ECLI:CZ:US:2022:3.US.3159.22.1
sp. zn. III. ÚS 3159/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. Věznice Plzeň, P. O. Box 335-5/2, zastoupeného JUDr. Petrem Prunnerem, advokátem se sídlem Plachého 1818/2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2022, č. j. 8 To 226/2022-45, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 Listiny, čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 8. 7. 2022, č. j. 3 PP 84/2022-21, zamítl žádost stěžovatele podle §88 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ("VTOS") v délce trvání 12 roků, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 56 T 2/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 To 115/2013. Podle okresního soudu je sice totiž v případě stěžovatele splněn první předpoklad pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť stěžovatel již vykonal uložené dvě třetiny trestu uloženého mu za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví, nicméně není u něj splněn již druhý zákonný předpoklad podmíněného propuštění, a to prokázané polepšení. Stěžovatel byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán Policii České republiky a nahradil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 1 824 Kč. Chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody je podle okresního soudu hodnoceno jako bezproblémové. Stěžovatel však dosud nepřijal svou vinu za spáchaný trestný čin a pochybení vidí na straně orgánů činných v trestním řízení, jakkoliv se na podmínky výkonu trestu odnětí svobody asimiloval. Dále stěžovatel soudu nepředložil potvrzení o zajištěném bydlišti, ani potvrzení o zajištění zaměstnání, pokud by soud jeho žádosti vyhověl. Na stěžovatelovo chování nemá pozitivní vliv ani jeho družka, neboť uvedeného trestného činu se dopustil již v době, kdy se stýkali. Okresní soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody již popáté, když k jeho nápravě nevedl žádný z dříve uložených trestů, byť byl stěžovatel již třikrát podmíněně propuštěn a týkala se ho amnestie prezidenta republiky z roku 2013. Závažnost stěžovatelem páchané trestné činnosti navíc gradovala. Ze všech těchto důvodů okresní soud jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl.
3. Zamítnuta byla rovněž následná stížnost stěžovatele, podaná ve smyslu §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, o které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením. Stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění totiž nebyla zamítnuta jen pro jeho trestní minulost, nýbrž bylo rozhodující, že byť byl stěžovatel opakovaně podmíněně propuštěn, jeho trestná činnost postupně gradovala (od majetkové trestné činnosti přešla v násilnou trestnou činnost). Na stěžovatelova předchozí odsouzení sice nelze nahlížet tak, že by mu přitěžovala; na druhou stranu však z nich lze částečně dovozovat omezené možnosti stěžovatelovy nápravy. Krajský soud poukázal rovněž na to, že podle znaleckých posudků zpracovaných při posuzování stěžovatelem páchané trestné činnosti se u stěžovatele projevuje abusus alkoholu, jeho osobnost je amorální, dráždivá, výbušná, řešící konflikty agresivním jednáním. Prognóza zlepšení ve stěžovatelově případě byla znalci hodnocena jako málo reálná a ztížená. Rysy osobnosti jsou přitom relativně stálé, naopak se s přibývajícím věkem zvýrazňují. Uvedené podle krajského soudu ostatně koresponduje tomu, že stěžovatel odmítá stupňování jím páchané trestné činnosti a těžko si připouští svoji závislost na alkoholu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud postupoval nesprávně, prováděl-li v rámci neveřejného zasedání dokazování zejména znaleckými posudky zpracovanými na osobnost stěžovatele v době před mnoha lety, když byla posuzována jeho trestná činnost, za jejíž spáchání vykonává trest, z něhož by nyní chtěl být podmíněně propuštěn. Stěžovateli údajně nebyla dána možnost, aby se k takto prováděnému dokazování vyjádřil. Závěry v těchto znaleckých posudcích uvedené přitom podle stěžovatele nelze v rámci jeho nyní podané žádosti o podmíněné propuštění zohledňovat, neboť byly zpracovány před takřka 10 lety; stěžovatel je rovněž dlouhou dobu ve výkonu trestu odnětí svobody, proto u něj nelze jednoduše vycházet z toho, že by u něj docházelo opět k užívání alkoholu. Stěžovatel skutečnost, že se nemohl vyjádřit ke znaleckým posudkům prováděným soudem během neveřejného zasedání, hodnotí jako porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť nestačí, že byl slyšen k samotnému návrhu, ale soud mu měl rovněž umožnit vyjádřit se k jím prováděnému dokazování. Stěžovatel se rovněž domnívá, že vytýká-li mu krajský soud, že stále nenalezl nadhled nad jím páchanou trestnou činností, pak přehlíží, že stěžovatel se snaží dosáhnout obnovy řízení, v rámci něhož by bylo rozhodováno o jeho vině a trestu. Už proto nelze od něj očekávat, že by se mohl doznat ke spáchání jemu za vinu kladené trestné činnosti.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V nyní posuzované věci totiž Ústavní soud nezjistil porušení žádného ústavně zaručeného základního práva stěžovatele.
7. Ústavní soud předně uvádí, že podmíněné propuštění, upravené v §88 tr. zákoníku, stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň zákonem předpokládanou část uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Jak se podává ze shora uvedeného, okresní i krajský soud při posuzování stěžovatelovy žádosti shledaly, že stěžovatel tuto formální podmínku stran splnil, jelikož vykonal již dvě třetiny uloženého trestu (§88 odst. 4 tr. zákoníku).
8. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud je vykonával.
9. K uvedeným obecným východiskům pak nutno dodat, že Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je totiž primárně věcí soudcovské úvahy. Je proto na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán kasačním způsobem zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li činnost obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16; judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
11. Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Mimořádnost podmíněného propuštění ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. V nálezu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411) Ústavní soud zdůraznil, že mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že benevolencí státu odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Mimořádnost daného institutu ale nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, naplnil-li odsouzený zákonná kritéria. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny zákonné podmínky. Ústavní soud pak v tomto smyslu opakovaně korigoval rozhodovací praxi obecných soudů.
12. K věci samé pak Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížností napadené rozhodnutí považuje za velmi přesvědčivé už proto, že se jednak důsledně vypořádává s jednotlivými podmínkami, jejichž splnění, je předpokladem pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění, jednak důsledně argumentačně reaguje na nálezovou judikaturu zdejšího soudu vztahující se k dané problematice. Proto také nelze krajskému soudu důvodně vytýkat, že by například při úvaze o vedení řádného života ze strany stěžovatele po případném propuštění byl úvahově limitován jen trestnou činností páchanou stěžovatelem v minulosti. Ostatně opak stěžovatel v ústavní stížnosti ani důsledně netvrdí, když jádro svých námitek vztahuje i k jiným pochybením.
13. Vytýká-li krajský soud stěžovateli, že tento stále nezískal nadhled nad jím páchanou trestnou činností a jejími okolnostmi, pak Ústavní soud nepřehlédl poněkud rozporuplné vyjádření stěžovatele ohledně toho, zda podléhal či nepodléhal návykovým látkám (alkoholu). Neobstojí tedy zjednodušující východisko stěžovatele, že jej ve svém důsledku krajský soud nutí, aby se přiznal k trestné činnosti, a tím mu ve svém důsledku zhoršuje jeho argumentační pozici v rámci eventuálního návrhu na povolení obnovy řízení. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k tomu, uvádí-li krajský soud, že stěžovatel stále dostatečně neakceptuje, že jím páchaná trestná činnost má stále závažnější důsledky - od podvodného jednání až po útok proti životu a zdraví jiného člověka.
14. Krajský soud se rovněž podrobně zabýval osobnostními rysy stěžovatele, když konstatoval, že tyto se během života příliš nemění a naopak platí, že negativní aspekty osobnosti člověka se mohou s přibývajícím věkem prohlubovat. Pro uvedený aspekt není také rozhodující pouze to, že znalecké posudky na osobu stěžovatele byly vypracovány před 10 lety. V této souvislosti ostatně krajský soud odkázal i na aktuální vyjádření ředitele věznice, který sice na jednu stranu uvedl, že stěžovatel dodržuje jemu stanovené povinnosti, avšak je otázkou, do jaké míry je s nimi skutečně ztotožněn. I z tohoto zjištění pak vychází závěr krajského soudu, že lze mít důvodnou pochybnost o skutečném stěžovatelově polepšení. Ačkoliv je přitom stěžovateli znám názor krajského soudu o neměnnosti jeho hlavních osobnostních rysů, prostor daný mu ústavní stížností nevyužívá k tomu, aby tento závěr zpochybnil, když si zcela vystačí s argumentačním východiskem, že neměl možnost se ke krajským soudem prováděným znaleckým posudkům vyjádřit. Proto ani tato námitka stěžovatele podle přesvědčení Ústavního soudu nemá náležitou ústavněprávní relevanci.
15. Lze závěrem shrnout, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto Ústavní sud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu