ECLI:CZ:US:2022:3.US.3294.22.1
sp. zn. III. ÚS 3294/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vlastislava Šlajse, zastoupeného Mgr. Tomášem Tichým, advokátem se sídlem Plaská 5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, č. j. 21 Cdo 1330/2022-326, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 30 Co 243/2021-277, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 2021, č. j 6 C 143/2019-237, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Ústavní soud předně konstatuje, že byť stěžovatel v petitu návrhu výslovně neoznačuje usnesení Nejvyššího soudu, je z jeho odůvodnění patrné, že uplatněnou argumentací proti němu brojí; od jeho doručení ostatně počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se především podává, že stěžovatel se jako žalobce žalobou domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 1 182 463,30 Kč a vyplacení tantiém ve výši 1 388 576 Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení žalovaná společnost STRABAG, a. s. stěžovateli jím požadované tantiémy zaplatila a stěžovatel proto vzal žalobu v této části zpět a soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Soudní řízení tak pokračovalo ohledně částky 1 182 463,30 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 1 388 576 Kč.
4. Žalobu stěžovatel odůvodnil tak, že byl u žalované zaměstnán na pozici technického vedoucího direkce odboru stavebnictví a jeho pracovní poměr skončil dohodou ze dne 29. 4. 2016 k následujícímu dni. Dohodu však stěžovatel podepsal pouze z toho důvodu, že byl ze strany žalované uveden v omyl o své údajné nadbytečnosti, která ve skutečnosti nebyla dána. Protiprávním jednáním žalované tak měla být stěžovateli způsobena škoda v podobě ušlého zisku za rok 2017, tedy v rozsahu jím požadované částky 1 182 463,30 Kč. Ústavní stížností napadeným rozsudkem ovšem obvodní soud žalobu stěžovatele co do částky 1 182 463,30 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit jím definovaným úrok z prodlení z částky 1 388 576 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Podle obvodního soudu stěžovateli nárok na náhradu škody nevznikl, neboť u žalované byla skutečně realizována organizační změna a pozice vykonávaná stěžovatelem fakticky nezanikla, byla však vykonávána jinými dvěma zaměstnanci v rámci sdílení funkcí, které u žalované nebylo nikterak neobvyklé, a stěžovatel byl s rozhodnutím žalované o přijetí této organizační změny před uzavřením dohody o skončení pracovního poměru seznámen.
5. K odvolání obou účastníků řízení městský soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v jeho výroku I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku konstatoval, že předmětem řízení vedeného před obecnými soudy je právě a jen nárok stěžovatele na náhradu škody a nikoliv například požadavek na určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru, ani požadavek na náhradu mzdy po neplatném rozvázání pracovního poměru, když např. pro posuzování neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru by již ani nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Dále městský soud poznamenal, že o rozhodnutí o organizační změně jde např. tehdy, je-li touto změnou sledována regulace počtu zaměstnanců, změna jejich profesního nebo kvalifikačního složení, aby zaměstnavatel zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém složení, jaké odpovídá jeho potřebám. Provedení vlastní organizační změny přitom není zpochybněno tím, nenaplní-li taková organizační změna následně jí předpokládaný efekt. Podle městského soudu se přitom obvodní soud velmi podrobně zabýval otázkou, zda bylo prokázáno naplnění podmínek nadbytečnosti stěžovatele, když správně dovodil, že u žalované došlo k organizační změně spočívající ve snížení počtu pracovních míst a ke zrušení pracovního místa stěžovatele. Během řízení - a to i v návaznosti na samotnou argumentaci stěžovatele - nebylo zjištěno, že by se žalovaná stěžovatele chtěla uvedenou organizační změnou účelově zbavit, když nebylo prokázáno, že by proti kvalitě jeho práce cokoliv namítala. Uvedená organizační změna nemůže být zpochybněna konečně ani tím, v jakém rozsahu převzali úkoly stěžovatele ostatní zaměstnanci žalované. Na základě uvedeného městský soud rovněž konstatoval, že pro posouzení otázky, zda u žalované k organizační změně skutečně došlo či nikoliv, nebylo rovněž podstatné, zda stěžovatelem řízená direkce dosahovala špatných ekonomických výsledků; proto nebylo zapotřebí toto tvrzení žalované jakkoliv rozporovat a žaloba nebyla zamítnuta proto, že by v tomto rozsahu stěžovatel neunesl břemeno důkazní nebo břemeno tvrzení a že by obvodní soud stěžovatele měl o nedostatečně formulovaných tvrzeních nebo o nedostatečně předestřených důkazech poučovat.
6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Dovodil totiž, že byť stěžovatel namítal, že rozsudek městského soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti byl podstatou dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Kritiku právního posouzení věci a na něj navazující předestření eventuálních otázek, pro nějž by mělo být dovolání posouzeno jako přípustné, přitom nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než z jakých vycházel odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí. Takové odlišné skutkové závěry však stěžovatel v dovolání formuluje, což Nejvyšší soud podrobně vysvětlil.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, 90 a 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Jakkoliv totiž stěžovatel mimo jiné namítá, že obecné soudy v rámci svých rozhodnutí nereagovaly na jeho tvrzení, případně na jím navrhované důkazy, když naopak důkazy jimi provedené hodnotily selektivně a tedy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, pak stěžovatel tuto svoji stížnostní námitku formuluje dosti obecně a neupřesňuje ji dostatečně konkrétními okolnostmi. Sám přitom v ústavní stížnosti připouští, že jím původně zastávanou pracovní pozici vykonávají jiní zaměstnanci žalované a jak již vysvětlily obecné soudy, není rozhodné, jak (popřípadě jak efektivně) si tito zaměstnanci povinnosti vykonávané dříve stěžovatelem mezi sebe rozdělili a zda taková změna organizační struktury žalované skutečně přinesla jí očekávanou úsporu nebo zvýšení efektivity práce.
11. Neobstojí tak argumentační východisko stěžovatele, že došlo-li k ukončení jeho pracovního poměru pro nadbytečnost, zaměstnavatel nesmí takto uvolněnou pozici znovu obsadit jiným (tedy stávajícím) pracovníkem. Nadbytečnost jako zákonem formulovaný důvod umožňující ukončení pracovního poměru totiž nemusí spočívat jen v nadbytečnosti konkrétním zaměstnancem vykonávaného druhu práce, ale právě v tom, že vykonávaných činností může zaměstnavatel dosáhnout při snížení počtu zaměstnanců. Nesprávnost ústavní stížností napadených rozhodnutí - natožpak v ústavněprávní rovině - tak určitě nelze dovozovat ze stěžovatelovy argumentace, v níž stěžovatel popisuje, který zaměstnanec žalované za něj práci vykonával a v jakém rozsahu.
12. Uvádí-li dále stěžovatel v ústavní stížnosti, že obecné soudy pochybily, pokud jej neseznámily se svým stanoviskem, že jím řízená direkce byla ekonomicky neefektivní, což měl být jeden z důvodů ukončení pracovního poměru stěžovatele, pak ani taková námitka vztažená k eventuálnímu porušení procesních pravidel řízení před obecnými soudy obstát nemůže, neboť ve skutečnosti ekonomické výsledky stěžovatelem řízené direkce nebyly pro obecné soudy při posuzování splnění podmínek toho, zda se stěžovatel stál nebo nestal nadbytečným, podstatné.
13. V dané souvislosti Ústavní soud rovněž nepřehlédl - byť by to na právě uvedeném závěru nemohlo ničeho změnit - že překvapivost závěrů o údajně neuspokojivých ekonomických výsledcích stěžovatel namítal již ve svém odvolání, přičemž žalovaná ve svém vyjádření k odvolání stěžovatele sama uvedla, že tímto způsobem svoji procesní obranu skutečně vedla. Již proto nemůže obstát stěžovatelův argument ohledně překvapivosti závěrů soudu, neboť stěžovatel mohl na tyto její námitky již v rámci v řízení před obecnými soudy dostatečně reagovat.
14. Aniž by pak Ústavní soud jakkoliv hodnotil uvedené tvrzení samotné žalované, je zjevné, že minimálně v rámci odvolacího řízení před městským soudem byla otázka ekonomických výsledků stěžovatelem řízené direkce předestřena a ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti konzistentně netvrdí, že by jeho eventuální obranu proti takové argumentaci městský soud odmítl například jako nepřípustnou novotu. Z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu se totiž podává, že posuzování ekonomických výsledků stěžovatelem řízené direkce nebylo s ohledem na předmět řízení formulovaný žalobou samotného stěžovatele podstatné.
15. Stěžovatelova základní práva podle přesvědčení Ústavního soudu konečně nebyla porušena ani v rámci řízení před Nejvyšším soudem, když naposledy jmenovaný soud přesvědčivě vysvětlil, že v rámci dovolání stěžovatele nebyly předestřeny takové námitky, ze kterých by bylo možno dovodit, že městský soud případ stěžovatele z právního hlediska posoudil nesprávně, což stěžovatel ani nezpochybňuje. Už proto tedy není přiléhavý stěžovatelův opakovaný odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159), vytýkající tehdy přezkoumávanému rozhodnutí Nejvyššího soudu absenci řádného odůvodnění.
16. Proto Ústavnímu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu