ECLI:CZ:US:2022:3.US.3136.22.1
sp. zn. III. ÚS 3136/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Vratislava Knotka, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem, sídlem Purkyňova 372, Bělá pod Bezdězem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2022 č. j. 27 Cdo 3026/2021-136 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2020 č. j. 6 Cmo 148/2019-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se v řízení před soudy domáhal vyslovení neplatnosti usnesení náhradní členské schůze Družstva X, která se konala 20. 3. 2014 a na níž byly schváleny výsledky hospodaření za rok 2013. Uvedená schůze byla dle stěžovatele svolána v rozporu s §647 a §636 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, přezkoumávané usnesení navíc mělo mít stejný obsah jako usnesení přijaté na schůzi konané dne 12. 3. 2014. Městský soud v Praze usnesením č. j. 72 Cm 1/2015-71 ze dne 13. 12. 2018 návrh zamítl a Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Vrchní soud konstatoval, že svolání náhradní členské schůze nekoresponduje s pravidly svolání stanovenými kogentním způsobem v zákoně o obchodních korporacích. V souladu s §260 odst. 1 občanského zákoníku nicméně vyslovení neplatnosti usnesení schůze družstva nebylo namístě, neboť porušení zákona nemělo závažné právní důsledky a nevyslovení neplatnosti bylo v zájmu družstva hodném právní ochrany. Navzdory pochybením při svolání byl účel právní úpravy svolání schůze naplněn, družstvo postupovalo podle zažité praxe dle svých stanov, navrhovatel se o konání schůze dozvěděl, aktivně se jí zúčastnil, s programem schůze byl dobře obeznámený a měl k dispozici všechny potřebné podklady. Zájmem družstva hodným právní ochrany pak je již samotný zájem na stabilitě vnitřních poměrů, neexistují-li nějaké skutečnosti odůvodňující vyslovení neplatnosti. Důvodem pro vyslovení neplatnosti pak není to, že usnesení se shodným obsahem členská schůze přijala již na zasedání dne 12. 3. 2014.
Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu shledal souladným s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud podle Nejvyššího soudu správně přihlédl ke specifickým poměrům družstva a přiléhavě uzavřel, že způsob svolání členské schůze nebyl v okolnostech projednávané věci způsobilý zasáhnout do práv členů. Jak dále Nejvyšší soud uvedl, napadené usnesení členská schůze přijala pro případ, že by soud vyslovil neplatnost usnesení stejného obsahu přijatého dne 12. 3. 2014, tak aby účetní uzávěrka za rok 2013 byla i v takovém případě schválena. Stěžovatel totiž družstvo upozornil, že při svolání schůze na den 12. 3. 2014 nebyl dodržen zákonem předvídaný postup, a úmyslem družstva bylo případné pochybení při svolání schůze napravit. Nebyla-li neplatnost usnesení téhož obsahu ze dne 12. 3. 2014 vyslovena (návrh na vyslovení jeho neplatnosti byl podán opožděně), je napadené usnesení sice "neúčinné", neboť hospodářské výsledky již byly schváleny, nikoli však nicotné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se soudy nedostatečně vypořádaly s argumenty, které na podporu svého návrhu vznesl, a napadená rozhodnutí jsou formalistická a nepřezkoumatelná. Nejvyšší soud podle stěžovatele přehlédl, že napadené usnesení členské schůze bylo nicotné, resp. se na ně hledí, jako by nebylo přijato, z toho důvodu, že v případě druhého rozhodování otázka schvalování výsledků hospodaření za rok 2013 již nepatřila do působnosti členské schůze. K tomu se Nejvyšší soud podle stěžovatele nijak nevyjádřil.
Stejně tak podle stěžovatele rozhodnutí Nejvyššího soudu neobsahuje žádnou argumentaci stran toho, že v daném případě byly kumulativně splněny obě podmínky, pro které nelze vyslovit neplatnost usnesení členské schůze. Z judikatury dovolacího soudu, na kterou stěžovatel v dovolání poukazoval a kterou Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení podle stěžovatele podkopal, údajně vyplývá pravý opak.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. V posuzované věci šlo o otázku, zda byly naplněny zákonné podmínky pro vyslovení neplatnosti usnesení přijatého na členské schůzi družstva, tedy o otázku zjevně podústavní.
K tomu je pak zejména potřeba uvést, že soudy zohlednily specifické okolnosti, které v daném případě nastaly. Dostatečně a přesvědčivě přitom vysvětlily, proč navzdory pochybením při svolání náhradní členské schůze byly splněny podmínky ve smyslu §260 odst. 1 občanského zákoníku pro nevyslovení neplatnosti na této schůzi přijatého usnesení. Rozhodně nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že by soudy tento svůj závěr neopřely o patřičné argumenty. Naopak, zejména vrchní soud (k jehož závěrům se přihlásil a dále je rozvedl soud dovolací) důkladně popsal, proč v podmínkách konkrétní věci neměla tvrzená pochybení závažné právní následky (viz zejména bod 33 usnesení vrchního soudu). Takový výklad nevykazuje žádné ústavněprávní deficity a nenachází se ani v rozporu se stěžovatelem citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 800/2020 ze dne 28. 7. 2020, v němž Nejvyšší soud nevyloučil, že by okolnosti, které nastaly v nyní posuzované věci, nemohly vést k závěru o naplnění podmínek dle §260 odst. 1 občanského zákoníku.
Z ústavněprávního hlediska zcela nepodstatná je pak otázka, jaké právní důsledky má skutečnost, že usnesení stejného obsahu již bylo přijato na předchozí členské schůzi. Jestliže Nejvyšší soud uvádí, že v takovém případě je za okolností posuzované věci (kdy šlo o schválení účetní uzávěrky a vydání nového usnesení bylo jen reakcí na možné nedostatky svolání předchozí schůze) nové usnesení "neúčinné", nikoli nicotné, resp. neplatné, nemá Ústavní soud jakýkoli důvod do tohoto posouzení zasahovat.
Ostatně stěžovatel nejenže v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, proč shledává vydávání usnesení o stejném obsahu mimo působnost členské schůze, ale nevysvětluje ani, jak se tato otázka vůbec dotýká jeho ústavně zaručených práv, když v každém případě byla účetní uzávěrka schválena. Stěžovatel se omezuje na výhrady vůči odůvodnění Nejvyššího soudu, který nicméně vysvětlil, proč této námitce nevyhověl, s tím, že usnesení lze považovat za neúčinné, nikoli nicotné. Ke zpochybnění tohoto závěru či způsobu odůvodnění stěžovatelovo prosté konstatování, že otázka schvalování uzávěrky v případě druhého rozhodování již nepatřila do působnosti členské schůze, nepostačuje.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu