ECLI:CZ:US:2022:3.US.3381.21.1
sp. zn. III. ÚS 3381/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, č. j. 8 Tdo 870/2021-4965, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, č. j. 5 To 46/2020-4889, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 5. 2020, č. j. 46 T 10/2019-4814, byl stěžovatel shledán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ") a byl podle §209 odst. 5 TZ odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) TZ zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 TZ mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle ustanovení §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ") byla poškozená Česká republika - Správa státních hmotných rezerv odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání stěžovatele (a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze) zrušil rozhodnutí městského soudu ve výroku o náhradě škody a podle ustanovení §259 odst. 3 TŘ znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost podle §228 odst. 1 TŘ zaplatit poškozené na náhradě škody částku 13 837 410,84 Kč. V ostatních výrocích ponechal rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele podané proti všem výrokům vrchní soud jako nedůvodné podle §256 TŘ zamítl.
4. Následné dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud.
5. Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž obecným soudům vytýká, že nesprávně vyhodnotily naplnění všech znaků objektivní a zejména subjektivní stránky trestného činu podvodu podle ustanovení §209 TZ. Zdůrazňuje, že skutková zjištění obecných soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel s ohledem na subjektivní stránku uvedeného trestného činu konkretizuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by "záměrně uváděl SSHR nepravdu o stavu TTO pro účely účtování odměny za ochraňování TTO, neboť byl přesvědčen, že uvádí stavy TTO, které pro účely účtování odměny za ochraňování TTO uvádět má." Má za to, že v namítaném jednání by bylo možno shledat pouze zavinění ve formě nedbalosti, které však nepostačuje pro závěr o jeho trestnosti. Stěžovatel současně rozporuje rozhodnutí o nároku na náhradu škody, jenž byl uplatněn poškozenou, přičemž uvádí, že veškeré závazky vůči poškozené byly vypořádány dohodou ze dne 28. 2. 2013.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako nespravedlivý a věcně neudržitelný.
8. K tomu je vhodné dále uvést, že stěžovatelem zmíněné pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či k osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
9. Uplatnění principu presumpce neviny a z něj vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádnému ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jeden ze skupiny důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
11. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud přitom nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
12. Ke klíčové námitce týkající se prokázání subjektivní stránky trestného činu se vzhledem k dovolací argumentaci stěžovatele podrobně vyjádřil rovněž Nejvyšší soud, který po přezkoumání rozhodnutí městského i vrchního soudu uzavřel (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 29), že stěžovatel "jednal v přímém úmyslu obohatit se a obohatit se na úkor SSHR, neboť si byl vědom, že jako představitel společnosti X předkládal SSHR výkazy o stavu a obratu zásob obsahující údaje neodpovídající skutečnosti a na základě toho požadoval výplatu odměny ve výši, na kterou neměl nárok." Nejvyšší soud tak potvrdil závěry nižších soudů, že došlo k naplnění znaků zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) TZ, neboť "obviněný byl seznámen se Smlouvou o ochraňování státních hmotných rezerv č. 20051014 a s jejími dodatky, tudíž věděl, jakým způsobem je stanovena odměna a že se odvíjí od skutečně ochraňovaného, nikoliv toliko evidovaného množství, přičemž z výpovědí svědkyň H. R. a M. N., které pracovaly jako asistentky ve společnosti X, a rovněž z výpovědí dalších svědků - účetní J. J. a auditora J. Š. - vyplynulo, že si byl velmi dobře vědom, že množství ochraňovaného TTO, které je skutečně umístěno v nádržích jednotlivých skladů, je nižší než množství TTO, které je vykazováno SSHR" (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 27). Tyto závěry považuje zdejší soud za zcela odpovídající a přesvědčivé.
13. Co se týká námitky směřující proti výroku o náhradě škody, který stěžovatel rozporuje odkazem na dohodu uzavřenou mezi poškozenou a společností X, v níž stěžovatel působil jako jediný člen představenstva, postačí ve shodě s vrchním soudem uvést, že zmíněná dohoda ze dne 28. 2. 2013 se týkala pouze doplnění stavu ochraňovaných hmotných rezerv a vzájemného finančního vyrovnání za období od 1. 11. 2012 do 28. 2. 2013 (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 58). Náhrada škody za jednání popsané ve výroku rozsudku městského i vrchního soudu, tj. jednání zahrnující období od července 2009 do března 2012, nebyla touto dohodou dotčena (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 35). Jak současně doplnil Nejvyšší soud, "jestliže obviněný jako pachatel trestného činu, jehož zákonným znakem je způsobení škody na cizím majetku, takovou škodu způsobil, je logické, že se mu při splnění dalších podmínek uloží povinnost k náhradě škody. Trestný čin v této věci totiž nespáchala [uvedená] společnost, jejímž byl obviněný jednatelem, ale sám obviněný (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002)." Ústavní soud na těchto závěrech neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
14. Lze tak uzavřít, že Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není další soudní instancí, nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu