ECLI:CZ:US:2022:3.US.3319.21.1
sp. zn. III. ÚS 3319/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PALCONET a. s., sídlem Tržiště 372/1, Praha 1, zastoupené JUDr. Ivou Němcovou, advokátkou sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 4 Cmo 124/2020-851, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") v jeho výrokové části II. o náhradě nákladů řízení, a to s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zahrnující podle stěžovatelky princip rovnosti zbraní účastníků řízení a právo na předvídatelné a řádně odůvodněné rozhodnutí soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka žalobou z července roku 2011 domáhala po společnosti YOUR SYSTEM, s. r. o. jako žalované zaplacení částky ve výši 13 085 796 Kč s příslušenstvím z důvodu postoupení pohledávky z nezaplacené kupní ceny za zboží (počítačové servery). Tuto pohledávku stěžovatelka nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi stěžovatelkou jako postupníkem a společností DOVOZ.CZ s.r.o. jako postupitelem.
3. Během 10 let trvajícího soudního řízení, v němž jen Nejvyšší soud rozhodoval dvakrát kasačním rozhodnutím, se obecné soudy zabývaly mimo jiné povahou na stěžovatelku nakonec postoupené pohledávky, když s ohledem na vzájemné vztahy jednotlivých ve věci se vyskytujících obchodních společností (v návaznosti na související trestní řízení vztahující se k opětovným fiktivním prodejům téhož zboží, jež měl původní prodávající jen zapůjčeno) nakonec uzavřely, že na stěžovatelku postoupená pohledávka představuje bezdůvodné obohacení, když žalovaná společnost neuhradila postupiteli jím požadovanou cenu zboží. Za této situace nechala stěžovatelka jako žalobce (resp. jako postupník) vypracovat znalecký posudek, podle něhož obvyklá cena zboží, za něž nebylo postupiteli zaplaceno, je 6 035 091 Kč bez DPH; společně s DPH je obvyklá cena zboží (resp. výše bezdůvodného obohacení) 7 242 109 Kč, když právě této částky se stěžovatelka po částečném zpětvzetí žaloby (a z toho plynoucího zastavení řízení) nově domáhala. Vrchní soud však stěžovatelce ani tuto jí požadovanou částku nepřiznal, když snížil obvyklou cenu zboží (resp. z toho plynoucí výši bezdůvodného obohacení) o 20 %, neboť stěžovatelkou oslovený znalec podle vrchního soudu do ceny zboží nesprávně zahrnul i servisní služby, které ale nikdy nebyly dodány. Dále vrchní soud vysvětlil, že stěžovatelkou žalovaná pohledávka nemůže zahrnovat ekvivalent DPH a v návaznosti na to předcházející rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 7 242 109 Kč s příslušenstvím zamítl co do částky 2 414 200 Kč s příslušenstvím, a naopak potvrdil rozsudek městského soudu, pokud jím byla stěžovatelce přiznána částka 4 827 909 Kč s příslušenstvím (výrok I. ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu). Ústavní stížností napadeným výrokem II. v záhlaví citovaného rozsudku vrchního soudu pak stěžovatelce uložil nahradit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 810 846 Kč. Tento výrok II vrchní soud odůvodnil takto:
"O nákladech řízení mezi účastníky vzniklých před soudy všech stupňů odvolací soud rozhodoval podle §224 odst. 2 [zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen ?o. s. ř.?)], neboť rozsudek soudu prvního stupně změnil. Podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. vyšel při určení výše náhrady těchto nákladů z poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, neboť s přihlédnutím okolnostem vzniku žalobou uplatněného nároku a procením úkonům žalobce (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) považoval tento způsob vypořádání za spravedlivější a povaze nároku (uplatněnému původně jako nárok na úhradu kupní ceny zboží) lépe odpovídající, nežli postup, který předpokládá §142 odst. 3 o. s. ř. jako pouhou možnost odklonit se od zásady vypořádání nákladů řízení podle úspěchu ve věci." Ve vrchním soudem odkazovaném §142 odst. 3 o. s. ř. se uvádí: "I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu."
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud dále konstatuje, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování této problematiky postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však nyní napadené rozhodnutí (resp. jeho výrok II.) nemá. Jak totiž vyplývá z odst. 38 odůvodnění rozsudku vrchního soudu, kde se tento soud věnuje právě odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, vyšel při posuzování povinnosti k náhradě nákladů řízení ze základního kritéria, kterým je úspěch ve věci. Toto základní východisko je přitom podle Ústavního soudu pro nyní hodnocenu věc přiléhavé.
8. Stěžovatelka se totiž původně žalobou domáhala částky převyšující 13 mil. Kč, aby sama v průběhu řízení předložila soudu znalecký posudek obsahující závěr, že obvyklá cena zboží, jíž odpovídala podstata posléze stěžovatelkou požadovaného nároku jako náhrady za bezdůvodné obohacení, je přibližně 7 mil. Kč (v této souvislosti nutno uvést, že ani stěžovatelka v ústavní stížnosti důsledně nerozporuje závěr, že jí nakonec žalovaná částka asi 7 mil. Kč je právě ekvivalentem k požadované ceně za žalovaným neuhrazené zboží). Proto také stěžovatelka sama žalobu co do rozsahu jí žalovaného nároku, který nově neměl oporu ve znaleckém posudku, vzala zpět a ve smyslu soudem odkazovaného §146 odst. 2 o. s. ř. proto zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Na této skutečnosti - vzhledem k povaze merita sporu - nemůže ničeho změnit ani okolnost, že obecné soudy stěžovatelkou původně žalovanou částku akceptovaly a v počáteční fázi řízení žalobě plně vyhověly. Stěžovatelka rovněž neuvádí, co jí bránilo v tom, aby si obvyklou cenu zboží nechala pro účely soudního řízení určit znalcem ještě před podáním žaloby, zvláště jedná-li se v daném sporu o hmotnou věc, jejíž ocenění by nemělo být a priori natolik problematické (ostatně sama stěžovatelka ani opak v ústavní stížnosti nezdůrazňuje), jako je tomu například u náhrady škody při poškození zdraví nebo při náhradě nemajetkové újmy, kdy právě na tyto případy dopadá ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. především.
9. Už jen z těchto důvodů se proto Ústavní soud neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že by vrchní soud své rozhodnutí při aplikaci kritéria úspěchu ve věci pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení odůvodnil nedostatečně či zcela formálně [srov. k tomu stěžovatelčin blanketní odkaz na právní větu k nálezu sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339)]. Ústavní soud již také výše poznamenal, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřináší žádnou přesvědčivou argumentaci pro její (minimálně implicitní) východisko, že byla-li by její pohledávka posouzena jako nárok z dlužné kupní ceny, byla by výše jí původně požadovaného plnění přiměřená (nehledě na to, že i závěry stěžovatelkou osloveného znalce musely být ze strany vrchního soudu korigovány).
10. Stěžovatelce naopak lze dát za pravdu v tom, že na výši náhrady nákladů řízení, jejichž úhrada nakonec byla stěžovatelce uložena, se podepsala délka řízení, nicméně tato okolnost se podle Ústavního soudu může projevit v eventuálním odškodnění ze strany České republiky za nepřiměřenou délku soudního řízení, pokud o ně bude stěžovatelka v rámci samostatného procesního rámce usilovat. Odlišný závěr v této souvislosti přitom nelze dovodit ani ze stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005 (N 231/39 SbNU 449), neboť zde Ústavní soud hodnotil právě otázku náhrady nákladů řízení v situaci, pokud se případ týkal odškodnění za nemoc z povolání, kdy výše odškodnění závisela na znaleckém posudku, jak jej má na mysli §142 odst. 3 o. s. ř. V odůvodnění stěžovatelkou odkazovaného nálezu přitom Ústavní soud nerozporuje východisko, že pro tehdejší stěžovatelku bylo nad její možnosti, aby si poškození zdraví nechala posoudit i samostatně osloveným znalcem, zvláště když sám soud nakonec zamítl její návrh na to, aby znalec vypočetl výši odškodnění za škodu na jejím zdraví, byť byla tato otázka pro samotný soud obtížnou. V nyní posuzovaném případě naopak zajištění znaleckého posudku evidentně nad možnosti stěžovatelky (právnické osoby, jejichž ekonomické aktivity evidentně mohou dosahovat rozsahu i v řádech milionů korun) není a sám vrchní soud ze stěžovatelkou zajištěného znaleckého posudku vycházel, byť jej korigoval.
11. Stěžovatelce pak podle Ústavního soudu - jak již uvedl - nic nebránilo v tom, aby si znalecký posudek zajistila již před podáním žaloby a své žalobní žádání (minimálně jeho výši) závěrům takového posudku přizpůsobila. Vrchní soud ostatně v odst. 38 odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně a dostatečně zohlednil ony "širší souvislosti", jichž se stěžovatelka v kontextu nálezu sp. zn. I. ÚS 257/05 dovolává. Vrchní soud navíc v tomto odůvodnění nijak nezastírá, že z posudku znalce osloveného stěžovatelkou při posouzení jejího nároku vycházel [srov. k tomu argumentem a contrario odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 793/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 10/68 SbNU 159)], nicméně ve svém rozhodnutí podle Ústavního soudu zcela akceptovatelně vysvětlil, proč - vzdor využití závěrů znalce - rozhodl o náhradě nákladů řízení dle obecného (a zákonného) kritéria úspěchu ve věci.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím (resp. jeho výrokem o náhradě nákladů řízení) nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu