soud stanovil výživné i zpětně, což považuje za rozporné s dobrými mravy za situace, kdy měl nezletilý z rozhodnutí matky téměř osmiměsíční absenci ve škole, se kterou stěžovatel nesouhlasil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
10. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu, které shodně konstatovaly, že za situace, kdy nezletilý je v takovém psychickém stavu, že přítomnost stěžovatele nadále odmítá, nelze stěžovatelem navrhovanou změnu v současnosti považovat za vhodné řešení. Také podle stanoviska opatrovníka by změna formy péče za stavu, kdy není realizován osobní kontakt nezletilého se stěžovatelem, neodpovídala zájmům nezletilého.
11. K uvedenému závěru dospěl okresní soud na základě řádně provedeného dokazování, zejména výslechem nezletilého a znaleckým zkoumáním. Krajský soud doplnil dokazování zprávou opatrovníka, který provedl pohovor s nezletilým, zprávou Základní školy X, zprávou z psychologického vyšetření ve Fakultní nemocnici Hradec Králové, zprávou dětské lékařky a zápisem z případové konference. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že nezletilý od října 2020 odmítá kontakt se stěžovatelem, při pohovorech před opatrovníkem, znalkyní nebo před soudem opakovaně uvádí, že chce časový prostor, a nepřeje si být omezován rozhodnutím soudu. Z lékařských zpráv a závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že nezletilý má psychické problémy, které se projevují jak v zatvrzelém odmítání stěžovatele, tak v absenci školní docházky v podstatné části školního roku 2021/2022, tento stav ještě zhoršuje nátlak stěžovatele na styk s nezletilým.
12. Za této situace, kdy provedeným dokazováním (zejména znaleckým posudkem) nebylo zjištěno ovlivňování nezletilého matkou proti stěžovateli, neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti závěr obecných soudů, že pro nezletilého je v období, kdy po dlouhé absenci začal docházet do školy, důležitá stabilita výchovného prostředí, na které je zvyklý, a ve kterém si přeje zůstat.
13. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť z ústavního pořádku ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte plyne dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Obecné soudy při svém rozhodování uvedené zásady respektovaly, konkrétně krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že přání nezletilého být v péči matky je konstantní a dlouhodobé, a nezletilý je projevoval i v období, kdy styk se stěžovatelem ještě probíhal. Každé jiné rozhodnutí by podle závěrů znaleckého posudku a lékařských zpráv mohlo současný psychický stav nezletilého ještě více zhoršit. Krajský soud však současně konstatoval, že o vhodnosti péče matky bude vypovídat i její snaha o dodržování navykacího režimu, který má sloužit k obnovení vztahu mezi nezletilým a stěžovatelem. K tomu krajský soud obsáhle vysvětlil rodičům, že nezletilému trpícímu stresovou zátěží v důsledku porozvodového konfliktu rodičů a dlouhodobým soudním řízením s opakovanými vyšetřeními by prospělo, kdyby se rodiče pokusili v jeho zájmu odstranit vzájemný konflikt, k čemuž je potřeba, aby matka respektovala roli stěžovatele a působila na nezletilého tak, aby se s otcem začal pravidelně stýkat, a naopak stěžovatel upustil od urputných snah vynutit si kontakt s nezletilým všemi možnými prostředky, což nezletilému evidentně vadí.
15. Krajský soud se zabýval i stěžovatelem vznesenou námitkou podjatosti soudce JUDr. Kárníka, kterou zamítl. Zaslal-li stěžovatel poté krajskému soudu mail, který obdržel od matky, a v němž matka hovoří (negativně) o jmenovaném soudci, nezakládá skutečnost, že soud na toto podání stěžovatele nereagoval, zásah do práv stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře stojí na stanovisku, že "důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovskému rozhodování protiřečící, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají" [viz usnesení ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 26/2000 (U 4/17 SbNU 365)]. Pouhé subjektivní pochybnosti o poměru soudců k účastníkům řízení pro závěr o vyloučení soudce nepostačují. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak [srovnej nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16 (N 236/83 SbNU 667)].
16. Stěžovatel ústavní stížností taktéž napadá rozsudek krajského soudu, kterým mu bylo uloženo přispívat od 21. 6. 2021 na výživu nezletilého měsíčně částkou 5 500 Kč a uhradit dlužné výživné ve výši 21 000 Kč. I v části argumentace stěžovatele směřující proti tomuto rozhodnutí se projevuje nesouhlas stěžovatele s tím, že okresní soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2022 č. j. 19 P 54/2012-1517 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 7. 2022 č. j. 27 Co 135/2022-2146 nevyhověl jeho návrhu na změnu péče a výživy. Postoj stěžovatele je takový, že je připraven na výživu nezletilého nad rámec výživného v průběhu řádně realizovaného kontaktu pravidelně poskytovat další plnění, a nejsou proto důvody k navýšení výživného. Jinými slovy, stěžovatel viní matku nezletilého, že mu brání ve styku s ním, a není proto ochoten přispívat více na výživu nezletilého, přestože, jak sám připouští, je nezletilý již starší a náležela by na jeho výživu jinak částka vyšší.
17. Uvedeným způsobem však vyživovací povinnost rodičů k dětem realizovat nelze. Jednak, jak bylo výše uvedeno, ze znaleckého posudku (ani z jiných důkazů) nevyplynulo, že by matka popuzovala nezletilého proti stěžovateli, a naopak podle závěrů soudů je přání nezletilého nestýkat se se stěžovatelem dlouhodobé a neměnné již od doby, kdy styk s mezi nimi ještě probíhal, druhak plnění, které poskytuje rodič nad rámec výživného, nemění nic na jeho povinnosti pravidelně přispívat na výživu nezletilého ve výši stanovené soudním rozhodnutím. Z této skutečnosti vyšel i krajský soud, který výslovně uvedl, že si je vědom specifické situace, kdy se již od října 2021 stěžovatel s nezletilým nestýká, zdůraznil však, že tento problém nelze řešit nepřiznáním adekvátního výživného nezletilému, neboť výživné nepředstavuje odměnu či benefit pro druhého rodiče či nezletilé dítě, ale slouží k zajištění potřeb nezletilého dítěte, které má právo na shodnou životní úroveň jako výživou povinný rodič. Krajský soud však přihlédl k tomu, že až do října 2020 stěžovatel kromě placení výživného ve výši 4 000 Kč měsíčně zajišťoval potřeby nezletilého v podstatném rozsahu i osobní péčí, proto nepřistoupil ke zvýšení výživného zpětně od 1. 9. 2016, jak požadovala matka.
18. Ústavní soud konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. V posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na příjmy stěžovatele ze zaměstnání je zřejmé, že je dán prostor pro zvýšení výživného stěžovatele pro nezletilého. Krajský soud měl za to, že zvýšení výživného je odůvodněno až od června 2021, protože příjem stěžovatele se od června 2021 stabilizoval, a až do současnosti se pohybuje ve výši kolem 29 000 - 30 000 Kč čistého měsíčně, přitom stěžovatel již nezletilému, který se s ním odmítá stýkat, neplní nic nad rámec výživného. Krajský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že výživné odpovídající od 1. 6. 2021 odůvodněným potřebám nezletilého, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům stěžovatele, představuje částka 5 500 Kč, měsíčně, která představuje cca 19% jeho čistého měsíčního příjmu. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nemá možnost se s nezletilým stýkat, a že nezletilý neměl v posledním školním roce prakticky žádné náklady na mimoškolní činnost, krajský soud nepřistoupil ke zvýšení výživného na vyšší částku.
19. Postup krajského soudu při stanovení výživného byl v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, soud je přitom povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2238/15), není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost krajského soudu a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v soudní moci.
20. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Krajský soud i okresní soud zvážily a vyvážily dotčené oprávněné zájmy, zejména nejlepší zájem dítěte, a za tím účelem shromáždily veškeré potřebné důkazy a svá rozhodnutí v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodnily. Ústavní soud dodává, že lze stěží očekávat, že by soudy harmonicky upravily rodinný život nezletilého způsobem uspokojujícím vzájemné kontakty všech členů rodiny. Obecné soudy usilovaly napadenými rozhodnutími o určitou stabilizaci situace a své závěry odůvodnily; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající zcela svůj podklad ve zjištěném skutkovém stavu. Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilým dítětem nemají povahu absolutně konečných, a tedy nezměnitelných rozhodnutí, jak ostatně vyplývá i z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Podle aktuálních okolností tak opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých.
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu