ECLI:CZ:US:2022:3.US.3071.21.1
sp. zn. III. ÚS 3071/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace FROAN s. r. o., sídlem Bělehradská 858/23, Praha 2, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Veverkova 1, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2021 č. j. 30 Co 337/2021-126 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. srpna 2021 č. j. 27 C 97/2020-113, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní korporace FERRY - cargo s. r. o., sídlem Branická 570/5, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 8. 2020 č. j. 27 C 97/2020-113 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 18 765,78 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 3 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), dále uložil stěžovatelce v téže lhůtě zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 51 572 Kč (II. výrok) a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (III. výrok). Obvodní soud vyšel ze skutečnosti, že vedlejší účastnice prováděla pro stěžovatelku za sjednanou cenu vnitrostátní a mezinárodní přepravu věcí, kterou vyúčtovala fakturami v celkové výši 275 135,45 Kč. Před podáním žaloby stěžovatelka zaplatila vedlejší účastnici částku 15 000 Kč dne 16. 10. 2020 a 15 000 Kč dne 26. 10. 2020. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení zbylé částky ve výši 245 135,45 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částečných úhrad. Po podání žaloby stěžovatelka zaplatila vedlejší účastnici dne 2. 11. 2020 částku 10 000 Kč, dne 6. 11. 2020 částku 15 000 Kč, dne 16. 11. 2020 částku 15 000 Kč, dne 24. 11. 2020 částku 30 000 Kč, dne 9. 12. 2020 částku 19 936,48 Kč, dne 9. 12. 2020 částku 10 000 Kč, dne 18. 12. 2020 částku 15 000 Kč, dne 23. 12. 2020 částku 15 000 Kč, dne 30. 12. 2020 částku 18 831,78 Kč, dne 11. 1. 2021 částku 15 000 Kč, dne 26. 1. 2021 částku 15 000 Kč, dne 8. 2. 2021 částku 15 000 Kč, dne 19. 2. 2021 částku 15 000 Kč, dne 1. 3. 2021 částku 15 000 Kč, dne 19. 3. 2021 částku 11 367,08 Kč a dne 14. 4. 2021 částku 10 000 Kč. Vedlejší účastnice s ohledem tuto skutečnost podáním ze dne 9. 12. 2020 vzala žalobu zpět co do částky 99 936,48 Kč a podáním ze dne 20. 4. 2021 co do částky 145 198,86 Kč. Obvodní soud zastavil řízení usnesením ze dne 4. 1. 2021 č. j. 27 C 97/2020-61 co do částky 99 936,48 Kč a usnesením ze dne 27. 4. 2021 č. j. 27 C 97/2020-96 ohledně částky 145 198,86 Kč. Obvodní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že nárok vedlejší účastnice na zaplacení úroku z prodlení z jednotlivých opožděně zaplacených částek je důvodný a přiznal jej vedlejší účastnici ve výši 18 765,78 Kč podle §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.
3. O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl za použití §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka zavinila zastavení řízení co do jistiny, tj. částky 245 135,45 Kč tím, že plnila po podání žaloby a současně po splatnosti faktur vystavených vedlejší účastnicí, a dále za použití §142 odst. 2 o. s. ř., jelikož vedlejší účastnice měla ve věci úspěch. Náhradu nákladů řízení vyčíslil obvodní soud v odměně advokáta podle §7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a zpětvzetí žaloby ze dne 9. 12. 2020) ve výši 9 300 Kč za jeden úkon, za 1 úkon právní služby (jednoduchá výzva k plnění) ve výši 4 650 Kč, dále odměnu advokáta za 1 úkon právní služby (zpětvzetí žaloby ze dne 20. 4. 2021) ve výši 6 940 Kč, 5 x paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, náhradu 21% DPH ve výši 8 608 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 1 974 Kč.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení potvrdil (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že obvodní soud postupoval správně, rozhodl-li o náhradě nákladů řízení v souladu s §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť stěžovatelka procesně zavinila zastavení řízení tím, že až po podání žaloby zaplatila vedlejší účastnici částku 245 135,34 Kč. Ohledně žalobou uplatněného příslušenství pak byla vedlejší účastnice plně úspěšná ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Vedlejší účastnici, proto náleží náhrada v řízení účelně vynaložených nákladů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí zasáhla nepřiměřeným způsobem do její majetkové sféry, když je nucena zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení za situace, kdy před zahájením soudního řízení projevila snahu o uzavření splátkového kalendáře, a následně po celou dobu řízení splátky hradila. Stěžovatelka připouští, že dohoda o splátkách mezi stranami uzavřena nebyla, nicméně stěžovatelka od počátku řízení deklarovala zájem na splácení dlužné částky, tyto hradila a soudu pravidelně předkládala doklady o provedených platbách. Stěžovatelka je přesvědčena, že vedlejší účastnice svými částečnými zpětvzetími návrhu zbytečně navyšovala svou odměnu, když celou věc bylo možné ukončit jediným podáním vedlejší účastnice učiněným po úplném zaplacení dluhu. Stěžovatelka má za to, že svým chováním (pravidelnými platbami provedenými i v průběhu soudního řízení) prokázala vážnost svých návrhů a prohlášení učiněných ještě před zahájením řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka dobrovolně svůj dluh ve vztahu k jistině zcela uhradila, jeví se jí jako nespravedlivé, že by měla hradit plnou náhradu nákladů vedlejší účastnice, jelikož k soudnímu sporu vůbec nemuselo dojít, a podání žaloby, jakož i další úkony v soudním řízení byly zcela nadbytečné. Stěžovatelka uzavírá, že v její věci byly splněny podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., a bylo by spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl své náklady řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Jakkoli argumentace stěžovatelky směřuje proti výrokům napadených rozhodnutí týkajícím se náhrady nákladů vzniklých vedlejší účastnici v řízení před obvodním soudem, petitem ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení obou těchto rozhodnutí jako celku. Ústavní stížnost v části směřující proti I. a III. výroku rozsudku obvodního soudu je však nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když napadla odvoláním pouze II. výrok rozsudku obvodního soudu. Ve zbytku, tedy v části směřující proti usnesení městského soudu a proti II. výroku rozsudku obvodního soudu, je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva vyčerpala.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu a II. výrokem rozsudku obvodního soudu nebylo rozhodováno ve věci samé, nýbrž pouze o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srovnej usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), či usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha (jen procesní) soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe vůči těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše značně rezervovaně. Ústavní soud se proto zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by (i přes skutečnost, že jde o náhradu nákladů řízení) námitky stěžovatelky mohly dosáhnout ústavněprávní roviny, nic takového však nezjistil.
9. Městský soud se s ohledem na stěžejní odvolací námitku stěžovatelky zabýval tím, zda v daném případě nastaly podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř., a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu dovodil, že v nyní posuzované věci nejde o takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka zaplatila dlužnou jistinu až po podání žaloby, její argument o tom, že k řízení vůbec nemuselo dojít, se proto v tomto kontextu jeví poněkud nepatřičným. Městský soud zdůraznil, že to byla stěžovatelka, která nezaplatila vedlejší účastnici za provedenou vnitrostátní a mezinárodní přepravu věcí, a nedohodli-li se účastníci na parametrech smírného řešení sporu, nemůže deklarovaná ochota stěžovatelky k pravidelným splátkám dluhu, které byly pro vedlejší účastnici nepřijatelné, představovat důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodnily postup podle §150 o. s. ř.
10. Podle §150 o. s. ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že §150 o. s. ř. zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce, nejedná se však o zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto právo však přísluší především obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim §150 o. s. ř. či nikoliv. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení, ale pouze zvážit, zda příslušný soud při použití §150 o. s. ř. posoudil všechny okolnosti konkrétní věci.
11. Dospěl-li městský soud na základě konkrétních okolností věci k závěru, že nejsou dány důvody pro použití §150 o. s. ř., a svůj právní názor řádně odůvodnil, nemá tomuto závěru Ústavní soud čeho vytknout, neboť nejde o extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel či o svévolný výklad či použití zákona. Ani tvrzení stěžovatelky, že byla ochotna platit svůj dluh ve splátkách, a že tak před podáním žaloby i poté činila, nemůže nic změnit na skutečnosti, že soud musí vycházet při rozhodování o náhradě nákladů řízení ze zásady úspěchu ve věci (§142 o. s. ř), jež je pouze modifikována možností soudu použít §150 o. s. ř., kterou soud mimořádně využije v případech, kdy by důsledná aplikace §142 o. s. ř. a násl. vedla k nepřiměřeným tvrdostem.
12. V nyní posuzované věci přiznání náhrady nákladů vedlejší účastnici zcela zjevně nepřiměřenou tvrdost nepředstavuje. Vedlejší účastnice měla nepochybně právo na to, aby byly uhrazeny předmětné faktury v době splatnosti ve smlouvě dohodnuté, tomu odpovídá povinnost stěžovatelky v této lhůtě faktury zaplatit. Uvedené by mohlo být změněno pouze dohodou obou stran. Přesvědčení stěžovatelky, že skutečnost, že splatila jistinu postupně ve splátkách, jejichž harmonogram byl vedlejší účastnicí odmítnut, představuje pro ni "polehčující" okolnost, jež by se měla promítnout do rozhodování o nákladech řízení, je mylná. V postupu vedlejší účastnice přitom nelze shledat žádné pochybení, domáhala-li se žalobou zaplacení faktur, které nebyly stěžovatelkou ve lhůtě jejich splatnosti uhrazeny. Částečné zpětvzetí žaloby poté, co stěžovatelka uhradila po podání žaloby část svého dluhu, je jen následným logickým krokem. Názor stěžovatelky, že vedlejší účastnice neměla přistoupit k podání žaloby, když ji stěžovatelka ujistila, že částku 245 135,45 Kč bude postupně splácet, je z pohledu ustanovení týkajících se rozhodování soudu o nákladech řízení zcela irelevantní a právně neobhajitelný, stejně tak jako názor, že by snad splácení dluhu po uplynutí lhůty k jeho plnění (a to ve splátkách uhrazených půl roku až rok po jeho splatnosti) mělo představovat okolnosti, jež má na mysli §150 o. s. ř.
13. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry městského soudu ani obvodního soudu, které se danou věcí podrobně zabývaly a ústavně konformním způsobem odůvodnily, na základě jakých úvah k závěru o povinnosti stěžovatelky nahradit stěžovatelce náklady řízení v dané výši dospěly.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení městského soudu a II. výroku rozsudku obvodního soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a v části směřující proti I. a III. výroku rozsudku obvodního soudu jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu